Václav Hořejší, letošní držitel ocenění Česká hlava, se ve svém blogu zamýšlí nad tím, co ho letos ve vědě zaujalo, co se povedlo a nepovedlo a co nám přeje v roce 2021.
Co mě letos zaujalo
Mně jsou samozřejmě nejbližší výsledky z našeho ústavu, respektive z několika dalších tematicky blízkých pracovišť Akademie věd. Velmi mě například těší, na jak světově špičkovou úroveň se v uplynulých letech vypracovalo České centrum fenogenomiky působící v rámci projektu BIOCEV Ústavu molekulární genetiky AV (ÚMG) pod vedením Radislava Sedláčka. Toto pracoviště produkuje ročně desítky kmenů geneticky modifikovaných myší, které jsou nepostradatelné pro objasnění mnoha základních dějů v organismu a pro vysvětlení příčin některých chorob. Velmi významné byly v loňském roce i výsledky jiných laboratoří ÚMG publikované v prestižních světových odborných časopisech. Patří mezi ně například objasnění mechanismů produkce bílých krvinek z kmenových buněk v kostní dřeni (tým vedený Meritxell Alberich-Jorda), odhalení mechanismů toho, jak bakterie mohou vyvolávat rakovinu žaludku (laboratoř Pavla Janščáka a Jany Dobrovolné), objasnění doposud neznámých mechanismů normálních a patologických imunitních mechanismů (týmy Tomáše Brdičky a Ondřeje Štěpánka), nebo toho, jakým způsobem reguluje cytokin IL-17 imunitní reakce (laboratoř Petera Drábera). Laboratoři Jiřího Hejnara se podařilo něco opravdu mimořádného – jako první na světě připravili geneticky modifikované slepice odolné vůči závažnému onemocnění drůbeže. Světově významné jsou i letošní výsledky laboratoří Keitha Caldecotta a Libora Macůrka o mechanismech opravování poškozených molekul DNA, Dominika Filippa o mechanismech vývoje imunitních buněk v brzlíku či Petra Svobody a Zbyňka Kozmika o vývoji embrya.
Úplně stejně bych mohl jmenovat významné výsledky třeba z Ústavu organické chemie a biochemie AV (momentálně podle mě nejlepšího výzkumného pracoviště této země), Mikrobiologického ústavu AV, Fyziologického ústavu AV, Biotechnologického ústavu AV, Biotechnologického centra AV, Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV, a řady dalších ústavů AV a fakult našich předních univerzit.
Co se Česku ve vědě a výzkumu povedlo
V letošním roce končí pětileté období prokazování udržitelnosti většiny projektů z operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace masivně podporovaného z prostředků EU. Jsem moc rád, že hlavně jeden z těchto velkých projektů, BIOCEV (na který bylo vynaloženo téměř 2,5 miliardy Kč), jehož realizaci jsem měl v letech 2012–2015 na starosti, jasně prokázal svoji životaschopnost a že skvěle vybavený výzkumný areál ve Vestci u Prahy s jeho několika stovkami převážně mladých zaměstnanců má před sebou skvělou budoucnost. Pokud vím, podobně dobře je na tom i většina ostatních projektů tohoto velkorysého programu.
Je velmi potěšitelné, že stále pokračuje trend zvyšování úrovně našeho základního výzkumu – většina týmů na ústavech AV a některých fakultách našich předních univerzit je již na velmi dobré mezinárodní úrovni. V tomto směru došlo za posledních 20 let skutečně k obrovskému pokroku. Myslím, že situace se bude i nadále zlepšovat s tím, jak se do vedení týmů dostávají mladí lidé s dlouholetými zahraničními zkušenostmi a jak přibývá i týmů vedených kvalitními cizinci. Dobré je i to, že stát už na podporu výzkumu vydává částky odpovídající zhruba evropskému průměru (což je ovšem ve srovnání s evropskou špičkou pořád málo).
