Beallovy seznamy začaly být v praxi hojně využívány, protože se jednalo v podstatě o jediný souhrnný zdroj, pomocí kterého bylo možné případné predátorství časopisu prověřit. Jeffrey Beall však v polovině ledna svůj blog překvapivě, bez udání důvodu a podle všeho nenávratně zrušil. Najednou se není nač odkázat a ani s čím polemizovat. Neautorizované verze jeho seznamů ještě přežívají na některých serverech, jako například Stop Predatory Journals, avšak s postupem času zastarávají.
Beallovy seznamy jsou sice minulostí, avšak problém s predátorským publikováním tím samozřejmě nemizí, ba naopak stává se ještě palčivějším. O to důležitější je přinášet nové poznatky, které mohou v boji s predátory pomoci. S touto motivací byla vypracována IDEA studie s názvem „Predátorské časopisy ve Scopusu“, kterou jsem napsal s kolegou Vítem Macháčkem, a která byla v listopadu 2016 prezentována na stejnojmenném semináři (můžete se podívat na video). Kromě jiného jsme ukázali, že řada časopisů podezřelých z predátorských praktik je indexována i v respektovaných citačních databázích, avšak rovněž jsme již tehdy naznačili, že některá rozhodnutí Jeffreyho Bealla byla značně kontroverzní.
Pro velký úspěch jsme se s kolegou Vítem Macháčkem pustili do práce na navazující studii, která bude zveřejněna na IDEA semináři s názvem „Pod pokličkou Beallových seznamů“ dne 2. května. Díváme se podrobněji na to, jaké časopisy byly vlastně na Beallových seznamech nařčeny z predátorství. Zaměřujeme se na časopisy, které jsou zároveň indexovány ve Scopusu, a to mimo jiné z důvodu, že je o nich k dispozici dostatek informací. Pokoušíme se rozklíčovat, která Beallova rozhodnutí byla na místě a která mohou vyvolávat oprávněné pochybnosti. Co vlastně přesně bylo na těchto seznamech? Jsou všechny uvedené časopisy opravdu špatné? Jedná se beze zbytku o „predátory“ v pravém slova smyslu? Do jaké míry se dá na Beallův úsudek spolehnout při rozdělování peněz na vědu anebo rozhodování o kariérním postupu? Jak jinak by bylo záhodno s predátory bojovat?
Právě poslednímu jmenovanému tématu se věnuje tento blog, který je založen na jedné z podkapitol nové studie, a jehož cílem je tudíž zapůsobit jako upoutávka na výše zmíněný seminář. Zásadní je to, že s problémem predátorského publikování je skutečně možné něco dělat, že je to problém řešitelný, a to při troše snahy poměrně rychle a levně. Není to globální oteplování ani rakovina, i když s tím druhým to má principiálně spoustu společného. Predátorské publikování je takový virus v programu vědecké komunikace. Jako každý virus prosperuje, jen pokud je mu dán životní prostor, a to nejlépe, pokud se nechá pracovat bez povšimnutí. Jako každý virus má však i svoje slabiny, na kterých je možné založit boj proti němu. Chce se říci, že jedna bitva sice byla prohrána, generál Jeffrey Beall padl, ale zápolení s predátory pokračuje. Čím mohou různí aktéři přispět k tomu, aby se podařilo tyto praktiky vymýtit?
Bílé listiny (Scopus, Web of Science, Directory of Open Access Journals, apod.)
Pokud se autoři bílých listin nechtějí smířit s tím, že budou rostoucí měrou infiltrovány predátory, musí se posunout od pasivního ověřování formálních předpisů, k aktivnímu zjišťování toho, co se skutečně děje, a to zejména jak časopisy v praxi provádí peer review. Například by měly začít u podezřelých časopisů provádět namátkové kontroly. Jako inspirace se nabízí zasílání falešných článků ve smyslu provokací podle Johna Bohannona. Pokud vyjde najevo, že časopis opakovaně přijímá takové články k publikaci, musí být nemilosrdně vyškrtnut, a to nejlépe s veřejným oznámením, že k tomu došlo právě z tohoto důvodu. Bez kontroly reálné praxe se mohou přísnější požadavky na to, jak má časopis vypadat na webu, proměnit v návod pro predátory, jak se naučit lépe předstírat, že jsou vědeckými časopisy se vším všudy. Pro běžného akademika se potom skutečná podstata jejich podnikání stane ještě hůře odhalitelná.
