Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Akademici a akademičky 2017: Pracovní podmínky z kvalitativní perspektivy

11. 9. 2018
Akademici a akademičky 2017: Pracovní podmínky z kvalitativní perspektivy

Špičkoví vědci a vědkyně a jejich profesní rozvoj jsou podmínkou kvalitní vědy, konkurenceschopné v mezinárodním měřítku. Na atraktivitu akademického prostředí pro vědkyně a vědce a na jejich možnost svůj talent rozvíjet mají zásadní vliv podmínky, v nichž vědeckou činnost vykonávají. Jak jsou na tom čeští vědci a vědkyně?

V článku ze dne 6. září 2018 jsme vás informovaly o tom, že jsme v letech 2017-18 provedly výzkum mapující pracovní podmínky na českých vědeckých institucích. Daný článek shrnoval hlavní výstupy dotazníkového šetření. Tento text doplní kvantitativní perspektivu o pohled kvalitativní, který vychází z analýzy výzkumných rozhovorů, které jsme provedly na dvou vysokoškolských pracovištích a dvou veřejných výzkumných institucích z různých vědních oblastí.

Čas na vědu a vědecký rozvoj

Potřeba kvalitního a konkurenceschopného výzkumu je skloňována v politice i vědě. Náš výzkum ukazuje, že současné nastavení financování výzkumu však od výzkumné práce spíše odvádí. V situaci, kdy účelové zdroje tvoří často celou nebo podstatnou část mzdy akademiček a akademiků, musí věnovat velkou část svého pracovního času aktivitám spojeným s žádáním o granty a jejich administrací. Zejména osobám v seniornějších pozicích, které jsou v roli vedoucích grantů, pak nezbývá dostatek času na vlastní badatelskou činnost a vědecký rozvoj. To ilustruje např. citace odborné asistentky, která působí na vysoké škole v oblasti sociálních věd: „Jako vedoucí grantu jsem se cítila hodně zatížená administrativně, to jsem byla víc úřednice než vědkyně. […] Mám pocit, že jsem mnohem víc získala kompetence v oblasti personální a ekonomické, než že bych vyrostla vědecky“.

Situace však není o moc lepší ani v jiných vědních oblastech. To ilustruje výrok odborného asistenta z vysokoškolského pracoviště v oblasti technických věd, když hovořil o tom, jaké množství času věnuje výzkumu a výuce, odpověděl: „Když by to byl pouze výzkum a výuka, tak by ten poměr byl asi v pořádku. […] Pokud se k tomu ale přidá řešení grantů a administrativa kolem toho, tak už to začíná být velmi nepříjemné. V současné době padesát procent mého času zabere řešení grantů a administrativa a padesát procent dohromady je výuka plus výzkum“ (odborný asistent, vysoká škola, technické vědy).

Čas na výuku a motivace pro pedagogický rozvoj

Účastníci a účastnice výzkumu na vysokých školách vnímali jako velký problém výrazné upřednostňování výzkumu před výukou. Ta je v porovnání s výzkumnou prací o mnoho hůře placena a její kvalita není podle výpovědí příliš sledována a ohodnocována.

Lidé nebývají podporováni v rozvoji pedagogických dovedností a nejsou k tomuto motivováni. Mentoringové programy či jiné formy podpory pro služebně starší akademiky ani na jedné ze zkoumaných institucí nebyly. Plat je možné si zvýšit nikoli výukou, nýbrž výzkumným grantem, a osobní ohodnocení se odvíjí především od publikační činnosti. To vnímali jako problém i vedoucí institucí, kteří si stěžovali na to, že nemají mnoho nástrojů, jak ke kvalitnější výuce motivovat.

Univerzity jsou podle dotazovaných v dnešní době především vědecko-výzkumnými institucemi, na kterých jaksi „bokem“ probíhá i výuka, jak popisuje např. tento odborný asistent: „Dominance grantů je tak velká, že každý člověk si v první řadě pohlídá, aby splnil svůj grant, a až potom řeší nějaké přednášky. […] Je velmi obtížné získat prostředky na zvyšování kvality výuky na rozdíl od prostředků, které jsou na vědu. Obecně je diskuse o kvalitě a formě výuky na vysokých školách malá.“ (vysoká škola, technické vědy).

Pozornost pedagogickému rozvoji přitom nebývá věnována ani v případě začínajících akademiků a akademiček, tedy doktorandů a doktorandek, kteří často vyučují již od prvního ročníku doktorského studia. Někteří účastníci a účastnice výzkumu vyjadřovali obavy z budoucí podoby výuky na vysokých školách, neboť již nyní pozorují, že mnozí studující čerpají z nedobrých návyků vlastních vyučujících, jak konstatuje např. tato odborná asistentka: „Přenášejí se mýty [týkající se výuky i výzkumu], které častokrát čerpají studující od vyučujících, což se potom množí a je těžké to přetransformovat. […] Fakulta vyvíjí úsilí vzdělávat pracovníky v pedagogice, ale není o to zájem“ (vysoká škola, sociální vědy).

