Tvůrce literárního díla a stejně tak i programátor má řadu možností, jak dosáhnout požadovaného výsledku. Co znamená, že ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., za dílo považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem? Současně ustanovení § 3 odst. 2, písm. c) patentového zákona uvádí, že za vynález se počítačový program nepovažuje. Následující ustanovení však patentovatelnost počítačového programu vylučuje pouze za předpokladu, že přihláška vynálezu nebo patent se týká pouze počítačového programu. Počítačové programy se tak nacházejí na velmi nestabilním pomezí mezi autorskoprávní a patentovou ochranou.
Počítačové programy jsou důležitou složkou podnikání a ovlivňují podnikatelské aktivity s vysokou přidanou hodnotou a odpovídající ziskovou marží. Přinášejí společnosti uspokojování nových potřeb a napomáhají optimalizaci mnoha procesů. Z toho plynou i požadavky na vyjasnění otázek souvisejících s právní ochranou těchto předmětů. Nejasný je ale i sám pojem „počítačový program“. Například podle ČSN 369 001 se za programové vybavení, tedy software, považují programy a přidružená dokumentace, kterými je doplněno technické vybavení počítače, tedy hardware, tak, aby bylo možné jeho využití. Jsou ale i jiné definice a poučky.
Snadné není ani pouhé vymezení základních pojmů, bez něhož je další postup obtížný. Autoři teoretických prací sice předkládají ucelené názory na tuto problematiku, ale zejména technická praxe chápe některé základní pojmy nejednotně, a tím dochází k dalšímu prohloubení dílčích nedorozumění. Programem se nazývá úplná, logicky skloubená soustava instrukcí pro řešení úlohy počítačem. Programátorská práce spočívá v podstatě ve stanovení postupu řešení dané úlohy na počítači. Programátor v rámci své práce vyvíjí duševní tvůrčí činnost v tom směru, aby byla zvolena cesta, která je v daném případě pro sledovaný účel nejvhodnější.
Podle technické normy ČSN 36 9001 je programem úplná, logicky skloubená posloupnost instrukcí a dat pro řešení dané úlohy. Publikace Slovník výpočetní techniky, Microsoft Press, Plus s r.o., Praha 1993, str. 346 uvádí pod heslem „software (počítačové programy) – instrukce, které způsobí, že hardware počítače pracuje“. Tato definice ale trpí určitým stupněm vnitřní rozporuplnosti, neboť software a počítačový program jsou pojmy, které v chápání mnohých nejsou svým obsahem pouhým synonymem, ale dokonce si nejsou ani příliš podobné. Software zpravidla zahrnuje veškerou dokumentaci pro správné uvedení hardwaru do činnosti, tedy zejména analýzu problému, vývojové diagramy, vlastní počítačový program a příručky, tedy předměty, které se sice používají v jistém slova smyslu společně, ale z hlediska autorskoprávní ochrany mají odlišnou povahu. V této souvislosti dospěl Obvodní soud pro Prahu 1 před řadou let k závěru, že tzv. uživatelské manuály jako přidružená dokumentace tvořící součást základního programového vybavení počítače (tzv. software) mohou být zásadně dílem ve smyslu ustanovení § 2 autorského zákona.
V případě počítačových programů často nelze snadno oddělit myšlenku o vlastní podstatě řešení problému, kterou jistě není možné autorskoprávně chránit, od jejího vyjádření v určité vědecké či literární formě, ztvárněné do podoby zdrojového textu nebo ve strojně čitelné podobě do binárního kódu vlastního počítačového programu. Tím se obecně stává záměr podřazení právní ochrany počítačových programů pod autorské právo vhodným pouze omezeně, neboť tyto předměty v sobě podle svého charakteru velmi často zahrnují méně aspektů autorskoprávních než průmyslověprávních. Také svojí povahou se tyto předměty vymykají autorskoprávní povaze, neboť smyslem jejich ochrany jsou pokyny určené přímo počítači k řešení daného, často technického úkolu.
Po rozsáhlých teoretických debatách a kompromisním přístupu byla dne 14. 5. 1991 přijata Radou ES Směrnice o právní ochraně počítačových programů (dále jen Směrnice). Tím sice nebyla vytvořena zcela nová a úplná právní úprava této problematiky, ale vznikl jednotný rámec právní úpravy, jednotně byly upraveny otázky týkající se nejvýznamnějších rozporů a v podrobnostech bylo odkázáno na následující úpravu národní, která měla být uskutečněna ve všech členských státech do konce roku 1992. Směrnice jasně stanovuje, že autorskoprávní ochrana počítačových programů je nejdůležitější formou jejich ochrany, ale zároveň umožňuje i její jiné formy. Stanovila, že počítačový program je dílo literární a má být chráněn jen jako původní výtvor autora bez dalších pojmových podmínek (není třeba, aby byl jedinečný a vysoké úrovně, jak původně požadovalo právo německé). Preambule zdůraznila mimo jiné zájem na zabránění kopírování počítačových programů, na odstranění zásadních rozdílů dosavadních národních úprav a zamezení jejich šíření pro budoucí období.
