Markéta Hujerová: Pro úspěch ve vědě musíte vykročit mimo vaši komfortní zónu

Jaký je medicínský význam vaší nanonáplasti?

Její vývoj začal před necelými deseti lety, kdy nás oslovil Václav Liška, vedoucí Laboratoře nádorové léčby a regenerace tkáně při plzeňském Biomedicínském centru LFP UK. Je zároveň klinickým chirurgem a napadlo ho, zdali bychom pomocí nanotechnologií nedokázali omezit určitá pooperační rizika, která stále přetrvávají u gastrointestinálních zákroků. Patří mezi ně únik obsahu střev do dutiny břišní skrze chirurgickou spojku či přirůstání střeva k okolní tkáni. 

Spolupráce s Biomedicínským centrem byla velmi zajímavá proto, že nám dávala možnost hned od začátku testovat náplast na zvířatech a tím výrazně urychlit posun technologie do klinické fáze. V Centru přitom působí úžasný tým chirurgů, kteří se přes den starají o vlastní pacienty, aby se po večerech ještě věnovali vědě, a dokonce se snažili i o její transfer do komerční sféry. 

Čím je tedy vaše náplast tak inovativní, jaké jsou materiálové vlastnosti?

Je vyrobena z převážně syntetických biodegradabilních polymerů neboli z podobných látek, z jakých se vyrábí chirurgické šicí nitě. My tyto materiály zpracováváme do formy nanovláken, z nichž vytváříme strukturu podobnou mezibuněčné hmotě v lidském těle. Buňkám proto slouží jako tkáňový nosič neboli scaffold, tedy takové lešení, na které se mohou přilnout a růst na něm. Mezi buňkami postupně vznikne nová extracelulární matrix, zatímco náš nanomateriál je tělem absorbován.

Náplast tedy nejenže zpevňuje chirurgickou spojku, ale slouží také jako mechanická podpora tkáně. A navíc může nést aktivní látky včetně antibiotik, které dále podpoří hojení a omezí výskyt pooperačních komplikací. Možnostmi inkorporace různých léčiv do náplasti se právě intenzivně zabýváme. 

Jakému dalšímu výzkumu jste se věnovala nebo se stále věnujete?

Jako doktorandka jsem svoji povinnou stáž absolvovala na Harvard Medical School, kde jsem poznala Donalda Ingbera, ředitele tamějšího Wyss Institute for Biologically Inspired Engineering. Bavili jsme se o tom, že v Česku umíme vyrábět nanovlákna ve velkém měřítku i z různých materiálů, což ho velice zaujalo. A tak jsem se na Wyss Institutu zaměřila na vylepšování mikrofluidních zařízení. To jsou plastové destičky s velmi tenkými kanálky a komorami, které umožňují manipulovat s velmi malými objemy kapalin, například při kultivaci buněk. V medicíně se těmto zařízením říká také orgány na čipu proto, že s jejich pomocí lze simulovat fungování celých orgánů. 

Pro některé účely je nutné „na čipu“ vytvořit umělou buněčnou membránu, k čemuž existují různé, často náročné postupy. Do některých typů umělých membrán přitom nelze zabudovat dostatečné množství velkých proteinových struktur, jako jsou iontové kanály pro transport živin nebo různé receptory. Jiné druhy těchto membrán zase mohou mít omezenou životnost. Abychom jejich vlastnosti optimalizovali, začali jsme membrány vytvářet z nanovláken.

Mikrofluidice se přitom částečně věnuji nadále. Spustila jsem vlastní projekt, který řeší integraci nanovlákenných membrán do těchto čipů v kombinaci s precizním nanotiskem. 

Jako materiálová vědkyně se tedy na medicínu zaměřujete dlouhodobě?

Přesně tak. Jako dítě jsem chtěla být i astronautkou, ale nejvíc mě to táhlo a stále táhne k medicíně. Po střední škole jsem nakonec objevila obor nanotechnologie, který jsem vystudovala na Technické univerzitě v Liberci na Fakultě mechatroniky, informatiky a mezioborových studií. Uchvátila mě rozmanitost uplatnění nanomateriálů, kdy jsem ještě během studií mohla rozmýšlet o specializaci na medicínu, ochranu životního prostředí nebo třeba i na vývoj nových materiálů pro vesmírný výzkum. 