Platy a klid na práci

Soustředění se na výuku a výzkum ztěžuje některým akademikům a akademičkám také výše jejich platu, kvůli které musí pracovat na více projektech a někdy také institucích najednou, tedy tříštit svou pracovní pozornost. Vyžití čistě z tabulkových platů hodnotili účastníci a účastnice rozhovorů jako téměř nemožné.

Kvantitativní šetření ukázalo, že i nemalá část lidí pracujících na plný úvazek měla ještě další pracovní úvazky, a to i lidé ve vedoucích pozicích jako např. tento pracovník Akademie věd v oblasti humanitních věd: „Kdybych neučil někde komerčním způsobem, kde za jednu hodinu dostanu poměrně slušnou částku, tak neuživím rodinu, nesplatím hypotéku, nemůžeme jet na dovolenou do zahraničí, nemůžeme si koupit auto – a i tak to dáváme těžko dohromady“.

Z kvantitativního šetření dále vyšlo najevo, že zejména mladší lidé často pracují nedobrovolně na částečné úvazky, přičemž však objem očekávané práce částečnému úvazku neodpovídá, což potvrzovali i účastníci rozhovorů.

Platová situace má vliv na atraktivitu akademického prostředí pro mladé lidi. Doktorandi a doktorandky otevřeně hovořili o tom, že za situace, kdy dokončení doktorátu nevede k výraznému zvýšení příjmu a stabilnější pracovní smlouvě, nebudou moci nebo chtít ve vědě zůstat. Ti, které bavila více výuka než výzkum, byli ještě méně motivovaní: „Když vás například baví učit, tak tím se člověk neuživí. Nebo uživí, ale nechci to tímhle způsobem po třicítce“ (doktorand, vysoká škola, technické vědy).

Fyzické zázemí pro vědeckou práci

Na námi zkoumaných vědeckých institucích popisoval akademický personál své fyzické zázemí mnohdy jako nevyhovující. Kanceláře jsou často přeplněné, případně zcela chybí. Zejména není zvykem poskytovat fyzická pracovní místa doktorandům a doktorandkám. V našem vzorku toto dělala jen jedna instituce.

Někteří dotazovaní hodnotili kanceláře jako natolik rušné, že v nich není možné se na práci soustředit. Jeden vědecký pracovník uvedl, že ve své univerzitní kanceláři „nikdy nenapsal ani čárku, maximálně nějaký posudek na diplomovou práci“ (humanitní vědy, ústav Akademie věd).

Na jedné straně je zřejmé, že v případě starých budov v centrech měst jsou prostorové kapacity omezené, na druhou stranu se však ukazuje, že při přemýšlení o využívání existujících kapacit někdy nebývá prioritou vytvořit vhodné pracovní prostředí, jak je patrné z této citace: „Postdoci nemají všichni kancelář, a teď jim dokonce ještě některým kancelář vezmou, protože tam musí být nějaká další laboratoř“ (projektová manažerka, vysoká škola, technické vědy).

Kromě kancelářských prostor chybí často i prostory pro neformální setkávání a diskuse mezi akademiky a studujícími, což je něco, co zejména lidé se zahraniční zkušeností vnímají jako velice důležité pro navazování výzkumné spolupráce, tříbení myšlenek a vlastní výzkumný rozvoj: „Chybí tu nějaký open space, kde by člověk mohl na chvilku posedět […]. Už jsem to i diskutoval s jinými lidmi na fakultě, ale oni mi řekli, že škola je od toho, aby se tady lidi učili, a ne od toho, aby tady trávili volný čas. […] Když jsem byl na jedné univerzitě v Americe, tak tam byly obrovské prostory, kde byly naházené gauče, lidi seděli, jedli, bavili se. Tady taková sociální interakce v podstatě není možná“ (doktorand, vysoká škola, technické vědy).

Sociální interakci nenahrává ani už zmiňovaná skutečnost, že lidé mnohdy pracují na více různých institucích najednou. Na každém pracovišti pak tráví jen tolik času, kolik je nezbytně nutné. Sociální vědkyně z vysokoškolského pracoviště to popsala slovy: „Všichni si jdou během týdne odučit svoje kurzy, což ve výsledku znamená, že já téměř nikoho nepotkám, jak je týden dlouhý. Stali se z nás takoví solitéři.“ (odborná asistentka, vysoká škola, sociální vědy).

Když se tedy vrátíme k úvodní otázce, jak jsou na tom čeští vědci a vědkyně z hlediska podmínek pro badatelskou a pedagogickou práci a profesní rozvoj, z dosavadního výčtu situace nevypadá příliš uspokojivě. Výše popsané překážky odvádění kvalitní vědecké a pedagogické práce souvisí z velké části s nastavením financování vědy a výzkumu v ČR, které vědecké pracovníky a pracovnice neúměrně zatěžuje a zároveň vytváří velkou míru pracovní nejistoty. Na pracovní podmínky akademiček a akademiků však mají zásadní vliv i personální politiky jejich vlastních institucí.

Výsledky výzkumu budou představeny na 5. národní konferenci o genderu a vědě 30. října 2018 v prostorách Akademie věd ČR.

 

Autorka: Kateřina Cidlinská, NKC - gender & věda