Počítačovým programům byla přiznána právní ochrana podle autorského zákona jako dílům literárním, přičemž pod pojem počítačový program byly zahrnuty programy v jakékoli formě včetně těch, které jsou začleněny do jejich technického vybavení. Bylo zdůrazněno, že ochrana je poskytována pouze pro vyjádření počítačového programu s tím, že myšlenky a principy, které jsou podkladem pro počítačový program, nejsou autorským právem podle Směrnice chráněny. Článek 2 Směrnice prolamuje zásadu stroze uplatňovanou v řadě států, že autorem může být pouze fyzická osoba. Připouští i autorství právnické osoby, aniž by takové pojetí zaváděla a ponechává bližší úpravu této otázky na národních předpisech. Zaměstnavateli autora je svěřen výkon majetkových práv, nikoli práva sama.
Autorský zákon zahrnuje do rámce autorského zákona i takzvaná díla fiktivní, která nenaplňují znak jedinečnosti díla, ale která jsou původní, tedy vlastním autorovým výtvorem. Počítačové programy jsou tak stejně chráněny jako pravá autorská díla, kam některé počítačové programy taktéž mohou spadat. Tím se právní ochrana počítačových programů v České republice výrazně přiblížila našim mezinárodním závazkům ve smyslu unijního práva a dohody TRIPS . Počítačové programy se staly předmětem autorského práva všeobecně, ačkoli se jedná o autorskoprávní ochranu předmětu, který obecně legální pojmové znaky díla nenaplňuje. Z tohoto pohledu již následná novela autorského zákona žádné významné změny nepřinesla.
Autorskoprávní ochrana počítačových programů
Vlastní předmět ochrany – počítačový program – je natolik zvláštního charakteru, že přes mnohá úsilí, která nesporně sehrála významnou úlohu v procesu spravedlivého uspořádání souvisejících vztahů a zařadila jeho ochranu do oblasti autorskoprávní, nenaplnil veškeré požadavky, které se jeví přiměřenými, spravedlivými a pochopitelnými.
Autorskoprávní ochrana je velmi praktická. Nevyžaduje žádnou registraci, poplatky ani vypracování jakékoli přihlášky a přitom působí již od vytvoření programu, a to po dlouhou dobu. To jsou vesměs faktory příznivé, zejména přihlédneme-li k mimořádnému rozvoji celého oboru výpočetní techniky, který se velmi rychle stává součástí osobního života jedinců, většiny výrobních procesů a taktéž i mnoha služeb. Inovační proces v tomto oboru postupuje velmi rychle a mimořádné množství počítačových programů spatřuje světlo světa každý den. Z toho řada odborníků usuzuje, že zde jiná než neformální ochrana nemá místo, neboť by o ni nemohl být ani zájem. V době sestavení přihlášky by již mohlo jít o řešení natolik zastaralé, že nestojí za to o jeho ochranu dlouhou dobu s vynaložením nákladů usilovat.
Omezený rozsah autorskoprávní ochrany, který se týká pouze vlastního vyjádření počítačového programu, však představuje v čase stále se prohlubující problém. Přístroje a zařízení, technologické postupy a služby, které zde v jisté podobě dlouhodobě existovaly bez účinné podpory výpočetní techniky, ztratily konkurenceschopnost, neboť přestaly dostatečně naplňovat požadavky trhu. Počítačové programy zmíněné povahy sledují ve stále větší míře přínosy technického charakteru, kde společně s hmotnou částí zařízení vytvářejí komplex, který je na trhu žádaný. Ochrana vlastního vyjádření počítačového programu této povahy ztrácí smysl. Nosné myšlenky programu mají technickou povahu. Jejich naplnění podporuje zařízení a vytváří jejich zajímavé parametry a funkce, které ale lze dosáhnout relativně snadno i počítačovými programy, které jsou dostatečně vzdálené těm, které jsou autorskoprávně chráněny.
Mluvíme zde tedy o počítačových programech, které mají významné technické funkce a právě pro tyto účinky jsou ceněny a žádány. V takových případech je spravedlivé, aby technická řešení této povahy byla chráněna ve své podstatě. Toto řešení nabízí právě průmyslověprávní ochrana, ale pouze za předpokladu, že jsou splněny další právem požadované podmínky.
