Nádhernou dobu, kdy se národ otevřeně přihlásil k ideálům svobodného života v pravdě a lásce (je příznačné, že se krásné ideje v myslích některých lidí transformovaly v hanlivé pojmenování „pravdoláskař“), jsem prožil za zdí kasáren při výkonu „čestné občanské povinnosti“. I tam se děly věci, ale to by bylo na jiné povídání. Přejděme rovnou k letům devadesátým. Dominantní vliv na prostředí vědy a výzkumu měla ekonomická „transformace“, kdy jsme rychle dospěli k tržním cenám, ovšem dynamika platů byla pomalejší. (Pominu zde různé přeměny/zániky resortních a posléze i akademických ústavů.) Bylo to období krušné, pro dnešní mladé badatele těžko představitelné. Příjmy stačily tak na holé přežití a provozní peníze sotva na údržbu zastaralých laborek (v souladu s názorem prof. Klause, že vědec má být hladový – nebylo myšleno „hladový po poznání“). My, co jsme tehdy začínali, jsme měli v zásadě dvě možnosti: odejít bádat do ciziny, nebo vydělávat více mimo vědu – možnosti, které se otevíraly, byly neopakovatelné (spolužáci fyzikové se stali třeba generálními řediteli bank, novináři či politiky). Neméně to platilo pro střední generaci vědců mezi 30 a 40 lety, která mnohde zcela zmizela (a tato mezera je patrná dodnes). O tom, kdo zůstal u vědy, obvykle rozhodovala souhra různých okolností (často náhodných), jako rodinné zázemí, bydlení, péče o děti, situace na pracovišti, vhodná volba stáže v zahraničí atd. Řekl bych, že talent nebyl dominujícím prvkem. S přílišnou péčí školitelů jsme nemohli počítat, a tak ten, kdo přežil toto období a neutekl z vědy, se musel naučit samostatnosti, nacházet své cestičky, vypěstovat si kontakty i lásku k bádání.
Ve druhém období (~desetiletí) – počínaje posledními lety 20. století – se začala situace měnit. Fungovaly grantové agentury (zejména zrušené GA AV je škoda) a bylo možné občas koupit i nějakou (z dnešního pohledu malou) investiční věc. Také se vlády rozhodly investovat do regionálních (resp. mimopražských) univerzit a nové fakulty postupně rostly jak houby po dešti. To, že máme dnes možná už tucet přírodovědeckých fakult, způsobuje nesmyslné tříštění omezených zdrojů, a přitom (nejen proto) naše nejstarší (a zatím nejvýkonnější) univerzita setrvale klesá v žebříčcích. I v letech nultých ještě obživa badatelů nebyla lehká a musely pomoci víceúvazky (třeba na těch nových fakultách) či pobyty v zahraničí.
Nedlouho po vstupu do EU se nastartovalo současné období budování nových ústavů a center, zpočátku jen těch gigantických a pouze mimo území Prahy. Do nich se nakoupilo špičkové vybavení a pro období štědrých počátečních dotací i spousta dobře placených (často zahraničních) vědců (zde bych chtěl zdůraznit, že je to můj osobní pohled outsidera na základě návštěv a kontaktů s některými tamními rezidenty). V posledních letech se naštěstí dařilo nakupovat dobré vybavení i ve starších institucích a platy jsou už přijatelné i tam.
Takže vítězství? Ne tak docela. Ten vývoj byl totiž velmi extenzivní a s rostoucími dávkami návykového dotačního dopingu. Snad by někdo mohl doufat, že kvantita se přeci jen nějak přetaví v kvalitu… Ale ve vědě to tak nefunguje. Už před řadou let, když jsem procházel laboratoře a posluchárny na MIT, jsem si říkal: Na naší alma mater to už vypadá velmi podobně, co se týče vybavení. Tak odkud pramení ten obrovský rozdíl v kvalitě? Odpověď nebyla těžká. Je to v lidech! Skvělé týmy vědců nekoupíte v e-shopu, ty se musejí pečlivě budovat kolem výjimečného vědce-organizátora, kterému dáme volnost v rozhodování. Teprve kvalitní prostředí a renomé pak začnou přitahovat nejlepší studenty a badatele i bez nutnosti nabízet nejvyšší platy v oboru. V období extenzivního bujení se v naší vědě také roztočila kola kafemlejnků, začal hon za H-indexy a velký tlak na takto počítaný výkon vědců. Jak se ukazuje, bude těžké zbavit se tohoto břemene. Další „zavazadla“ nám nakládají na ramena zákonodárci, vláda či dokonce vedení našich institucí v podobě špatně koncipovaných výběrových řízení, centrálních nákupů, zákoníku práce, GDPR, výkazů a tak dále. Na druhou stranu na některé zásadní změny stále čekáme – zejména chybí důkladná reforma vysokého školství.
Přes všechny potíže lze říci, že vývoj našeho vědeckého prostředí v minulých 30 letech byl pozitivní. Vidím řadu pracovišť, která mohou soupeřit s nejlepšími světovými konkurenty. Nyní je však třeba zapracovat na koncepčních otázkách vedoucích k obecnější přeměně kvantity na kvalitu. A také doufám, že toto extrémně krátké ohlédnutí vybudí někoho kompetentního k podrobnějšímu rozboru vývoje naší vědy.
Autor: Jan Valenta
Tento text je upravenou verzí úvodníku posledního letošního čísla Čs. časopisu pro fyziku 6/2019, které právě vyšlo.
