facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Chvála laboratorních deníků

22. 10. 2019
Chvála laboratorních deníků

Dobře zabydlené vědecké laboratoře skrývají jistou poetiku, kouzlo, tajemství a atmosféru latentních objevů. Všude spousta drátů, větších a menších přístrojů (těch právě používaných i těch dočasně odložených), nářadí spěšně odhozené, zanechané po ruce či zapomenuté. A tím vším organizovaným chaosem prochází zadumaní a soustředění badatelé, kteří sledují displeje, ladí přístroje, usrkávají kávu nebo čaj, občas se posadí a něco zapíší do sešitu ...

Ano, laboratorní deník je objekt, kterému chci věnovat tento příspěvek, jelikož si musím oddechnout od tepání do nepravostí vědeckého života.

Již na počátku svého pronikání do tajů laboratoří (dávno tomu), mi můj školitel doporučil, abych si pořídil zvláštní sešit a do něj zapisoval detaily svých experimentů. Tuto radu jsem vyslyšel a nikdy jsem toho nelitoval. Dnes je těch sešitů pěkný sloupec a já při jejich listování mohu cestovat v čase, jako kdybych četl deníček. Časem jsem totiž začal zapisovat stále více detailů, často i takové, které výsledky mohly stěží ovlivnit. Stejně jako deníky jsou tyto laboratorní sešity vedeny chronologicky, ale se spoustou odkazů na popis experimentu na straně xy a přípravu vzorků na straně yz. Když dnes předávám radu o vedení si sešitu dalším generacím, stále více cítím, že působím jako mimozemšťan. „Vždyť si můžeme pár poznámek napsat přímo do laptopu nebo mobilu a zbytek si zapamatujeme, ne?“ A já se jen usmívám a vzpomínám, kde je konec prvních počítačů připojených k experimentům a na čem bych si asi mohl přehrát ty flopydisky s cennými daty.

Vzdát hold laboratorním sešitům mě napadlo už před dlouhou dobou, ale pak se objevily vzpomínky prof. Zahradníka nazvané Laboratorní deník1, a tak mě chuť přešla (ale kniha rozhodně stojí za kritické přečtení). Laboratorní záznamy totiž nejsou jen pojistkou proti děravé paměti, ale sehrály významné role v historii vědy, techniky a ochrany duševního vlastnictví (v přednáškách nobelistů2 či knihách o historii vědy lze nalézt mnohé reprodukce zásadních míst z laboratorních deníků). Například jistý Gordon Gould (1920-2005), fyzik a vynálezce, jehož jméno dnes již téměř nikomu nic neřekne, byl doktorandem na Columbia university pod vedením P. Kusche. V roce 1957 jej velmi zaujala idea optického maseru – tedy ve stejné době, kdy na tom pracoval Charles H. Townes na stejném pracovišti (náhoda?). Gould vymyslel zkratku laser a zaznamenal do svého laboratorního sešitu některé ideje o realizaci laseru a jeho aplikacích. Tento sešit si nechal notářsky datovat (!) a roku 1959 podal patent. Přes počáteční neúspěchy získal po dlouhém boji řadu patentů koncem 70. let a v 80. letech - velmi na nich vydělal, protože tehdy již byl laserový průmysl značně rozvinutý. Zde tedy sešit sehrál zásadní roli při prokázání priority3.

V jiném případě z 90. let byla úloha sešitu smutnější. Případ „Taborsky“ tehdy vzbudil velkou pozornost a stal se učebnicovým příkladem v oblasti ochrany duševního vlastnictví. Petr Táborský byl angažován při studiu na University of South Florida (USF) jako pomocná vědecká síla v projektu výzkumu využití jistých jílových materiálů (clinoptilolit) pro čištění odpadních vod. Tento výzkum byl placen firmou PWT a Táborský podepsal smlouvu, že sám nevyužije žádné získané poznatky a na konci projektu odevzdá veškeré záznamy. Projekt se nevyvíjel nadějně, ale Táborský z vlastní iniciativy dělal pokusy navíc, trávil v laboratoři dny a noci, až přišel na to, jak aktivovat clinoptilolit při vyšších teplotách. Po vánočních prázdninách se pak už na univerzitu nevrátil a odnesl si laboratorní sešity se záznamy a svým objevem. Firma PWT proto na něj podala žalobu a Táborský byl odsouzen k roku domácího vězení s patnáctiletou zkušební dobou a 500 hodinám veřejně prospěšných prací. Ve zkušební době však podal a získal patent a USF ho zažalovala, takže nejen přišel o patent, ale dostal 3,5 roku vězení (bez podmínečného odložení)!

Ano, záznamy z výzkumu mohou být i předmětem doličným. Ovšem musí být srozumitelně vedeny, aby se v nich vyznal nejen sám autor. Proto se vedou v laboratořích provádějících rutinní experimenty unifikované tabulky a protokoly důležité pro sdělování dat o experimentech mezi spolupracovníky. Přesto tvrdím, že by si každý adept vědeckého řemesla měl vést i svoje soukromé poznámky (které mu zbudou pro jeho kariéru). O dobře vedený laboratorní deník je třeba mít strach, je to hodnota nenahraditelná a její ztráta by často znamenala proměnu cenných experimentálních dat v hromadu bezcenných čísel a grafů (traduje se již velmi letitý případ, kdy student při vyplavení laboratoře přišel o své poznámky psané inkoustem a musel velkou část práce opakovat). Proto je dobré udělat si čas od času kopii či sken a uložit je na různých místech.

Takže, zkoumejte a zapisujte! Budete pak mít co ukazovat při své nobelovské přednášce. Uvidíme, co ukáží v prosinci noví nobelisté, jejichž jména jsme se dozvěděli nedávno.

 

Autor: Jan Valenta

Tento příspěvek je upravenou verzí úvodníku letošního 5. čísla Čs. časopisu pro fyziku, který právě vychází.


Odkazy:

[1] R. Zahradník: Laboratorní deník. Academia, Praha 2008.
[2] viz náčrt integrovaného obvodu J. Kilbyho z J. Valenta, Vesmír 80, 24 (2001).
[3] Jeff Hecht: Beam, the race to make the laser. Oxford University Press, Oxford 2005.