Jak je financován základní výzkum a co od něj společnost očekává? Jsou čeští vědci stále podhodnoceni? Jak bychom měli hodnotit jejich produktivitu a kvalitu výzkumu? Nad těmito a dalšími otázkami se zamýšlí Václav Hořejší v následujícím textu.
Aplikovaný versus základní výzkum
Situace je jednoduchá v případě firemního výzkumu a vývoje orientovaného jednoznačně na něco dříve či později komerčně využitelného. Tam vedení firmy rozhodne, jaký výzkum je v tomto směru potřebný a nadějný a periodicky hodnotí pokrok. Pokud dospěje k závěru, že se to nadějně nevyvíjí, rozhodne, že se práce na daném projektu zastavují a stanoví nějaký jiný cíl. Výzkumníkům se to většinou moc nelíbí, protože je jim líto práce, kterou do projektu vložili, a protože si třeba myslí (a leckdy mají pravdu), že rozhodnutí vedení je chybné. Toto omezení „svobody výzkumu“ je většinou oproti akademické sféře kompenzováno lepšími platy.
Na univerzitách a v neuniverzitním akademickém výzkumu (víceméně základním) panuje mnohem větší svoboda – badatelé si tam mohou dělat téměř „co chtějí“, co sami považují za důležité a co je baví. Musí se ovšem tematicky vejít do mantinelů toho, co se v dané instituci rámcově dělá (na oddělení savčí genetiky by těžko akceptovali návrh projektu zabývajícího se genetikou rostlin), musí o smysluplnosti svého zamýšleného výzkumu přesvědčit vedoucího nebo vědeckou radu dané instituce, musí také prokázat, že má dostatečné předpoklady k úspěšné práci. Naprosto zásadní je, že skutečný vědecký výzkum musí vést k objevení něčeho světově nového, doposud neznámého. Přinejmenším v přírodních vědách nestačí (jak si někteří myslí) přečíst si čtyři odborné knihy a na základě toho napsat pátou…
Zatímco u firemního výzkumu je jasné, k čemu je dobrý, u toho základního, akademického je zcela legitimní ptát se, k čemu jej vlastně naše společnost potřebuje, jakým způsobem se vrací investice do ní vložené, jak se pozná, že je tento druh výzkumu opravdu kvalitní. Lidé si většinou myslí (a mnozí vědci tento názor ještě populisticky podporují), že věda je zde hlavně od toho, aby produkovala objevy, které okamžitě přebírá aplikovaný výzkum a průmyslový vývoj a přeměňuje je v komerčně zužitkovatelné výrobky. To je ale iluze, a to zvláště v malých zemích, jako je naše. Drtivá většina objevů s výrazným technologickým využitím bude vždy učiněna jinde než u nás – vždyť naše věda tvoří jen méně než 1% dnes již zcela globalizované vědy světové! Velká většina našeho základního výzkumu je skutečně na první (ale i na druhý) pohled „neužitečná“: týká se nejčastěji nějakých nových, pokud možno co nejzáhadnějších jevů bez přímé souvislosti s nějakým praktickým problémem. Hlavním produktem takového teoretického bádání je „pouze“ publikace v odborném časopise a kritériem kvality je to, jak prestižní mezinárodní časopis takovou studii přijme k otištění a jaký pak bude mít ohlas u kolegů v oboru po celém světě.
Laikovi se to může zdát marnotratné a může volat po něčem cílenějším a praktičtějším. Je tedy snad základní výzkum jakýmsi luxusem, který slouží jen k tomu, aby se uspokojily záliby podivínů sbírajících vzácné brouky, hledajících bizarní elementární částice nebo objevujících zvláštnosti genů pavouků? Nikoli! Vypadá to sice paradoxně, ale právě tento zdánlivě odtažitý základní výzkum poháněný zvídavostí a ctižádostí vědce se osvědčil jako nejplodnější přístup k odhalování fundamentálních zákonitostí v přírodě, jejichž znalost se pak zprostředkovaně bohatě vyplatí i prakticky. Mnohým ekonomům jistě kdysi připadal jako samoúčelné hraní výzkum genetiky mušek octomilek, bizarních faktorů ovládajících dělení kvasinek či paprsků ze smolince. A přece z toho nakonec vzešly věci, které naprosto změnily náš svět. Určitě tedy platí, že „nejlepší praxí je dobrá teorie“.
