Vzpoura umělé inteligence, zombie, mutanti, implantáty, simulátory přežití v době po nukleární, ekologické či biologické katastrofě... Ze streamovacích platforem, multiplexů, počítačových a online her se valí předivo postapokalyptických vizí, jež sice čerpají z tradice science fiction, ale posouvají ji do dystopické polohy. Příkladem za všechny budiž televizní antologie Black Mirror či herní (a televizní) série The Last of Us.
Stále temnější perspektiva?
Žánr vědeckofantastické literatury, zvláště v její populární podobě, se začal prosazovat v souvislosti s druhou průmyslovou revolucí jako specifická odezva na doznívající romantismus. Doba, kdy lidem do dráhy běžně začaly vstupovat průmyslové výrobky a vědecké vynálezy, dodala impulz lidské víře v neomezené možnosti technického pokroku – a také její imaginaci, které se zmocnili autoři jako Jules Verne či H. G. Wells a později třeba režisér Karel Zeman. V nedávné době tuto epochu aktualizovaly projevy tzv. steampunku.
Ve skrytu optimistických či naivních, krátce utopických, představ budoucnosti z konce 19. století se ovšem ozývaly jisté obavy, někdy dokonce chmurné předpovědi, které umocňovala radikální proměna výroby a pocit existenciálního ohrožení zejména nekvalifikovaných profesí, které do jisté míry připomínají dnešní obavy z neregulované umělé inteligence, v nichž může rezonovat starověký mýtus o Daidalovi.
Jak došlo k převaze temného tónu v našich představách a literárních projekcích budoucnosti? Jak se rozšířilo dystopické vidění světa, ve kterém se rozum obrací proti svým nositelům? Silným faktorem byla bezesporu zkušenost společenských revolucí, dvou světových válek, totalitní mašinerie a hrozba atomového konfliktu. Z kanonických autorů literární dystopie tak můžeme uvést Andreje Platonova (román Jáma), Franze Kafku (povídka V kárném táboře), Karla Čapka (drama RUR) či George Orwella (román 1984), ale svým způsobem i Sigmunda Freuda, který člověka vykreslil jako bytost určenou živočišnými pudy.
S rozmachem médií a nástupem postmoderny, která rezignovala na velká integrující vyprávění, se začala kolektivní představa budoucnosti odívat do stále temnějších odstínů. Silně specializovaný, elitní a pro mnohé smrtelníky odtažitý svět vědy a technologií se tak může ocitat na straně „zla“ – třeba v podobě šílených vědců, kteří novodobým elitám dodávají nástroje na ovládnutí zbytku společnosti. Předsudky a neporozumění však mohou panovat na obou stranách – v laboratoři i hospodě. Koneckonců i vědec se nejen na svém pracovišti může potýkat se všedními starostmi nebo prekarizací.
Nejen o vzdušených zámcích
Proti onomu temnému naladění, jak již název napovídá, vystupuje otevřená literární soutěž Utopický výzkumný institut (Utopia Institute of Research), která vzešla ze společné iniciativy EU-LIFE, evropské aliance výzkumných institucí na poli živé přírody, a časopisu Nature, jenž soutěž spolufinancoval a poskytl jí mediální prostor.
Po uzávěrce, která připadla na 9. března tohoto roku, pětičlenná porota hodnotila eseje, jejichž autoři se vypořádali s poměrně prostým zadáním: na půdorysu nepřesahujícím 1000 slov ztvárněte vaši představu ideálního výzkumného pracoviště budoucnosti. Účastníci mohli zvolit jakékoli básnické či prozaické literární prostředky, ale také pojetí, ať už jím byl prostý popis, nebo jen rozvržení utopických kulis, ve kterých se odehraje libovolný příběh.
Vedle samotného posouzení 326 přihlášených textů, na základě literárních a konceptuálních kritérií, bylo cílem soutěže nechat zaznít skryté, kýžené či nevyslovené potřeby a přání pracovníků ve vědě a výzkumu a zároveň postihnout jejich – pokud možno optimistické – očekávání či predikce toho, kudy by se vývoj v blízkém či vzdáleném horizontu mohl ubírat. Žánrovým vymezením soutěže tudíž byla kombinace sci-fi, tj. vědeckofantastické literatury, a eseje, již do evropské kultury uvedl Michel de Montaigne jako literární útvar na rozhraní subjektivního sebepozorování a vědeckého bádání.
