Od pondělí do středy, 15.-17. května, jsem se zúčastnil exkurze po rakouských firmách a výzkumných institucích v oboru fotoniky. Fotonika, zejména kvantová komunikace, má v Rakousku vysokou prioritu poté, co Anton Zeilinger obdržel Nobelovu cenu za fyziku. Bavili jsme se mimo jiné o platových poměrech a vyšlo z toho, že minimální postdoktorandský plat je 3600 €. Na to jsem já přepočetl našich (relativně dobrých) 32 000 Kč na 1300 €. Tím diskuse o zahraničních postdoktorandech na českých institucích skončila.
Hned poté v pátek byla vědecká rada naší fakulty (Fakulta rybářství a ochrany vod na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích - pozn. red.), jejíž členkou je i profesorka Eva Zažímalová, předsedkyně Akademie věd. Náš pan proděkan předváděl náš pokrok v počtu publikací a zvyšování impakt faktorů a ona na to reagovala tím, že Akademie věd bude mít striktní peer review. Načež se zvedla diskuse o tom, kdo budou hodnotitelé, když jich na světě není nekonečný počet a ještě méně z nich bude ochotno přijet hodnotit ústav v Česku, o němž nikdy neslyšeli. Z toho vyplynuly další otázky.
Co podle Akademie věd bude výsledkem toho peer review hodnocení? Co je cílem peer review? Že se špatně hodnocené ústavy zavřou a lidi vyhodí? To se samozřejmě nestane, za celou tu dobu, po niž se hodnotí, se to nikdy nestalo a není divu. Všichni jsou rádi, že na českých institucích někdo alespoň trochu kompetentní ještě přežívá. Z různých víceméně osobních důvodů. Když je plat postdoka 1300 € a hned za hranicí minimálně garantovaných 3600 €, nedá se o kvalitní lidi soutěžit. Ani ÚOCHB s prakticky neomezenými zdroji nebyl schopen si nejkvalitnější lidi nabrat, to by měl po celou dobu průběžně několik senior grantů ERC. Bratři Jungwirthové a pan Holčapek to nezachrání, i ti jsou v Česku hlavně z osobních důvodů a spíš na dovolené ze zahraničního pracoviště, na němž skutečně pracují. Jak správně říká už nějaký čas můj geniální ukrajinský student a dnes postdoktorand: „Dělat vědu v ČR je past, protože i kdyby ti dali na jednom pracovišti (v podstatě jen ÚOCHB) slušné peníze, když se tam nedohodneš, nejsou žádné druhé dveře vedle, kde bys mohl pokračovat za víceméně stejných podmínek.“ Naopak, ty podmínky se v průměru pořád zhoršují. Tu poslední větu dodávám já a lze se o tom i dočíst v denním tisku.
Kdybychom se rozhodli všechno systematicky změnit a někdo uměl prásknout do stolu a řekl, že snížíme počet vědců na AV na 1/3 a profesorů na univerzitách stejně tak, a takto zbylé peníze rozdělíme, nelze to udělat ze dne na den. Jednak mají lidi granty a různé jiné závazky, studenty ze dne na den masově ze školy nevyhodíme, ale hlavně, jak bylo výše řečeno, nikdo naráz kvalitně nevyhodnotí. Jednorázové hodnocení dopadne zase jako vždycky: kvalitní instituce by hodnotili kvalitní hodnotitelé a dali jim průměrnou známku, nekvalitní instituce hodnotí spřátelení kamarádi a dají jim po dohodě vysokou známku. „Chtěli jsme to nejlepší a dopadlo to jako vždycky.“ To je známá Černomyrdinova věta.
Ani ta hvězdná Společnost Maxe Plancka (MPG) nedělá hodnocení ze dne na den. Proces výběru 2−3 z 6−7 vedoucích laboratoří trvá 4−6 let, vedení MPG dělá headhunting, hledá vhodné lidi aktivně a během těchto 4−6 let výběru dojde k přeprogramování celého ústavu, aby dělal výzkum na soudobé vědecké špičce. Vědecká rada – to jsou ti peer revieweři – dělá důkladnou kontrolu jednou za 2−4 roky, stráví na ústavu týden. Ale to se jim to hodnotí, když ústav vede 6 superkvalitních lidí, kteří dělají svou práci dobře. Ony navíc ty ústavy MPG mají i ty publikace v časopisech s vysokými impakt faktory, protože jim je bez problémů přijímají. Díky reputaci pracoviště, kdy časopisy vědí, že ty články budou čtené. Kruh se uzavírá.
Už jsme tam mohli být, kdybychom před 33 lety převzali zkušenosti MPG. Mohli jsme jen přebírat metodiku a měnit strukturu institucí paralelně s podobnými procesy v bývalé NDR, nabídka tu byla.
Když už o tom mluvíme, jedna věc, která by hodně a rychle pomohla, by byla, kdyby příjemci RVO dostávali místo grantových peněz od státu příspěvek do RVO. Podle § 3 (3) zák. 130/2002. Účtování RVO je mnohem jednodušší. Možná by se to dalo změnit i u peněz z fondů EU, kdybychom to dobře vysvětlovali. Jednak by více peněz zbylo na vědce na úkor administrátorů a za druhé by to mohlo přitáhnout i někoho ze zemí, které slynou vysokou byrokracií.
PS: Mimochodem, naše fakulta je na tom z hlediska peer review docela dobře. Je už 12 let součástí celoevropské sítě rybářských pracovišť, má svůj mezinárodní Advisory board, který k nám pravidelně přijíždí a není problém některého člena nahradit jiným z podobně orientované instituce v zahraničí. A rady typu zvýšit počet publikací v Q1 od nich pravidelně slýcháme také. O AIS neví nikdo z nich, a když jim to vysvětlujeme, berou to jako legrační matematické cvičení. Zároveň ale uznávají, že máme svou domácí cílovou skupinu ve vodohospodářství a chemii vody, a i v tom rybářství a že je legitimní pro ně pracovat, pokud to někdo platí z institucionální podpory, grantů nebo zakázek. Nastavili jsme to tak ještě v době Národního programu udržitelnosti 2013. Samozřejmě výhodou je, že Nobelovy ceny se v rybářství neudělují. Tak je celkem prostor na věcnou diskusi.
Autor: Dalibor Štys
Blogy a komentáře nijak nevyjadřuje názory a postoje členů redakce.