Citační databáze, a to zejména Scopus a do jisté míry i Web of Science, se během minulého desetiletí rozhodly rozšířit svůj záběr. Začaly ve stále větší míře indexovat i lokální, méně významné, až okrajové vědecké časopisy, ve kterých se peer review neprovádí až zase tak striktně jako v zavedených časopisech. Snížila se laťka, kterou musí časopis přeskočit, aby byl indexován. Před rozmachem predátorského publikování to nebyl zásadnější problém. Jednalo se o snahu rozšířit trh, zhodnotit databázi a přidat důvody, proč by se přístup k ní měl prodávat za vyšší ceny. Nicméně zřejmě právě skrze tuto skulinu na dně pomyslného žebříčku relevance do nich pronikly predátorské časopisy. Jako řešení se nabízí opětovné zvednutí laťky pro indexaci na úroveň, kterou predátorské časopisy nedokáží přeskočit.
Nepredátorské časopisy
Poctivé časopisy by predátorům zasadily tvrdý úder, pokud by zavedly tzv. „open peer review“. Jedná se o zveřejňování obsahu peer review posudků, nikoliv však nutně identity posuzovatelů. Stačilo by začít spolu s vědeckým článkem zveřejňovat i anonymizované posudky. Okamžitě by bylo zřejmé, které časopisy dělají peer review ledabyle anebo vůbec. Časopisy, které dělají peer review poctivě, se nemají čeho bát. Predátoři naopak nemají co zveřejňovat. Některé pokrokové časopisy k tomu kroku již přistoupily. Dokonce již existují i platformy, jako například Publons, které se to snaží prosadit. Kdyby se takový postup stal běžným standardem, životní prostor pro predátory by se radikálně omezil. Časopis, který by na rozdíl od ostatních relevantních v oboru nezveřejňoval peer review, by byl na první pohled podezřelý z podivných praktik.
Jedná se o jednoduché opatření, kterému v principu kromě historických zvyklostí a pohodlnosti nic nebrání. Rozhodnutí netisknout peer review posudky, často velmi rozsáhlé, mělo praktické důvody v dobách výhradně tištěných časopisů. Nic takového již v prostředí on-line komunikace neplatí. Nahrání posudků na webovou stránku pod publikovaný článek je spojeno s mizivými dodatečnými náklady. Zřejmě daleko větší překážkou však bude pohodlnost, a to jak časopisů, tak i recenzentů. Zveřejňováním by totiž mohly vyjít najevo nepěkné skutečnosti o peer review nejen v predátorských, ale i v tradičních časopisech. Kdo někdy dostal arogantní, případně odbytý posudek, bude vědět, o čem je řeč. Kladlo by to větší nároky na recenzenty i editory, kteří dnes svoji práci často dělají zadarmo. Každopádně by to však pomohlo vědeckou komunikaci kultivovat.
Hodnotitelé
Pravidla pro hodnocení výzkumu, ať na individuální, organizační či národní úrovni, v konečném důsledku určují publikační chování. Pokud by pobídky k využívání služeb predátorských časopisů nebyly vestavěné v systémech hodnocení, zůstal by to jen okrajový problém. Čím prostší metody hodnocení se používají, čím více se systém spoléhá na pouhé sčítání „čárek“ za publikace indexované ve Scopusu či Web of Science, neřkuli v jakémkoli časopise s názvem evokujícím výzkumné periodikum, tím lépe pro predátory. Extrémním příkladem špatného přístupu byl, avšak v podstatě ještě stále je, český národní systém hodnocení výsledků výzkumu zvaný také „kafemlejnek". Podobně je nutné mít predátorské publikování na paměti při hodnocení grantových projektů anebo při rozhodování o kariérním postupu. Slepá víra v bílé listiny vyloženě nahrává podvodnému jednání. Kvalitní a funkční systém hodnocení se prostě bez rozboru samotného obsahu výzkumu neobejde.
