Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zatím nezveřejnilo opatření, kterými by reagovalo na koronavirovou krizi v oblasti vysokých škol a výzkumu. Tato témata zůstávají ve veřejné pozornosti ve stínu zejména maturity, svatého grálu české vzdělávací politiky, a relativní autonomie vysokých škol a výzkumných institucí jim umožňuje v krátkodobém horizontu zatím přijímat opatření ve své gesci.

Jiří Nantl se ve svém novém blogu zamýšlí nad výsledky žebříčku Nature Index, kde se ze všech českých výzkumných organizací nejvýše umístila Akademie věd ČR. Co nám to ale říká? A nebylo by pro českou vědu lepší mít raději univerzitu na skutečně excelentní úrovni?

Novelu zákona o podpoře výzkumu, kterou projednala vláda dne 6. května 2019, je možno v zásadě přivítat. Novela je sice koncipována jako „technická“, přináší však užitečné změny, ať již jde o zavedení nové kategorie projektů sdílených činností jako formy účelové podpory pojmově odlišné od výzkumných infrastruktur, nebo zpřesnění a určitě zjednodušení postupu finančního vypořádání vztahu příjemce účelové podpory výzkumu a vývoje se státním rozpočtem.

Jiří Nantl, ředitel Středoevropského technologického institutu, se ve svém novém blogu zamýšlí nad tím, jak Česko nasměřovat k pozici jednoho z inovačních lídrů Evropy a jak zajistit prosperitu země i v dalších desetiletích. Dosavadní koncept ekonomiky závislé na Německu není zrovna ideálním stavem.

Diskuse o novém systému hodnocení výzkumu, vývoje a inovací se zpravidla zaměřují na odborné aspekty provádění hodnocení, které se vztahují k potřebě provést hodnocení korektně. V důsledku toho však zapadají významné otázky týkající se toho, jak bude hodnocení fungovat coby (zákonem předpokládaná) součást mechanismu financování výzkumu.

Ve Velké Británii je již delší dobu významným tématem veřejné diskuse odměňování manažerů tamních univerzit. To má samozřejmě souvislost především s výší školného hrazeného studenty. Český kontext je jistě jiný, avšak nedávný článek Lidových novin (Superplat děkanky: 5,5 milionu za rok, LN 22.3.2018, str. 1 a 2) má potenciál otevřít podobnou debatu také u nás.

V Poslanecké sněmovně je předložen návrh novely zákona o veřejných výzkumných institucích (sněmovní tisk č. 1033). Do konce tohoto volebního období zcela jistě nebude projednán, a tudíž podle parlamentních pravidel spadne pod stůl; přesto jde o zajímavý podnět, a to nejen proto, že jde o již druhý takový pokus v pořadí za tuto dekádu.

Nad probíhající debatou o výši doktorandských stipendií si kladu principiální otázku: má výše příjmů doktorandů být odpovědností státu, když stát přímo neurčuje ani výši příjmů akademických pracovníků?

Proč se financování vysokých škol stalo problémem i za vlády otevřené peněženky? Nebývale ostré vystoupení rektorské konference směrem k vládě, kterou představitelé vysokých škol ve vztahu k tomuto sektoru označili za nejhorší od roku 1989, je vlastně trochu překvapivé.

V minulém týdnu do probíhajících debat o hodnocení výzkumu a taktéž o bilancování působení vicepremiéra pro vědu v tomto volebním období přispěl Jiří Chýla. Jeho vstup potěšil vládní sekci pro výzkum, která na twitteru inzerovala tento příspěvek jako polemiku se mnou a Danielem Münichem, resp. našimi komentáři v Lidových novinách dne 5. 4. 2017. Domnívám se však, že radost na Úřadu vlády nebyla na místě, neboť o skutečnou polemiku nejde. S Jiřím Chýlou se v našem pohledu v něčem shodujeme a ve spoustě věcí ovšem zcela míjíme.