V proudu uprchlíků z Ukrajiny lze jen těžko hledat muže. Ti zůstávají doma. Mají brannou povinnost, přímo bojují proti okupantům nebo vykonávají své profese, důležité pro chod země. K velké ochotě výzkumných organizací, vysokých škol i poskytovatelů podpory výzkumu přijmout ukrajinské výzkumníky je tedy třeba něco dodat.

Traduje se, že internet jako síť mnoha spolupracujících bodů vznikla proto, aby nebylo možné jedním úderem, například jaderné bomby, zničit generální štáb velké armády. V dostupných informačních zdrojích se to sice takto nepíše, jisté však je, že první reálné propojení několika bodů, které zpracovávají data, vzniklo na konci šedesátých let v agentuře amerického ministerstva obrany, zabývající se výzkumem nových technologií.

V posledních dnech často vzpomínám na Ivana Dejmala, před téměř třiceti lety ministra životního prostředí. Říkával, že naši cestu zmaru může zvrátit jen katastrofa „střední velikosti“ – taková, která nás opravdu zasáhne, ale zároveň úplně nezničí. Zdá se, že ta katastrofa střední velikosti přišla, v jinak pohodlné Evropě nás postihlo něco, co jsme si ještě před pár měsíci vůbec nedovedli představit.

Česká republika je mimořádně dobře vybavena pro špičkový výzkum. Díky prostředkům z evropských fondů byla vybudována kvalitní výzkumná infrastruktura, kterou hned tak každá země nemá. Tato výhoda však může zůstat nevyužita. Český vzdělávací a výzkumný systém vykazuje řadu nedokonalostí, díky kterým ti lidé z Česka, kteří jsou výborní, dosahují úspěchy spíše v cizině. Soukromé investice do výzkumu přitom rok od roku rostou, je tedy zřejmé, že zájem o nové poznatky a inovace se zvyšuje.

Řada evropských zemí s velkým výzkumným potenciálem a výbornými vědeckými výsledky nemá speciální zákon o podpoře výzkumu. My v Česku takový zákon máme, chystá se nový.

Sledujeme média – nejen televizi, ale také internet a všechny možné sociální sítě, např. na mobilu, všude tam, kde se právě pohybujeme - a z dodaných informací a zpráv si vytváříme příběh a svou verzi dějin.

Univerzity jsou významnými centry vzdělávání a výzkumu. Stále více působí jako centra „transferu znalostí“ a mimořádný kulturní význam mají pro rozvoj regionů, ve kterých sídlí. Tato „čtvrtá role univerzit“ by měla být v jejich financování zohledněna a tam, kde existují významné regionální disparity, by měl být specificky podpořen také výzkum.

Společenskovědní výzkum, včetně bádání v historii, není přednostně záležitostí zajímavou, ale společensky potřebnou a pro současnost i budoucnost užitečnou.