Václav Hořejší
Vedoucí Laboratoře molekulární imunologie a v letech 2005 - 2017 ředitel Ústavu molekulární genetiky AV ČR, v.v.i. (ÚMG), profesor imunologie na Přírodovědecké fakultě UK. Je autorem resp. spoluautorem více než 230 vědeckých publikací v mezinárodních odborných časopisech, mnoha popularizačních článků a dvou knih; je jedním z mezinárodně nejcitovanějších českých vědců. Jeho tým se podílel na objevu a charakterizaci řady nových proteinů buněk imunitního systému důležitých pro jejich správnou funkci, zvláště pak těch, které jsou součástmi tzv. signalizačních drah imunoreceptorů.
Výzkumný tým V. Hořejšího intenzivně spolupracoval s několika biotechnologickými firmami, které vznikly jako spin-off ÚMG. Předmětem tohoto aplikovaného výzkumu byl a je především vývoj nových komerčně využitelných monoklonálních protilátek pro výzkumné a diagnostické účely.
V letech 2014 - 2017 působil jako poradce premiéra pro oblast vědy a vysokých škol.
Václav Hořejší, letošní držitel ocenění Česká hlava, se ve svém blogu zamýšlí nad tím, co ho letos ve vědě zaujalo, co se povedlo a nepovedlo a co nám přeje v roce 2021.
Mluvčí univerzity Palackého PhDr. Gabriela Sýkorová Dvorníková zveřejnila reakci univerzity na můj předchozí článek Aféra v Olomouci a principy vědecké práce.
Již více než rok se na Univerzitě Palackého v Olomouci děje cosi znepokojivého. Tamní konflikt nabírá v posledních týdnech mimořádné intenzity; stále více se tam podle mého názoru hraje o základní principy etiky vědecké práce a publikování jejích výsledků, tedy o něco, co dalece překračuje nějaké lokální olomoucké spory.
Jak je financován základní výzkum a co od něj společnost očekává? Jsou čeští vědci stále podhodnoceni? Jak bychom měli hodnotit jejich produktivitu a kvalitu výzkumu? Nad těmito a dalšími otázkami se zamýšlí Václav Hořejší v následujícím textu.
K textu R. Zbořila mám několik poznámek. Znovu zdůrazňuji, že jsem se snažil, coby nezávislý pozorovatel bez jakýchkoli postranních motivací, přispět k objasnění podezření, že v souvislosti s manipulacemi s výsledky významné vědecké publikace došlo k poškození studenta (Č. Gregor), který na tyto manipulace upozornil. V této souvislosti mi připadají reakce R. Zbořila a P. Hobzy mírně řečeno nepřiměřeně emocionální (na rozdíl od korektně napsaných reakcí např. M. Otyepky a P. Banáše).
Ve vědecké veřejnosti vzbuzují již několik měsíců pozornost diskuse o tom, že v jedné z publikací olomouckého profesora Radka Zbořila v prestižním časopise JACS (Heřmánek et al. JACS 2007; 129(35):10929-36) byl použit graf zmanipulovaný tak, aby lépe podporoval hlavní hypotézu studie.
Článek Jiřího Chýly „Červené karty pro Jiřího Nantla” je jako obvykle precizně podložený fakty a velmi správně vyvrací několik velmi nesprávných (a obávám se, že záměrně tendenčních) tvrzení Jiřího Nantla. Především to, že podle Nantla je Akademie věd „špičkovou, ale od vzdělávání separovanou výzkumnou instituci“, a to, že „Sobotkova a Babišova vláda sledovaly politiku podpory Akademie a stagnace vysokých škol“.
V následujícím blogu bych chtěl polemizovat s některými názory Jana Valenty z článku Hledá se klíč k otevřenému přístupu.
Michal Kolář ve svém rozhovoru ze 13. 3. 2019 prezentuje dosti chmurný obraz toho, jak to vypadá na českých vysokých školách s perspektivami mladých navrátilců z postdoktorálních pobytů v zahraničí, zakládáním vlastních výzkumných skupin a atmosférou na těchto institucích.
Jakožto jednoho z “otců” prvního pokusu o všeobecný systém hodnocení vědecké a výzkumné výkonnosti institucí (záhy po uvedení do provozu všeobecně nazývaného “kafemlejnek”) mě potěšil článek Michaela Šebka “Zeměkoule je placatá a Nature Index je drsně kafemlejnkovitá metoda hodnocení?”.
- Začátek
- Předchozí
- 1
- 2
- 3
- Následující
- Konec
- Rut Bízková
- Vladislav Čadil
- Pavel Doleček
- Martin Duda
- Alice Dvorská
- Otakar Fojt
- Ivan Foletti
- Martin Fusek
- Ondřej Havelka
- Radim Hladík
- Václav Hořejší
- Pavla Hubálková
- Jozef Hvorecký
- Jiří Chýla
- Miroslav Janeček
- Lukáš Kačena
- David Karabec
- Marcel Kraus
- Ladislav Krištoufek
- Daniel Münich
- Vladimír Majer
- Jiří Nantl
- Eduard Petiška
- Vlastimil Růžička
- Martin Rychlík
- Martin Srholec
- Michael Šebek
- Dalibor Štys
- Jan Valenta
- František Vácha
- Martin Vlach
- Martin Víta
- Jiří Zlatuška
- Jan Žižka