facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Hledá se klíč k otevření přístupu

25. 6. 2019
Hledá se klíč k otevření přístupu

V posledních letech se živě diskutuje o „open access“ (OA). Nejedná se o otevřenost podle vzoru „French Open“, což je turnaj otevřený profesionálům i amatérům (… kdypak si tam asi naposledy zahrál nějaký amatér?), nýbrž o otevřený přístup k vědeckým publikacím a případně ke všem získaným datům (open data).

Přestože idea otevřít výsledky výzkumů financovaných z veřejných prostředků všem lidem na planetě zní přitažlivě, musím říct, že ve mně dosavadní pojetí OA vyvolává pochybnosti. Pro koho se mají najednou časopisy otevírat? Že by někde čekal zástup badatelů amatérů trpících nedostupností vědeckých článků se mi zdá nepravděpodobné. Snad mohou z OA profitovat některé progresivní firmy, které zde najdou zdarma špatně ochráněné objevy a know-how. Pro širokou veřejnost je adekvátní připravit dobrou popularizaci, originálním výzkumům budou stěží do hloubky rozumět. Soukromí badatelé si jistě již dokázali sehnat přístup do časopisů přes vědecké knihovny či datová uložiště nebo žádali o články přímo autory. Vědcům z chudých zemí mohli vydavatelé už dávno nabízet předplatné za symbolické ceny.

Dnešní situace ve vědeckém publikování obecně není dobrá. Naopak, rychlým tempem se zhoršuje od zavedení kvantitativního posuzování „kvality“ časopisů tzv. impaktním faktorem (IF), kterého „se chytli“ poskytovatelé financí, vydavatelé a často i samotní vědci. Systém trpí boomem nových časopisů a inflací špatných článků. Ale tím se teď nechci zabývat. Dosavadní publikační proces probíhá přibližně takto: Vědci napíšou článek, zašlou jej do oborově vhodného časopisu – a pak bojují s hodnotiteli (pokud nejsou rovnou vyřazeni při „selekci“ článků editorem, což je u většiny časopisů nad IF~4 pravidlem a projít bez dobré adresy či „gardedámy“  je pro našince těžké). Hodnotitelé každého článku (alespoň dva vědci z oboru, ale bez konfliktu zájmů – systém peer review) provádějí posouzení zdarma. Pokud autoři vyjdou ze souboje vítězně, musejí ještě v některých případech zaplatit publikační poplatek (přímo nesouvisí s OA). Výzkumné organizace (univerzity, akademie) pak od vydavatelů draze kupují předplatné určitých balíků časopisů podle oborů. Málokdy má badatel od své instituce přístup na všechny časopisy, které někdy potřebuje, a tak se obrací buď na kolegy, nebo na ilegální uložiště typu sci-hub, případně na stránky autorů článků.

Popsaný systém závisí z velké míry na nehonorované práci vědců, kteří hodnotí články; řada časopisů také nutí autory, aby za ně udělali zformátování článků (camera ready). Jedinými aktéry celého publikačního procesu, kteří z něj mají profit, jsou vydavatelé časopisů. Mimochodem, vědecké publikování je odvětví s ročním příjmem přes 10 miliard dolarů, příjem vydavatele za jeden článek je průměrně 5 tisíc USD, z čehož zisk činí 20–30 %. Vydavatelství Springer Nature tvrdí, že náklady na jeden článek v rodině časopisů Nature jsou 30–40 tisíc USD, tj. asi 690–920 tisíc Kč!1 Účtují si vydavatelé za své služby skutečně přiměřené ceny? Mnoho vědců si myslí, že nikoliv, a proto se pokouší o zavedení alternativních způsobů publikování, jako jsou arXiv, PLoS apod., s nízkými náklady na principu OA.