Co se letos nepovedlo
Pokud jde o negativní stránky naší výzkumné scény, čím dál problematičtější se mi jeví především systém financování založený dominantně na grantech. V uplynulých 20 letech jsem opakovaně sloužil v jednom z odborných panelů Grantové agentury ČR (GA ČR) posuzujících projekty ucházející se o grantovou podporu. Zatímco před těmi dvaceti lety byly projekty na vysoké mezinárodní úrovni spíše výjimkou, v posledních několika letech jsme my posuzovatelé stále více frustrováni tím, že kvalitních projektů, které by si zasloužily podporu, je mnohem více, než na kolik se nakonec dostane. Z rozhodování o tom, kdo ještě zůstane „nad čárou“, a kdo už pod ní, se tak stává stále více jakási loterie, kdy o pořadí rozhodují jen mikroskopické a spíše jen zdánlivě objektivní rozdíly v odborných posudcích. Příliš nepomáhají ani posudky zahraničních posuzovatelů, kteří také hodnotí většinu projektů nejvyššími známkami. Dochází tak k tomu, že čas a nemalé úsilí věnované mnoha stovkami badatelů přípravě kvalitních výzkumných projektů přicházejí více než ze tří čtvrtin na zmar. Řešením by samozřejmě mohlo být výrazné (dvojnásobné) finanční posílení GA ČR, nebo naopak výrazný přesun státních prostředků do institucionálního financování, které by optimálně představovalo nějakých 80 % (zatímco nyní je to na ústavech AV kolem 40 % a zbytek jsou různé „účelové“, tedy grantové prostředky). Obávám se ale, že takové změny se už nedožiji, i kdybych dosáhl rekordního věku…
Velkým zklamáním pro mě byly názory zlehčující nynější epidemii a zpochybňující potřebnost protiepidemických opatření i vakcinace, které veřejně vyslovovala řada mediálně oblíbených lékařů a ekonomů. Zvláště u lékařů mi to připadá naprosto nepochopitelné, a až trestuhodné. Hodnotím to jako fatální selhání části našich lékařských elit.
Znepokojivou záležitostí indikující cosi velmi nezdravého pro mě v tomto roce byl také vývoj kolem snah o vytvoření speciálního výzkumného ústavu na Univerzitě Palackého v Olomouci (má zkratkový název CATRIN). Tamní aféra začala koncem roku 2018, když s tímto plánem podporovaným rektorem nesouhlasila Přírodovědecká fakulta, protože by ji odtržení její podstatné výzkumné části výrazně poškodilo. Vznikl poměrně ostrý konflikt, v jehož rámci se začaly ventilovat různé nepravosti zastánců vytvoření univerzitního ústavu. Přišlo se na tři publikace, ve kterých byly nepřípustně manipulovány výsledky, objevilo se silné podezření, že v minulosti doplatil student na to, že na jeden z těchto podvodů při obhajobě disertace upozornil. Existuje podezření, že k manipulaci s výsledky došlo i u několika dalších publikací, u kterých ale autoři odmítají vydat ke kontrole původní experimentální data. Ve stejné době se objevily zprávy o enormních platech a finančních odměnách, které si nechávali vyplácet někteří vedoucí pracovníci organizující vznik CATRIN. V těchto urputných bojích stál vždy rektor na straně těch, kteří se snažili silově protlačit vznik ústavu, a mařil snahy o objasnění vzniklých problémů kolem falšování výsledků. Zástupci Přírodovědecké fakulty se snažili o odvolání rektora, ten naopak o odvolání děkana této fakulty. Celkově se jedná o aféru, která asi nemá v historii českých univerzit a výzkumných pracovišť obdoby; chování rektora je mnohými považováno za ostudné a kompromitující univerzitu. Je ovšem dobré, že tyto problémy se nepodařilo vedení univerzity „zamést pod koberec” a referovalo se o nich v tamním internetovém Diskusním Žurnálu (ovšem označovaném rektorem jako „žumpa“). Všechno tam ale nakonec možná dopadne dobře a vědecká komunita si v budoucnu přinejmenším lépe ohlídá poctivost publikovaných výsledků a poučí se, že prosazovat jednostranně plány bez souhlasu zainteresovaných partnerů není dobrá strategie. Ostatně rektor Miller právě ohlásil úmysl v dubnu rezignovat…
A co přeji do roku 2021?
České vědě přeji, aby byla čím dál více špičkovou vědou světovou, aby se stále více personálně internacionalizovala. Moc bych si přál, aby se nějak alespoň částečně vyřešil ten „loterijní“ grantový problém. Velmi bych si přál, aby byl schválen plán na vytvoření Centra virologického výzkumu, jak jej navrhuje vedení AV. Myslím, že taková instituce zaměřená na základní i aplikovaný výzkum by se velmi hodila v souvislosti s budoucími hrozbami nových epidemií.
Naší společnosti bych samozřejmě v první řadě přál, aby co nejdříve byla co nejvíce proočkována, a aby tak skončila ta nynější už skoro rok trvající špatná situace. S tím souvisí i přání, aby lidé přestali věřit všem těm absurdním nesmyslům o nynější pandemii a očkování, které teď kolují po internetu. Moc bych si přál, aby vláda konečně zorganizovala účinnou osvětovou kampaň ve prospěch očkování a proti těm falešným zprávám.
A přál bych jí také, aby se vyléčila z nynějšího stavu až jakési „studené občanské války“, ve které proti sobě zjednodušeně řečeno stojí „pražská kavárna“ proti „zemanovcům“. Ty rozpory jsou ale tak hluboké, že možnosti zasypávání příkopů vidím velmi skepticky. Tato nešťastná situace je bohužel dána do značné míry tím, jak funguje naše politická a mediální scéna. Tohle by ale bylo na dlouhé povídání…
Autor: Václav Hořejší