Postupně jsem se ale čím dál větší měrou orientovala na biomedicínu a tkáňové inženýrství. Zároveň jsem se už tehdy chtěla věnovat transferu vědeckých výsledků do praxe, tedy mít v ruce konkrétní produkt spíše než bádat do šuplíku. Což ale vyžaduje některé dovednosti, které si neosvojíte, pokud svůj život trávíte v ústraní laboratoře. Právě transfer znalostí a technologií je moje velké téma stejně, jako lákat do vědy mladé lidi.

Což také děláte jako členka neformálního poradního orgánu ministra pro výzkum, vědu a inovace.

Snažím se, konkrétně se v rámci tohoto tělesa zaměřuji na podmínky doktorandského studia. Jako doktorandka jsem pozorovala, jak lidé kolem mě po absolvování inženýrského studia odcházeli do soukromé sféry a začali brát důstojný plat. Já byla velmi vděčná za to, že pracuji v inspirativním prostředí univerzity. Zároveň jsem ale dlouho žila na kolejích, protože z příjmu 11 250 korun měsíčně jsem si nemohla dovolit jiné bydlení. Mnozí doktorandi přitom mají druhou práci, jenže výzkum nemusí být slučitelný s pracovní dobou ve firmách. Doktorandi pak pracují třeba v gastronomii, kdy v kavárně obsluhují vlastní studenty.

Je těžké motivovat mladé lidi, aby se věnovali vědeckému výzkumu, když víte, že je čeká několik let poměrně náročné práce za naprosto neadekvátní odměnu. Případně, že z vědy nakonec stejně odejdou. Navíc jsme postupně začali nacházet další nedostatky či přímo nespravedlnosti, například že doktorandky nemají nárok na mateřskou dovolenou přesto, že chodí do práce každý den. S ministryní Langšádlovou i jejím nástupcem ministrem Ženíškem jsme přitom vedli velice otevřený dialog. A skutečně se objevila snaha zvýšit ohodnocení doktorandů včetně třeba započtení doktorandského studia do odpracovaných let s ohledem na odchod do důchodu.

Sama jste o odchodu do soukromého sektoru neuvažovala?

Ne, protože jsem se viděla na správné cestě. Snažila jsem se získávat dotace či jiné zdroje od lokálních institucí, jako je Agentura regionálního rozvoje Libereckého kraje nebo Liberecký podnikatelský inkubátor. Podobné možnosti ale nemá každý vědec či vědkyně, liší se to obor od oboru, univerzita od univerzity. Můj tehdejší postup tedy nepředstavuje žádné systémové řešení, jaké česká věda potřebuje. 

S tím, že se dodnes bohužel žádné nalézt nepodařilo. Ostatně více peněz pro doktorandy představuje pro univerzity či jiné instituce finanční zátěž navíc, a stále není jasné, kdo má tyto náklady vlastně převzít. Osobně by mi přišlo nejsmysluplnější, doktoranda prostě zaměstnat. Je to také člen katedry, který každý den dochází na pracoviště a mnohdy toho dělá víc než jeho starší kolegové. Zaslouží si proto alespoň trochu odpovídající platové podmínky.

A jak hodnotíte přenos vědy do komerční sféry v Česku?

Rozhodně je prostor pro výrazná zlepšení. Moje cesta byla a je úzce provázaná s komerční sférou, což je ovšem v Česku spíše výjimka. V mém případě hraje důležitou roli to, že nanomateriály mají obrovský potenciál ke komerční aplikaci samy o sobě. A také mi pomohla zkušenost ze stáže ze Spojených států. Tam transfer výzkumu do komerční sféry probíhá mnohem samozřejměji, například z Wyss Institutu se neustále odštěpují nějaké spin-offy. 

Samozřejmě ale žádný investor nepřevezme určitý výzkum, nezafinancuje dovyvinutí a nerozběhne výrobu i distribuci jen tak. Musí si být jist, že váš projekt za to stojí. A protože vašemu výzkumu nikdo nevěří tolik, jako vy, tak to musíte být vy, kdo o vaší práci přesvědčí svět. Bohužel mnoha českým vědcům chybí znalosti a odvaha se do něčeho takového pustit. Třeba proto, že neměli příležitost naučit se jednat s byznysovou sférou, či ani nebyli nuceni v těchto intencích vůbec přemýšlet.

Stále nemáme kapacity na to v těchto dovednostech školit každého vědce, který o to stojí a potřebuje to. Na druhou stranu v posledních letech v Česku vznikla řada akademií pro studenty, transferových center, byly i zpřístupněny jiné formy podpory. Skvělým příkladem je inkubátor i&i Prague, který spadá pod Ústav organické chemie a biochemie (ÚOCHB) Akademie věd ČR. Ústavu plynou značné prostředky z licenčních poplatků za antivirotika vyvinutá Antonínem Holým a jeho týmem. A prostřednictvím i&i Prague je Ústav investuje tím směrem, aby u nás nadneseně řečeno vyrostli další profesoři Holí. 

