Nejprve v čem se shodujeme. Myslím, že není vážného sporu o tom, že nějaký systém podobný tomu, co obsahuje Metodika 2017+, případně tomu, co provozuje Akademie věd, je vhodnějším nástrojem hodnocení kvality vědy a fungování výzkumným institucí než tzv. kafemlejnek. Neznám nikoho, kdo by opravdu zastával jiný názor, a to snad dokonce ani mezi někdejšími stoupenci kafemlejnku. Podotýkám, že sám jsem stoupencem kafemlejnku nikdy nebyl, ačkoli jsem rozuměl důvodům, pro něž byl zaveden, a vnímám, že v určité fázi, která ovšem již dávno minula, měl i pozitivní přínos.
Problém – zejména z hlediska zhodnocení vládního výkonu vicepremiéra Bělobrádka, k němuž jsem se vyjadřoval v LN – je ovšem v tom, že se zde přece nebavíme o hodnocení vědy v nějaké úplně abstraktní rovině. A zde se moje hledisko s Jiřím Chýlou naprosto míjí. Kdyby úkol zněl zhodnotit, zda úřad vicepremiéra připravil dobrý analyticko-diskusní materiál k rozpravě o tom, jak by teoreticky někdy v budoucnu mohlo vypadat hodnocení vědy na úrovni institucí, byl bych jistě daleko méně příkrý.
O takové situaci ale nemluvíme. Máme zde metodiku, která je (resp. má být) podle platného zákona podkladem pro rozdělování prostředků státního rozpočtu určených na výzkum a vývoj, a to jednak pro rozdělování prostředků mezi rozpočtové kapitoly, ale také pro přidělování institucionální podpory jednotlivým výzkumným organizacím v gesci poskytovatelů. Metodika 2017+ tuto funkci není zjevně způsobilá plnit. To je zřejmé nejen ze samotného usnesení vlády, která ukládá dopracovat ji „do roviny detailu potřebného pro kompletní hodnocení“, ale především z výstižného pojmenování „metodika metodiky“, které se pro ni již vžilo. Jiří Chýla tomuto stavu říká „dobře míněný polotovar“.
Ať to pojmenujeme jakkoli, je to zásadní problém. Nikdo v současnosti nedokáže s určitostí či dostatečnou pravděpodobností říct, co přesně se bude v institucionálním financování výzkumu od roku 2018 odehrávat a podle jakého „jízdního řádu“. První místopředseda RVVI se dokonce veřejně vyjádřil, že neví, jak bude vypadat hodnocení vědy v letošním roce, ale věří, že se to zvládne. Tvrdím a trvám na tom, že žádný zodpovědný člen vlády nemůže předložit a nechat vládou schválit rozhodnutí, které není současně prakticky připravené k implementaci. Zejména v situaci, kdy je zjevné, že to způsobí reálné praktické problémy přinejmenším v segmentu vysokých škol, kde se dosud kafemlejnek používal bez korekcí v mezích toho, co dovoluje platný zákon.
Jiným ostudným aspektem celého postupu kolem Metodiky 2017+ je to, že podle vládního usnesení z března t.r. má být dopracována do konce letošního roku. To ovšem znamená, že finální podobu detailů (pokud k dopracování doopravdy dojde) bude schvalovat buď vláda v demisi, anebo už nová vláda v počátku svého mandátu, která však na celou agendu může mít i principiálně odlišný názor! A toto vše se děje a bude dít za platnosti zákona, který požaduje rozdělovat institucionální podporu podle hodnocení výsledků provedeného RVVI – protože žádný nový zákon od roku 2018 nebude, nejde to už ani stihnout.
Staré pořekadlo praví, že v politice je jedna věc ještě horší než zločin, a to neschopnost. Bohužel právě toto je základní problém fungování tohoto vicepremiéra pro vědu: neschopnost stanovit jasné priority a podle nich fázovat činnost tak, aby se dospělo k nějakému výsledku. A tak zde máme „dobře míněný polotovar“ předbíhající zákon, který nebude, avšak neodpovídající zákonu, který je. A na celou věc asi nejlépe sedí, co řekl bývalý ruským premiér Viktor Černomyrdin o politickém vývoji v Rusku 90. let: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“
Autor: Jiří Nantl