Financování základního výzkumu
V institucích, které mají dostatek vlastních peněz na pokrytí všech nákladů výzkumu, toto stačí (např. americké ústavy patřící pod National Institutes of Health, některé ústavy financované ze soukromých zdrojů jako britský Cancer Research UK).
Ostatní výzkumné instituce (univerzity, neuniverzitní výzkumné instituce typu Akademie věd ČR) většinou výzkumným týmům poskytují pouze laboratoře, více či méně základní vybavení, společné servisy, větší či menší část platů, ale na vlastní výzkumné náklady (chemikálie, pomůcky, peníze na cesty na konference, větší či menší část platů) si musí badatelé sehnat peníze z externích zdrojů. Těmi jsou zpravidla několikaleté „granty“ od různých státních, mezinárodních či soukromých institucí – u nás je to hlavně Grantová agentura ČR, Technologická agentura ČR a Agentura pro zdravotnický výzkum ČR). Tam soutěží s větší či menší konkurencí jiných návrhů a o výhře v této soutěži rozhodují komise odborníků, většinou na základě posudků specialistů (většinou zahraničních) na danou velmi úzkou problematiku. Netřeba říkat, že zde bývá kámen úrazu – někdy lze pochybovat o objektivnosti a kvalitě posuzovatelů (obvykle se to tak jeví těm, kteří neuspějí, zatímco ti úspěšní jsou s objektivností a odborností komisí a recenzentů spokojeni...). Na základě svých osobních dosti bohatých zkušeností s působením v panelech posuzovatelů grantových projektů musím říci, že objektivita posuzování v Grantové agentuře ČR je na srovnatelné úrovni jako u prestižní evropské agentury ERC (European Research Council) nebo v nadaci Wellcome Trust. Byl bych rád, kdyby stejně dobře fungovaly i ostatní české grantové agentury a poskytovatelé jiných účelových dotací.
Při hodnocení výzkumných projektů (většinou příslušnou odbornou komisí instituce, která rozděluje výzkumné granty) se obvykle nejvíce hledí na to, co už uchazeč dokázal – to se většinou pozná podle toho, v jak prestižních světových časopisech se mu podařilo předchozí práci publikovat. Mohlo by se zdát, že toto diskriminuje mladé lidi, kteří mají svěží myšlenky, ale neměli dosud příležitost něco udělat.
Není tomu tak – ve vědě je dobře zaběhnutý systém postupné vědecké výchovy – doktorand (tedy postgraduální student, který se snaží o získání doktorského titulu) se zpravidla během své experimentální dizertační práce pod vedením svého školitele stane spoluautorem jedné nebo více publikací. Potom jde na několikaletý tzv. postdoktorální pobyt, pokud možno do co nejlepší světové laboratoře.
Tam už pracuje poměrně samostatně, ale stále pod vedením a dohledem zkušeného šéfa laboratoře. Když je šikovný (a má aspoň trochu štěstí), stane se opět (spolu)autorem několika kvalitních publikací. A v této situaci po skončení „postdoku“ se pak může ucházet o vlastí projekt podporovaný nějakou grantovou agenturou. Čím působivější má svůj seznam publikací, tím větší má šanci grant dostat. A pokud je opět úspěšný, má definitivně zaděláno na nadějnou životní vědeckou kariéru. Musí se ale pořád ohánět – žádat o nové granty, prokazovat, že umí formulovat kvalitní projekty a dokládat, že v poměrně nedávné minulosti byl vědecky produktivní a prokazatelně úspěšně řešil předchozí grantové projekty. Někdy je to až trochu kontraproduktivní – i velmi dobří badatelé „ztrácejí“ spoustu času sepisováním grantových projektů, a tedy sháněním peněz, místo aby se věnovali vlastní vědecké práci. Ale myslím, že celkově u tohoto kompetitivního a „tržního“ systému převládají pozitiva – zabraňuje se tak do značné míry zlenivění a ztrátě produktivity. A komu se nelíbí být vedoucím skupiny a shánět peníze, může být řadovým členem týmu nebo jít pracovat k nějaké firmě.