Souvisí to rovněž s nízkým povědomím české a slovenské akademické obce, a to zejména v sociálních vědách, o propastných rozdílech v kvalitě mezi časopisy, které jsou indexovány ve Scopusu anebo Web of Science. Zařazení mezi tzv. „impaktované“ časopisy je v některých kruzích samo o sobě považováno za známku nejvyšší kvality. Na řadě fakult jsou pro získání docentury anebo profesury vyžadovány minimální počty článků v „impaktovaných“ časopisech, už se ale příliš neřeší, jestli jsou vydány v druhořadých časopisech, které ve světě pořádně nikdo nečte, anebo ve špičkových časopisech s globální čtenářskou základnou, kde je peer review proces řádově náročnější. Články ve významných časopisech nejsou zpravidla explicitně vyžadovány. Kdo v takovém časopise nikdy nepublikoval přitom vlastně ani nemůže tušit o kolik více je to práce, a že dávat takové výsledky do jednoho koše s příspěvky v časopisech se zanedbatelným citačním ohlasem je příslovečné míchání hrušek s jablky.
Poskytovatelé a nové publikační platformy
Někteří poskytovatelé podpory pro výzkum se rozhodli na nic nečekat a založit vlastní platformy pro open-access publikování. Již v roce 2016 rozjel Wellcome Trust vydavatelství Wellcome Open Research, kde jsou zveřejňovány výsledky jím financovaného výzkumu. Podobně Bill & Melinda Gates Foundation oznámila v březnu 2017, že se ještě do konce roku chystá založit Gates Open Research. Založeno je to na publikačním modelu F1000Research, ve kterém je článek nejprve velmi rychle po zaslání zveřejněn jako open-access, a až potom prochází peer review procesem, a to konkrétně v režimu open-peer review včetně odhalení identity posuzovatele. Pouze revidované články, které úspěšně projdou peer review, jsou následně indexovány v citační databázi. Zřejmými výhodami jsou rychlost, ale také transparentnost. Podle Martina Enserinka dokonce o založení vlastního vydavatelství s podobnými principy vážně uvažuje i Evropská komise. Cílem má být urychlení přechodu k open-access modelu publikování.
Výzkumné organizace
Etický rámec výzkumu navržený MŠMT, ze kterého mají vycházet české vysoké školy, řeší například otázky zbytečného dělení výsledků, (auto)plagiátorství, připisování se jako spoluautor, ale nikoliv konkrétně predátorské publikování. K jádru věci se přiblížil Etický kodex výzkumných pracovníků v AV ČR, kde se v části III., odstavec f) praví, že výzkumný pracovník „nepublikuje eticky pochybným způsobem a nevyužívá eticky pochybných publikačních platforem“. Podobně Etický kodex Univerzity Karlovy v části III., odstavec 5 obsahuje zásadu, že akademický a vědecký pracovník ani student „nepublikuje eticky pochybným způsobem včetně využívání eticky pochybných publikačních platforem.“. Masarykova Univerzita vydala doporučení, ve kterém upozorňuje své zaměstnance, že by v predátorských časopisech neměli publikovat. Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy to v opatření proděkanů dokonce přímo zakázala, pokud není explicitně udělena výjimka. Stálo by za úvahu zavést podobné zásady i v ostatních výzkumných institucích, aby se takové jednání stalo jednoznačně postižitelné přes etické a vědecké komise. Pokud se to začne účinně řešit touto cestou, odlehčí se i systému hodnocení. Od toho přece máme etické principy, aby formální pravidla nemusela být všeobjímající.
