Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Leidenský manifest Česku (2.díl)

9. 3. 2018
Leidenský manifest Česku (2.díl)

Deset principů Leidenského manifestu stručně a jasně vysvětluje a radí, jak by se měla a hlavně neměla používat bibliometrie k hodnocení vědy. Principy nastavují kritické zrcadlo dosavadní praxi a rozšířeným pohledům na hodnocení vědy v Česku. Po konfrontaci prvního principu s českou realitou přináším zamyšlení nad principem druhým.

2. Leidenský princip: Měřte výkonnost ve vztahu k výzkumným cílům instituce, skupiny nebo výzkumníka. Na začátku by měly být stanoveny programové cíle a indikátory použité k hodnocení výkonnosti by se měly k těmto cílům jasně vztahovat. Výběr indikátorů a způsoby jejich užití by měly zohledňovat širší socio-ekonomický a kulturní kontext. Vědci mají různé výzkumné cíle. Výzkum, který posouvá hranice akademického vědění, se liší od výzkumu zaměřeného na hledání řešení společenských problémů. Posuzování je tedy možné založit i na přínosu pro státní správu a samosprávu, průmysl nebo veřejnost spíše než na představách akademiků o vynikajícím výzkumu. Neexistuje model hodnocení použitelný ve všech kontextech.

Dosavadní kafemlejnkové hodnocení výzkumných organizací (a součástí vysokých škol), pokud ho lze za hodnocení vůbec považovat, bylo jedním kopytem na vše. To bylo v příkrém rozporu s poslední větou druhého Leidenského principu: Neexistuje model hodnocení použitelný ve všech kontextech. Stačí se jen podívat na rozmanitou plejádu organizací hodnocených a následně až dosud financovaných kafemlejnkovou trojčlenkou. V jednom pytli hodnocení jsou naházeny regionální-vzdělávací vysoké školy, výzkumně orientované univerzity, ústavy AV ČR, resortní a jiné, nemocnice, soukromé společnosti a dokonce galerie, muzea a knihovny. Těm všem ale měřil kafemlejnek dlouhá léta stejným metrem. Skoro všechny motivoval dělat v odlišných kontextech jejich působení to samé. To je absurdní. Pokud se dnes někde aplikuje kafemlejnek, tam je popřen i druhý Leidenský princip.

Kafemlejnek žádné výzkumné cíle institucím, předpokládané Leidenským principem, nestanovuje. Kafemlejnkové bodování různých druhů výsledků totiž z žádných společenských cílů nevychází. Zde stačí připomenout, že ani samotné proporce financí alokované jedenácti oborovým skupinám v kafemlejnku nemají žádný strategický smysl. Nejsou záměrem lidského ducha ani vyjádřením společenských cílů. Jsou prostě výsledkem náhody [1 | 2 | 3].

Mnoho výzkumných organizací má problém již z první polovinou druhého principu - nemají totiž jasně stanoveny programové a výzkumné cíle. A nejde jen o resortní ústavy, ale také o mnohé vysoké školy a jejich fakulty. Pod kuratelou kafemlejnku je však těžké a vlastně nesmyslné nějaké specifické výzkumné cíle mít. Za odchýlení se od směru určeného body z kafemlejnku totiž posléze přichází trest ve formě snížené institucionální podpory pracoviště, katedry, týmu a někdy dokonce jednotlivců.

Napojeny na kafemlejnek jsou dnes stále všechny veřejné vysoké školy, včetně těch, co dělají výzkum spíše symbolicky. I proto u nás máme téměř tři desítky veřejných či státních vysokých škol s ambicí výzkumné univerzity. Že je to na tak velkou zemi moc kafemlejnek samozřejmě nedomýšlí. Výzkumné síly jsou u nás potom extrémně rozdrobeny. Všude chtějí potom mít své magisterské a doktorské programy, jejichž kvalita a úroveň se však diametrálně liší. I rozdíly v nárocích na docentské a profesorské tituly mezi školami jsou potom diametrální.

