Václav Hořejší, letošní držitel ocenění Česká hlava, se ve svém blogu zamýšlí nad tím, co ho letos ve vědě zaujalo, co se povedlo a nepovedlo a co nám přeje v roce 2021.

Mluvčí univerzity Palackého PhDr. Gabriela Sýkorová Dvorníková zveřejnila reakci univerzity na můj předchozí článek Aféra v Olomouci a principy vědecké práce.

Již více než rok se na Univerzitě Palackého v Olomouci děje cosi znepokojivého. Tamní konflikt nabírá v posledních týdnech mimořádné intenzity; stále více se tam podle mého názoru hraje o základní principy etiky vědecké práce a publikování jejích výsledků, tedy o něco, co dalece překračuje nějaké lokální olomoucké spory.

Jak je financován základní výzkum a co od něj společnost očekává? Jsou čeští vědci stále podhodnoceni? Jak bychom měli hodnotit jejich produktivitu a kvalitu výzkumu? Nad těmito a dalšími otázkami se zamýšlí Václav Hořejší v následujícím textu.

K textu R. Zbořila mám několik poznámek. Znovu zdůrazňuji, že jsem se snažil, coby nezávislý pozorovatel bez jakýchkoli postranních motivací, přispět k objasnění podezření, že v souvislosti s manipulacemi s výsledky významné vědecké publikace došlo k poškození studenta (Č. Gregor), který na tyto manipulace upozornil. V této souvislosti mi připadají reakce R. Zbořila a P. Hobzy mírně řečeno nepřiměřeně emocionální (na rozdíl od korektně napsaných reakcí např. M. Otyepky a P. Banáše).

Ve vědecké veřejnosti vzbuzují již několik měsíců pozornost diskuse o tom, že v jedné z publikací olomouckého profesora Radka Zbořila v prestižním časopise JACS (Heřmánek et al. JACS 2007; 129(35):10929-36) byl použit graf zmanipulovaný tak, aby lépe podporoval hlavní hypotézu studie.

Článek Jiřího Chýly „Červené karty pro Jiřího Nantla” je jako obvykle precizně podložený fakty a velmi správně vyvrací několik velmi nesprávných (a obávám se, že záměrně tendenčních) tvrzení Jiřího Nantla. Především to, že podle Nantla je Akademie věd „špičkovou, ale od vzdělávání separovanou výzkumnou instituci“, a to, že „Sobotkova a Babišova vláda sledovaly politiku podpory Akademie a stagnace vysokých škol“.

V následujícím blogu bych chtěl polemizovat s některými názory Jana Valenty z článku Hledá se klíč k otevřenému přístupu.

Michal Kolář ve svém rozhovoru ze 13. 3. 2019 prezentuje dosti chmurný obraz toho, jak to vypadá na českých vysokých školách s perspektivami mladých navrátilců z postdoktorálních pobytů v zahraničí, zakládáním vlastních výzkumných skupin a atmosférou na těchto institucích.

Jakožto jednoho z “otců” prvního pokusu o všeobecný systém hodnocení vědecké a výzkumné výkonnosti institucí (záhy po uvedení do provozu všeobecně nazývaného “kafemlejnek”) mě potěšil článek Michaela Šebka “Zeměkoule je placatá a Nature Index je drsně kafemlejnkovitá metoda hodnocení?”.