Nebo doktorky Hujerové s inovativní nanonáplastí, která udělá díru do světa.

To bych si samozřejmě přála. Ale je to tak, s i&i Prague jednáme o inkubaci od začátku roku s tím, že v srpnu jsme uzavřeli patřičnou smlouvu. Dalšími smluvními stranami pak jsou Technická univerzita v Liberci a Lékařská fakulta UK v Plzni, které se budou podílet na výzkumu a preklinickém ověřování technologie. Vlastní firmu totiž teprve zakládáme, už ale máme platformu jménem Nanoflexion, jejímž prostřednictvím můžeme oslovovat investory.

Každopádně musím říct, že i přes všechny zkušenosti, které jsem za čtyři roky spolupráce s byznysem získala, jsem byla překvapená, kolik různých kroků nás ještě před založením firmy čeká a co všechno bychom měli mít rozmyšlené. Pomoc i&i Prague je pro nás tedy neocenitelná, a to také proto, že důvěrně znají biotechnologickou scénu a mají kontakty na investory. 

ÚOCHB mimochodem nedávno otevřel transferovou pobočku v Bostonu, jejímž úkolem je zajišťovat, aby takzvaný landing českých projektů v zámoří byl co nejhladší. To je velice záslužný krok, který ono dělání děr do světa výrazně usnadní.

To jsou spíše systémové ohledy. Jak ale na úrovni jednotlivce vyrovnat hendikepy, jako že bádáte na menší univerzitě v menší zemi?

Mně pomáhá důvěra v to, že jsem na správné cestě. Je proto dobré vybudovat si vizi, která s vámi souzní, a na ní stavět. A vaše nápady či výsledky konfrontovat s tím, co dělají jinde ve světě. Tedy navazovat mezinárodní spolupráce a co nejvíc z nich čerpat. Stejně důležité je nebát se překročit svůj stín, příležitostem je totiž třeba jít naproti a otevřít se jim. A aby je člověk mohl využít, musí se neustále rozvíjet a osvojovat si nové dovednosti.

Například zrovna studuji MBA na jedné americké univerzitě, kde je studium navržené tak, abychom nemuseli přerušovat naše kariéry v Evropě. Namísto toho, abychom se do Spojených států odstěhovali nebo neustále létali za oceán, létají američtí lektoři do Brna na VUT. Jsou nám přitom k dispozici i čeští lektoři, kteří studijní program doplňují o látku relevantní u nás, například účetnictví. Stojí to, pravda, peníze, ale z předchozích zkušeností vím, že se mi tato investice mnohonásobně vrátí.

Proč ale nezapracovat také na zdánlivých maličkostech, jako že absolvujete kurz prezentačních schopností nebo si necháte prezentaci pro investory, takzvaný pitch deck, zpracovat grafikem. Na pódiu, pod kterým sedí vhodný investor, totiž budete mít jen jednu šanci zaujmout, a každý detail se počítá do výsledného dojmu. A že se vám klepou kolena? To jen ukazuje určitou pokoru, které je taky třeba.

Zdroj: L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě

Markéta Hujerová (Klíčová) působí na Fakultě textilní Technické univerzity v Liberci, kde ve spolupráci s kolegy z jiných pracovišť i klinickými lékaři vyvíjí nanovlákenné náplasti pro krytí střev po operacích. Její mezinárodně oceněné řešení dokáže výrazně omezit riziko pooperačních komplikací a má navíc obrovský komerční potenciál. 

O programu L’ORÉAL-UNESCO Pro ženy ve vědě

Nadace L’Oréal podporuje ženy po celém světě, dává jim možnost utvářet svou budoucnost a měnit společnost k lepšímu. Zaměřuje se na tři hlavní oblasti: vědecký výzkum, inkluzivní krásu a opatření v oblasti klimatu. Talentový program L’ORÉAL-UNESCO Pro ženy ve vědě byl založen v Paříži v roce 1998 za účelem podpory žen – vědkyň. Program si klade za cíl oceňovat úspěchy již etablovaných vědkyň a vliv jejich odborné činnosti na současnou společnost, ale rovněž poskytovat podporu mladým vědkyním na počátku jejich kariéry. Od svého vzniku se postupně rozšířil do mnoha států světa a vyznamenal více než 4 100 žen ze 110 zemí.