Kolik si vědci vydělají
Důležitou otázkou samozřejmě je, jaké jsou vlastně mzdy vědeckých a technických pracovníků v akademické sféře. Myslím, že ve veřejnosti je stále ještě rozšířen názor, že vědci jsou placeni mizerně, ale že jim to nevadí, protože svoji práci milují tak, že jsou stejně jenom prakticky pořád ve svých laboratořích, a na nějaké radovánky ani peníze nepotřebují. Ta první část předchozí věty (mizerné platy) byla rozhodně pravdivá po celá 90. léta. Zlepšovat se to začalo někdy kolem roku 2000 a v současnosti to už opravdu není tak špatné – přinejmenším na většině ústavů Akademie věd a na bohatších (přírodovědeckých, lékařských, technických) fakultách vysokých škol. Vedoucí výzkumných oddělení a profesoři si tam přijdou ročně celkově na nějakých 700 – 1200 tis. Kč hrubého, mladší výzkumníci 400 – 700 tis., techničtí pracovníci a doktorští studenti 250 – 360 tis. Kč. Za takových podmínek už v našich laboratořích pracuje i čím dál více zahraničních studentů a zvláště mladších badatelů, většinou ze zemí spíše na východ a jih od nás (nemyslím tím ale právě Rakousko…).
Hodnocení kvality a produktivity vědeckých pracovníků a pracovišť
Jak už bylo řečeno výše, hlavními výsledky základního výzkumu jsou publikace, ve kterých badatelé sdělují svým kolegům ve světě, ale i veřejnosti, co objevili. Mohlo by se tedy zdát, že prostě čím více vědeckých publikací daný badatel uveřejnil, tím je lepší. Takové poněkud absurdní kritérium se skutečně ještě před nějakými 20 lety u nás široce používalo. Jeho absurdita spočívá samozřejmě v tom, že kvantita je něco jiného než kvalita. Jak se tedy pozná ta „kvalita“? A dá se nějak měřit?
Ano, je to do určité míry možné. V posledních zhruba 50 letech se totiž ve většině přírodovědeckých oborů vyvinul systém toho, jak vědecká komunita oceňuje hodnotu a kvalitu publikací. Je založen na celkem oprávněném předpokladu, že důležitých výsledků si všimne a pro svoji další práci použije více badatelů, nežli v případě výsledků nedůležitých či nezajímavých. Uznání toho, že nějaká práce je pro dalšího vědce důležitá nebo alespoň hodná povšimnutí je to, že ji ve svých publikacích „cituje“, t.j. zpravidla stručně zmíní nějaký výsledek s odkazem na původní publikaci. Čím důležitější je určitá vědecká práce, tím častěji bývá v daném oboru zpravidla citována. Kvalitu a důležitost vědeckých prací lze tedy alespoň přibližně posuzovat či měřit jejich citovaností. Je ovšem velmi důležité, že citační zvyklosti se v různých oborech dost výrazně liší – ve „velkých“ oborech jsou důležité výsledky citovány během několika málo let třeba několiksetkrát, zatímco v oborech, v nichž pracuje jen málo badatelů, může i práce zásadního významu získat řádově méně citací.
V rámci daného oboru (hovořím teď o „velkých“ přírodovědeckých oborech jako je fyzika, chemie, biologie a biomedicínské obory) se tedy nabízí způsob, jak alespoň přibližně zhodnotit, jak je určitý vědec, výzkumný tým nebo výzkumný ústav produktivní ve srovnání s jinými: sečtou se prostě počty citací prací srovnávaných autorů (s využitím existujících databází je takový úkol velmi snadný).
Na zhodnocení citačního ohlasu je ovšem třeba počkat řadu let, a proto se často používá náhradní kritérium. Tím je tzv. impaktový faktor (IF; „faktor dopadu“) časopisu, v němž byla práce přijata k publikaci. Hodnota IF udává, kolikrát je průměrný článek publikovaný v daném časopisu citován během prvních dvou let. Je přirozené, že IF je nejvyšší u nejkvalitnějších a neprestižnějších odborných časopisů daného oboru – prosadit do nich publikaci je obtížné, protože recenzenti jsou tam nejpřísnější a konkurence největší. Proto by se tam měly dostat většinou jen ty nejlepší a tedy vědecky nejhodnotnější práce, které jsou pak zpravidla hodně citovány.
