V této souvislosti se přiznávám k určité předpojatosti: na vznik prvního z těchto návrhů (s velmi podobným obsahem), který byl původně připojen k návrhu novely vysokoškolského zákona, jsem za předminulé vlády dohlížel.
Ve sněmovně nyní ležící návrh předpokládá především posílení role zřizovatele vůči veřejné výzkumné instituci. Zřizovatel by tak zejména měl možnost veřejnou výzkumnou instituci nejen zřídit, ale též zrušit (bez nyní obligatorního souhlasu rady instituce, která je volena jejími zaměstnanci). Rovněž by – na základě výběrového řízení – jmenoval ředitele instituce (nyní jmenuje na návrh rady instituce) a určoval by externí členy rady instituce (třetinu až polovinu členů rady veřejné výzkumné instituce musí tvořit osoby, které nejsou jejími zaměstnanci – nyní jsou voleni zaměstnanci instituce stejně jako členové interní). Návrh novely obsahuje také řadu dalších změn (zejména změna pravomocí ve vztahu k rozpočtu, schvalovala by napříště dozorčí rada, kterou jmenuje zřizovatel).
Nevyjadřuji se nyní ke všem detailním aspektům tohoto konkrétního návrhu, z nichž některé mi nepřijdou zcela dobře promyšlené a zpracované (zejména úprava schvalování rozpočtu). Avšak v principiální rovině se domnívám, že určité posílení role zřizovatele vůči jím zřízené veřejné výzkumné instituci by byl správný krok. A domnívám se, že by to mohlo mít pozitivní dopady nejen ve specifickém segmentu resortních výzkumných ústavů, jehož problémy je novela zjevně motivovaná.
V segmentu resortních výzkumných institucí je problém formálně k dokonalosti dotaženého oddělení zřizovatele od instituce již mnoho let zřejmý. Vede to v řadě případů doslova ke krizím, které nemají jasné a legálně schůdné řešení. Proslýchá se o nejrůznějších „motivačně-nátlakových“ aktivitách resortních ministerstev vůči pod ně spadajícím výzkumným institucím, které se snaží nahradit neexistující formální pravomoci. V jádru je to samozřejmě způsobeno tím, že pro naprostou většinou resortních výzkumných ústavů, v jejichž činnosti je poradenství a odborné služby v rámci resortu nejméně stejně významnou složkou jako vlastní výzkum, byl status veřejné výzkumné instituce od počátku nepříliš vhodnou formou. Dosazení managementu zřizovatelem, pokud by bylo spojeno s jasnými úkoly a podporou od zřizovatele, by pro tyto instituce většinou bylo vysvobozením z martyria „samosprávy“ bez ekonomického základu. Pokud zřizovatel nějakou smysluplnou představu má; ale to je jiné téma.
Domnívám se však, že opakovaně navrhované posílení pravomoci zřizovatele při ustanovení ředitele veřejné výzkumné instituce by bylo důležitým krokem i pro Akademii věd, která je zřizovatelkou naprosté většiny českých veřejných výzkumných institucí.
Kdyby Akademie věd instalovala ředitele svých ústavů na základě otevřeného výběrového řízení a následně takto vybraným ředitelům poskytla významné dlouhodobé prostředky na činnost jejich vlastního výzkumného týmu, byl by to mocný impuls k přirozené a průběžné vnitřní transformaci. Takové podmínky by umožnily skutečně mezinárodně kompetitivní výběrová řízení. Akademie věd přitom takové extra financování poskytovat i dnes umí (viz program Akademická prémie), uděluje je však na individuální bázi a nespojuje je s formální vedoucí rolí na úrovni ústavu Akademie.
V debatách o financování vědy bývá hojně připomínán příklad ústavů Společnosti Maxe Plancka, a to pro vysokou hodnotu institucionálních prostředků v rozpočtech těchto ústavů. Prakticky vůbec však příklad ústavů Maxe Plancka nevyužíváme jako inspiraci ohledně způsobu organizace akademických ústavů základního výzkumu. Jenže ono se to ve výsledku dost možná navzájem podmiňuje.
Autor: Jiří Nantl