Podobné úvahy se rychle stáčí k otázce řízení výzkumných organizací na úrovni jednotlivých institutů a fakult, potažmo vedoucích výzkumných týmů. Jestli se kolegové neuchylují k predátorskému publikování, si musí v prvé řadě hlídat ředitelé ústavů a proděkani pro vědu. Řídící pracovníci se nesmí bát proti tomu v zájmu zachování dobrého jména organizace zasáhnout. Senáty a vědecké rady se musí jasně postavit na jejich stranu. Bez dobře fungující samočistící schopnosti uvnitř výzkumných organizací to vyřešit nepůjde. Nicméně v systému hodnocení, jako je kafemlejnek, se tvrdým postupem proti publikování v predátorech výzkumná organizace vlastně ochuzuje o institucionální podporu na výzkum. S jeho zrušením snad toto dilema navždy zmizí.
Autoři
Zodpovědně se musí samozřejmě v prvé řadě chovat samotní autoři. Někteří se nepochybně stávají obětí predátorů z důvodu neznalosti anebo mladické nerozvážnosti. Osvětové projekty typu „Think. Check. Submit.“ alias jeho česká mutace „Vím, kde publikuji!“, jistě mohou pomoci. Autorům však stačí dodržovat pouze jedno jednoduché pravidlo. Pokud časopis neprovede peer review poctivě, nabízí se vždy možnost nabízený článek stáhnout. Pokud po pár dnech přijde odpověď typu „napsali jste to výborně, nemáme k tomu připomínky, opravte gramatické chyby, zaplaťte a můžeme tisknout“, neměl by nikdo skákat radostí, ale naopak od takového časopisu rychle utíkat pryč. Zaplacení autorského poplatku se většinou vyžaduje, až po přijetí článku k publikaci, takže prostor k úniku je nasnadě. Stačí prostě nezaplatit. Predátorský časopis článek bez obdržení poplatku určitě neotiskne. Pokud peer review proběhlo ledabyle anebo vůbec, avšak autor přesto zaplatí, stvrzuje tím souhlas s takovým postupem a vlastně se tím vědomě podílí na publikačním komplotu.
Jenomže osvěta nepomáhá, pokud autor záměrně posílá článek k publikaci do predátorského časopisu na základě promyšleného kalkulu, že bude přijat k publikaci bez nutnosti projít standardním peer review. S využitím „služeb“ predátorů se pokouší nahnat počty výzkumných výsledků. Pokud působí v zemi či organizaci s alibistickým systémem hodnocení, který indexované články v predátorských časopisech slepě považuje za relevantní výsledky, publikační poplatek se mu obvykle mnohonásobně vrátí zpátky v podobě finančního bonusu či kariérního postupu. Osvěta může být v tomto ohledu dvojsečná. Poctivý autor, který v predátorech publikoval omylem, sice prozře a napříště se toho vyvaruje. Avšak nepoctivec, který již předtím bez skrupulí naháněl publikace jinými pochybnými způsoby, ale o predátorech dosud neslyšel, v tom může naopak objevit nový netušený způsob, jak svoje zavrženíhodné počínání zdokonalit. Osvěta sama o sobě problém s predátory vyřešit nemůže.
Kdo se chce živit výzkumem, by si měl nicméně takové jednání pečlivě rozmyslet. Je totiž docela možné, že někdy v budoucnu, si na jeho publikační profil někdo posvítí. Zádrhel pro autora, který se takto zaprodal, a zároveň spravedlnost pro všechny ostatní, spočívá v tom, že jakmile jsou tyto záznamy uloženy v citačních databázích, tak už odtud nikdy nezmizí. Každý s přístupem do těchto databází, což je dnes většina akademiků, se na jeho výsledky může kdykoliv podívat. Predátorské publikace se zvláště mladému výzkumníku mohou později v kariéře škaredě vymstít. Nálepku pleticháře totiž ze svého jména jen tak neodstraní. Světaznalí akademici dobře vědí, které časopisy jsou v jejich oboru relevantní a nabídkou predátora se nachytat nenechají. Pokud akademik opakovaně publikuje v predátorských časopisech, přinejmenším tím na sebe prozrazuje, že pořádně nerozumí vlastnímu řemeslu.
Článek byl publikován na webu https://inovacnipolitika.blogspot.cz/.