Tyto „scientometrické“ údaje jsou běžně vyžadovány při posuzování kandidátů na vědecko-pedagogické tituly, při konkursech na významná vědecko-administrativní místa a často i při žádostech o granty. Je ale očividné, že takovéto údaje často mohou být více či méně problematické. Tak například: Vědecké práce mají zpravidla více, někdy dokonce i mnoho autorů. Jak odlišit to, že některý z autorů vykonal většinu popisované práce, zatímco jiní přispěli jen okrajově? Vysokých scientometrických hodnot mohou dosáhnout i lidé, kteří jsou na dobré práce z nějakých důvodů více méně „připisováni“, aniž by jejich tvůrčí podíl byl významný. To se může stát třeba v případě některých „velkých šéfů“, kteří si spoluautorství vynucují na svých podřízených. Na druhé straně se může stát, že nějaká geniální práce natolik předběhne svoji dobu, že její význam ostatní nepochopí, a tudíž ji nebudou citovat (nebo dokonce ani nebude přijata do tisku).
Určitá problematičnost těch scientometrických kritérií vede mnohé badatele k jejich paušálnímu zatracování jako škodlivého nesmyslu. Je ale zřejmé, že alespoň ve velkých přírodovědeckých oborech je to ve velké většině poměrně objektivní systém, určitě lepší než „systém“ založený hlavně na schopnosti „udělat dojem“, mít vlivné známosti a umět šikovně „prodávat“ i zboží nevalné kvality. Ostatně – o tom, že citační analýza dobře koreluje se skutečnou „kvalitou“ (ať už to znamená cokoli), svědčí i to, že naprostá většina nositelů Nobelovy ceny za fyziku, chemii i fyziologii a lékařství z posledních cca 30 let se může vykázat velmi úctyhodnými scientometrickými parametry.
Důkladnějším a mnohem lepším způsobem hodnocení je tzv. peer review – tedy hodnocení komisí odborníků, kteří by jednou za několik let (v ústavech Akademie věd je to jednou za 5 let) měli zhodnotit zevrubně všechny aspekty činnosti hodnoceného týmu nebo instituce a vydat doporučení. Kámen úrazu je samozřejmě v kvalitě těchto komisí a v tom, kdo je jmenuje. Dá se zařídit opravdu přísné hodnocení na slovo vzatými mezinárodními odborníky (takto to funguje ve většině nejvyspělejších západoevropských zemí), nebo se to dá pojmout jako pseudohodnocení „partou kamarádů“, jejichž úkolem je hodnocenou instituci vychválit jako světově špičkovou. I to se může stát... Na případné otázky „jak je tomu u nás na ústavech Akademie věd“ jsem ještě před deseti lety odpovídal – „něco mezi oběma uvedenými extrémy“. Po tom posledním hodnocení, které proběhlo v roce 2015, mohu říci s klidným svědomím, že už to bylo hodně blízko těm „západním“ standardům.
Takže abych to shrnul: Vědci (v akademickém výzkumu) se víceméně úkolují i hodnotí (navzájem) sami, a to na mnoha úrovních (posuzování projektů, publikací, periodická institucionální hodnocení). Myslím, že to většinou funguje docela dobře, a bohudíky i leckde u nás (zvláště na ústavech Akademie věd). Jen si myslím, že by bylo potřeba u nás provádět to hodnocení všude, tedy i na vysokých školách a rezortních výzkumných ústavech, alespoň tak kvalitně, jako tomu už je na ústavech Akademie. Ale i tam by neškodilo ještě trochu přitvrdit, a hlavně pak z výsledků vyvozovat přísnější důsledky.
Autor: Václav Hořejší
Článek vyšel 12. 10. 2019 v Lidových novinách ve zkrácené verzi pod názvem „Vědecký souboj o kůrku chleba“.