Snaha naroubovat OA na existující systém publikování vytvořila kočkopsa. Instituce stále platí předplatné tradičních časopisů a zároveň rychle vznikají nové časopisy fungující v módu OA. Publikační poplatky za OA jsou nejčastěji od 1 000 do 6 000 USD – pokud to někde pořídíte za pár set dolarů, jedná se téměř jistě o predátorský časopis, který recenzní proces jen předstírá (existují však výjimky jako Beilstein J. Nanotech.). Velcí vydavatelé vycítili příležitost a začali chrlit „klony“ zavedených časopisů, které jsou čistě on-line a OA. Ovšem i pro starší časopisy zavedli tzv. hybridní systém, kdy si autor může zaplatit (prakticky v kterémkoliv časopise) za „otevření“ svého článku. Motivací autorů k zaplacení OA bývá předpoklad, že to zvyšuje citovanost článku (efekt může být často zanedbatelný) nebo požadavek poskytovatelů grantů mít všechny výstupy OA. Skupina takových grantových agentur (především evropských) vytvořila organizaci cOAlition S, která přišla s iniciativou Plan S požadující kompletní přechod na OA od roku 2020 (v posledním měsíci uznali na základě reakce zainteresovaných organizací nereálnost plánu, upravili jej a odložili na rok 2021).

Zde bych si dovolil poznamenat, že ani česká kotlinka nezůstala nedotčena OA posedlostí. Před pár měsíci (!) byla schválena „Národní strategie otevřeného přístupu ČR k vědeckým informacím na léta 2017-2020.“ Ano, tato strategie předložená Pavlem Bělobrádkem byla schválena až po uběhnutí poloviny období, ke kterému se měla vztahovat! Ale není to žádná škoda. Téměř třicetistránkový spisek je plný frází typu: „Z volné dostupnosti informačních zdrojů těží jak jejich původci, tak uživatelé.“ (uvedené bez důkazu tvrzení) nebo „Otevřené publikování, a to bez navyšování rozpočtu i administrativní zátěže na straně poskytovatele i příjemce, by mělo být vyžadováno u všech příjemcům podpory VaVaI.“ Z dokumentu vyzařuje totální neznalost skutečné badatelské činnosti a „provozu“ výzkumných laboratoří. „Strategie“ tedy není žádnou skutečnou strategií a nemá ani cenu papíru, na němž je natištěna, natož pracovního času lidí, kteří na tom „usilovně“ pracovali.

Jak ale skutečně „překlopit“ systém od placení uživateli-čtenáři k placení autory? To by vyžadovalo nepravděpodobnou dohodu všech aktérů. A jak zajistit, že vědci budou mít prostředky na poplatky a tyto budou nastaveny férově? Osobně se domnívám, že vydavatelské domy budou udržovat „hybridní dobu“ co nejdéle. Kdo by si nedal za jednu práci zaplatit dvakrát, že? Tedy zásadní otázka stále zní „cui bono?“. Domnívám se, že to zatím bohužel nejsou autoři-badatelé. Nestálo by za to spojit přechod k OA s celkovou zásadní obrodou systému vědeckého publikování? A neměla by iniciativa vzejít od nás, vědců?

P.S. Až po dopsání této úvahy se objevil v Nature komentář Adriana Aguzziho2 , který upozorňuje na zajímavý model vědeckého publikování nazvaný Public Service Open Access. Systém aplikovaný ve švýcarském medicínském časopise Swiss Medical Weekly spočívá v bezplatném OA pro autory a dokonce mírném (asi 50 USD) honorování práce hodnotitelů! Sám časopis je financován z grantů, které získává od agentur a odborných společností. Takový systém by motivoval časopisy, aby se snažily o maximální kvalitu a přiměřené náklady, které budou sponzoři ochotni akceptovat ... a špatné články by se publikovaly za úplatu v predátorských časopisech – jak přehledné! O takovém světě budu snít vždy, když budu hledat, jak zaplatit OA poplatky, když už se poštěstí manuskript pětkrát a vícekrát odmítnutý editory bez peer review konečně někde protlačit.

 

Autor: Jan Valenta

Text je upraven z Úvodníku Čs. časopisu pro fyziku č. 3, ročník 69 (2019), který minulý týden vyšel. Ukázka elektronické verze je k dispozici zde.


[1] R. van Noorden: Nature 495, 426 (2013)

[2] A. Aguzzi: Nature 570, 139 (2019).