Přestože byla soutěž koncipována jako přehlídka vědecké imaginace, silněji, než bezbřehé a odvážné vize v příspěvcích, zaznívala zpráva o současném stavu a aktuálních problémech vědeckovýzkumné komunity. „To, co jsme obdrželi,“ shrnují porotci, „bylo nad očekávání střízlivější: méně snění a více nářků nad nejpalčivějšími překážkami, s nimiž se vědci potýkají.“
Trojice finalistů byla pozvána na výroční konferenci, která zkraje července představila výzkumné instituce budoucnosti, u příležitosti deseti let činnosti EU-LIFE. Autoři, kteří se umístili na druhém a třetím místě, obdrželi 2500 eur, vítěz 5000 eur. Všechny tři oceněné eseje byly zároveň zveřejněny v časopise Nature.
Absolutně otevřená věda
Vítězný příspěvek do soutěže poslala Katherine Ember, skotská radioložka působící v kanadském Montreal Polytechnic. Esej, či spíše povídka nazvaná Člověk/Příroda (Human/Nature), se odehrává v rozměru jednoho svěžího dopoledne ze života pracovnice fiktivního Institutu společného výzkumu (Institute of Merged Sciences), jehož zaměstnanci pětinu svých kapacit dedikují tzv. občanskému výzkumu.
Zápletku tvoří případ, kdy zdravotní bratr z jedné ordinace praktického lékaře donese hlavní hrdince do bytu perfektně připravené vzorky mladého muže s akutními příznaky kožního onemocnění a požádá ji o provedení analýzy na jejím specializovaném pracovišti. Již architektura laboratoří IMS, kam hrdinka posléze dorazí – prosklená budova pokrytá zelení a solárními panely, v podzemí nikoli s garážemi, nýbrž kolárnami – je z hlediska autorky obrazem společensky odpovědné vědy. To se odráží i v přístupu instituce, která bez zprostředkování think-tanků a zdlouhavého čekání na vypsané grantové výzvy, okamžitě reaguje na aktuální potřeby dané komunity.
I přes líčení svěžího rána a šťavnaté zeleně na zvlněných polích kolem Edinburghu povídka nezastírá negativní důsledky či dědictví environmentálních změn naší současnosti. Fiktivní případ nemocného muže, zaměstnance jahodové farmy, souvisí s potřebou intenzivního zemědělství v neutěšené situaci docházejících surovin a zdrojů pitné vody.
Jak sama autorka v závěru dovozuje, „vědecké utopie bychom neměli stavět na dokonalých prospektech, ale na problémech dneška“. Aby však dostála žánru, k němuž náleží jistá míra naivního vidění, ve své představě budoucnosti zasazuje vědeckou práci do společenských poměrů, ve kterých je standardem pružná administrativa, mezinárodní kooperace, ale také negativní uhlíková stopa a „militantní environmentální politika“.
Literatura na hranici mentálního modelu
Smyslem naivity, pokud je vědomá a odpovídající zvolenému žánru, může být záměrná provokace nebo stimulace myšlení zajetého v bezpečných kolejích. Ve své nedávno publikované recenzi se Katherine von Stackelberg věnuje jedné z klíčových překážek úspěšné vědecké komunikace – kolektivním mentálním modelům, jako je popírání klimatických změn.
Mentální modely bývají založené na rigidních a sebepotvrzujících rámcích nebo myšlenkové heuristice, ve které se opíráme o zjištění, která našemu ustrojení kladou nejmenší odpor a posilují naši názorovou imunitu. Jedním ze způsobů, jak mentální model narušit, je osobní setkání vědce a zúčastněných stran třeba při společné diskusi rizik dopadů výzkumu, jak navrhují Kara Morgan a Baruch Fischhoff.
Jenomže, jak upozorňuje von Stackelberg, celá řada výzkumů – třeba na téma biodiverzity či nerovnosti mezi zeměmi globálního severu a jihu – má celoplanetární rozměr, a tudíž i globální publikum utvářené nespočtem proměnných, od vstupních znalostí a sociokulturních předpokladů.
Jakou komunikační strategii či platformu by měl vědec zvolit? Jistě ne žánr utopie. Při snaze porozumět konkurenčním mentálním modelům je ale dobré vědět, kdy jsou dopady daného výzkumu z hlediska oponentů vnímány jako utopické (naivní, ideální), případně dystopické (potenciálně nebezpečné). V obou případech dochází k určité emocionální odpovědi způsobené „podrážděním“ imaginace, která konkretizuje představu toho, co je a co není možné. Literatura a věda jsou tak hluboce propojené.
Autor: Vědavýzkum.cz (MP)
Zdroje: EU-LIFE (1, 2), Issues, Nature (1, 2)