Dlužno dodat, že zákon poskytovatelům (ministerstvům) kafemlejnkovou trojčlenku k rozdělování peněz výzkumným organizacím nenutí. Mohou se kafemlejnku vyhnout tím, že si zavedou hodnocení vlastní. Jenomže jediný poskytovatel, který tak u nás činí a dlouhodobě plní svou společenskou zodpovědnost, je pouze Akademie věd. Ostatní poskytovatelé, včetně významných MŠMT a MPO, si dlouhodobě usnadňovali práci a nechávali vše na kafemlejnku. Přitom například MŠMT hodnocení dává do ruky velmi silný nástroj, jak výzkumnou činnost jinak velmi autonomních vysokých škol koncentrovat a směrovat ke společensky žádoucím cílům. To by samozřejmě platilo za předpokladu, že MŠMT a MPO jsou schopna tyto cíle specifikovat. Do kafemlejnkových bodů totiž žádné priority promítnou nelze. Potom už je úplně jedno, že kafemlejnkové body nakonec ani neumožňují ověřit, zda a jakých cílů daná instituce dosahuje. Kde nejsou cíle, není ani možnost hodnotit jejich dosahování.

Bezradnost ministerstev, pokud jde o hodnocení jejich resortních výzkumných ústavů, je obrovská. Jejich oddanost kafemlejnku není příčinou, ale příznakem bezradnosti. Kdyby totiž resorty věděly, co od svých resortních ústavů po výzkumné stránce chtějí, potom by měly být schopny samy stanovit specifická kritéria hodnocení a podle nich hodnocení provádět. Kde používají kafemlejnek, tam žádná velká strategie a cíle prostě nejsou.

Není potom náhodou, že většina resortů si pro potřeby resortu výzkumy namnoze neumí nadefinovat. A když už se tak někdy stane, málo-kdy se podaří výzkumná zjištění aplikovat a využít. Zoufale špatná příprava zákonů u nás je toho příkladem. Neustálé novely zákonů se sice snaží problémy řešit, ale že by byl problém pořádně vědecky probádán, to už ne. Za příklad může sloužit příprava novely zákona zavádějící povinný rok předškoláků v mateřské školce a nebo garance míst ve školách pro dvouleté děti. Takových příkladů by se dalo uvést nepřeberné množství (třeba doprava, energetika, životní prostředí,...). Jenomže žádný jiný reprezentant veřejného zájmu než příslušné ministerstvo tady prostě není a nikdy nebude. Problém jasně pojmenovala už zpráva projektu IPN Metodika v roce 2015 (str. 15 Souhrnná zpráva).

IPN

Metodika 2017+ problém rozdílných účelů a cílů rozdílných výzkumných organizací řeší tak, že hodnocení v Modulech 3, 4, 5 ponechává na zodpovědnosti poskytovatelů. Tedy AV ČR pro její ústavy, MŠMT pro vysoké školy, MPO pro jednu skvadru výzkumných organizací, atd. Zatím ovšem jde jen o ryzí teorii. Je založena na předpokladu, že poskytovatelé mají dobrou představu, jaká by měla být role jimi financovaných VO. Protože ale mnohdy nemají, resortní výzkumné organizace z toho byly dosud namnoze velmi rozmrzelé. Na jedné straně jsou kafemlejnkem nuceny dělat něco, co nepovažují za smysluplné, na straně druhé od nich smysluplné věci poskytovatel ani nechce a neodmění to. Smysluplné cíle a strategie šly proto často stranou.

Kafemlejnek údajně končí. Nahradit ho má hodnocení dle Metodiky 2017+. Dva moduly hodnocení má na starost Úřad vlády, tři další moduly poskytovatelé. Jak ty tři moduly budou vypadat pro vysoké školy se zatím neví. Proto dnes na vysokých školách mnoha vědcům vrtá hlavou, jaký výzkum vlastně mají dělat a kde se mají případně snažit publikovat. Doposud jim ukazovaly směr body z kafemlejnku. Některé vědce, častěji ty méně znalé a nezkušené mladší, však kafemlejnkové motivace zavedly i na scestí. Začali publikovat v časopise s vysokým impakt faktorem za hodně bodů, aniž si všimli, že je impact faktor uměle nafouknut záměrnou citovaností. Jinde kafemlejnek posvětil výrobu vysokých počtů nevýznamných monografií a článků v málo významných časopisech, mnohdy vlastních nebo dokonce predátorských. Jednu dobu se třeba stalo populární vydávat a publikovat ve velkém konferenční sborníky, protože to neslo kafemlejnkové body. Současný stav, kdy kafemlejnek už údajně domlel, ale nový systém se ještě neetabloval, je pro mnoho vědců těžké předvídat, co vlastně mají dělat, aby v budoucím hodnocení dobře dopadli.

Druhý Leidenský manifest tedy pro český systém institucionálního hodnocení VaV zůstává obrovskou výzvou.

 

Autor: Daniel Münich

Článek byl publikován 26.2. 2018 na webu metodikahodnoceni.blogspot.cz.

 

Partneři webu a spolupracující instituce