Sledujeme média – nejen televizi, ale také internet a všechny možné sociální sítě, např. na mobilu, všude tam, kde se právě pohybujeme - a z dodaných informací a zpráv si vytváříme příběh a svou verzi dějin.
„Psycholog James Hillman říká: „Nejprve musíme mít story, příběh, abychom mohli mít history, dějiny.“ Vteřinu po vteřině se děje svět. Prší….zastřelili nám Ferdinanda….hele, padá bomba!...padá vláda!...urodil se ječmen a byl vynalezen čip….Zkuste v té cupanině faktů najít smysl! Pak přijde zručný manipulativní kejklíř, sváže události jako věnec buřtů, něco přežene a něco škrtne a odvypráví nám svou verzi dějin. Ten na druhé straně hranic odvypráví jinou…“
Tuto citaci z příspěvku spisovatelky Daniely Fischerové „A proč vlastně zemřela královna?“ v publikaci O umění s rozumem II jsem si dovolila pod vlivem posledních událostí v Německu i v Česku.
Sledujeme média – nejen televizi, ale např. také na mobilu internet a všechny možné sociální sítě - a vytváříme si (je nám vytvářen) příběh a svou verzi dějin. Ráno zpráva o tom, že jedna žena ubodala druhou, večer se střílí v nákupním centru a skoro to vypadá, že za tím vším bude islámský stát. I tak lze vyrobit příběh, pokud máte vhodného kejklíře.
Rostoucí množství informací vytváří informační smog, bez náležitého vzdělání a se stále širším a svobodnějším přístupem ke zprávám všeho druhu roste pravděpodobnost vytváření nepravděpodobných/nereálných příběhů a ty mohou být zdrojem různého činění.
„Nic nového pod sluncem,“ píše se v biblické knize Kazatel. Ostatně Psychologie davů Gustava Le Bon je stará přes 120 let, mnozí vědci před ním i po něm se zabývali tím, co hýbe jednotlivci a davy. Jen je mi otázkou, zda se ti, kteří v jejich dílech mají být vzděláni a dále činit podle získaného poznání, jsou skutečně vzdělá(vá)ni a jakým způsobem nabyté vzdělání užívají. Zda skupina, jejímž předmětem studia je nakládání s informacemi, je dostatečně velká, resp. zda třídění/hierarchizace informací je dostatečně předmětem, v němž je poskytováno vzdělání na jednotlivých stupních našeho školského systému.
Je celkem jedno, jak nazveme čím dál větší přístup k datům a informacím a možnost nových řešení, která jsou založena na nových technických prostředcích. V určitém prostředí je toto nazýváno čtvrtou průmyslovou revolucí. V jiném prostředí je tento název rozporován. Rychlý internet a možnost „uskladnění“ a zpracování dat v cloudech je však něco, co naši rodiče nezažili a my se tomu jen divíme. Několik generací před námi poznalo uhlí, páru a elektřinu, ovšem není zatím žádná generace, která by se narodila v době internetu a v internetové době zesnula v požehnaném věku.
Označení „čtvrtá průmyslová revoluce“, s orientací na produkci „Průmysl 4.0“, lze proto pojmově chápat jako začátek vnášení řádu do rychle se měnícího světa, plného převratně nových technických prostředků. Je to prostředí, kde „jeden život nestačí“ – není možné jedno řešení a jedna chytrá hlava. Nová doba vyžaduje nová řešení, v nichž je nezbytná spolupráce těch, kteří ovládají techniku, s těmi, kteří studují společnost. A tak si jen dovoluji upozornit na dvě publikace, které v minulých měsících vznikly a vzhledem k nulové bulvárnosti obsahu budou zaznamenány jen úzkým okruhem lidí: Vladimír Mařík a kol: Průmysl 4.0 – Výzva pro českou republiku a sborník uvedený profesorem Miloslavem Klímou O umění s rozumem II. Zatímco první publikace ohlašuje první principy přístupu k hospodářské politice ČR v nových technologických podmínkách, druhá je součástí hnutí, které pobízí k uznání užitečnosti umění a vyvrcholilo v § 77c vysokoškolského zákona. Vzniká registr uměleckých výstupů – stálo by za to diskutovat o spojení umění a vědy jako dvou projevů lidské tvořivosti a zabývat se užitečností jejich propojení. A na toto si zvláště dovoluji upozornit, když pozoruji dění okolo nové metodiky hodnocení výzkumu 2017+.
„God bless America“ je častý konec řečnických projevů významných osobností v zemi, kde vznikl internet. Ironické „God bless the Czech Republic“ by mohlo zaznít, pokud nové výzvy, které nese nová doba, neuchopíme včas a co možná správně.
Autor: Rut Bízková
Článek byl publikován 24. 7. 2016 na serveru aktuálně.cz.