Patentování vynálezů implementovaných počítačem
V České republice se na vynálezy implementované počítačem udělují patenty již od roku 1991, přestože ustanovení § 3 patentového zákona uvádí, že za vynálezy se mimo jiné nepovažují programy počítačů, což dále upřesňuje ustanovení odstavce 3 tohoto paragrafu s tím, že taková řešení jsou vyloučena z patentování, pokud je předmětem přihlášky vynálezu pouze počítačový program, má se za to jako takový. To ale současně znamená, že udělování patentů na vynálezy implementované počítačem našemu patentovému právu neodporuje, pokud jsou splněny ostatní podmínky stanovené zákonem. Za dobu posledních dvaceti let tak bylo uděleno mnoho patentů této povahy. Zatím s tímto postupem nebyla zaznamenána žádná zvláštní nespokojenost. Patenty na vynálezy této povahy jsou udělovány Úřadem průmyslového vlastnictví (ÚPV) pro území České republiky i Evropským patentovým úřadem podle Úmluvy o udělování evropských patentů (EPC).
Přístup Evropského patentového úřadu k této problematice se opírá o čl. 52 EPC, kde se uvádí, že evropské patenty se udělují na vynálezy, které jsou nové, zahrnují vynálezeckou činnost a jsou průmyslově využitelné. EPC shodně s převažující světovou praxí nedefinuje pozitivně vynález jako takový, ale z výkladu jejího čl. 52 a zejména pravidla 29 prováděcího předpisu k EPC lze jednoznačně dovodit, že vynález musí mít technický charakter. To znamená, že se musí týkat technického oboru, musí se zabývat jistým technickým problémem a musí být v nárocích charakterizován technickými znaky. Podle obvyklé interpretace se každý nárokovaný předmět posuzuje jako celek a nelze jej posuzovat pouze z pohledu jednotlivého znaku nárokovaného předmětu pro učinění závěru, zda se jedná či nejedná o předmět technické povahy. Aby mohl být nárokovaný předmět považován z tohoto pohledu za vynález, musí představovat přínos ve vztahu k dosavadnímu stavu techniky, který je založen na řešení technického problému.
Evropské stanovisko k udělování patentů na počítačové programy je obsaženo zejména v rozhodnutí T 1173/97 Odvolacího senátu EPÚ, podle něhož „počítačový program, nárokovaný buď sám o sobě, nebo zaznamenaný na nosiči, není z patentovatelnosti vyloučen za všech okolností. Program uskutečněný pomocí počítače musí přinášet takzvaný další technický efekt, tedy technický účinek, který přesahuje pouhou interakci mezi hardware a software“.
Podle rozhodnutí EPÚ T 208/84 lze technický přínos předpokládat v případě, kdy se předmět vynálezu týká zpracování nebo manipulace s kódovanými a uloženými obrazy reálných fyzikálních objektů – například zpracování obrazu, počítačové simulace technických konstrukcí nebo postupů či počítačové simulace nervové sítě. Stejně tak lze technické znaky spatřovat v případech identifikovatelnosti analogů s reálnými technickými výrobky nebo metodami. Příkladem mohou být zlepšení týkající se propojení člověka a stroje s počítačovým systémem, používaného jako pracovní nástroj, což by mohlo představovat analog ke zlepšení mechanického nástroje.
Případné námitky proti patentovatelnosti lze překonat přesvědčivými argumenty o technickém přínosu v popisu patentové přihlášky a jasně formulovanými patentovými nároky v souladu s ustanovením čl. 84 EPC. Tomu může napomoci popis vynálezu nejen co do jeho konstrukční struktury, ale i úplný popis jeho funkce, při dodržení plné konzistentnosti použitých terminologických výrazů. Současně je třeba dbát na podrobné vysvětlení technického účinku vynálezu a patentové nároky sestavit tak, aby zahrnovaly všechny podstatné znaky vynálezu, které jsou důležité pro dosažení technického přínosu. Uvádění úplného výpisu programu je ale zbytečné a uvádění výpisu ve zdrojovém nebo strojovém kódu se považuje zpravidla za nežádoucí.
V této souvislosti je možné uvést i některé příklady nepatentovatelných vynálezů z britské praxe, kde se jinak udělují patenty na vynálezy implementované počítačem déle než třicet let. Za nepatentovatelné řešení byl označen například počítačový systém pro optimalizaci investic, který měl odrážet investorovu vůli riskovat, rozšiřovat investice nebo je naopak omezit, internetový systém pro povolení přístupu jednotlivců do klubu odběratelů v on-line obchodě, kde profituje ten, kdo se nejrychleji zaváže k odběru největšího množství zboží, dále systém upomínek v elektronickém kalendáři, který posílá pouze jedinou souhrnnou upomínku pro všechny důležité položky v příštím týdnu nebo měsíci na místo zasílání velkého množství jednotlivých upomínek a stejně tak systém pro automatickou optimalizaci plánování nasazování leteckého personálu.
Databáze
Autorský zákon zahrnuje do rámce autorského zákona i takzvaná díla fiktivní, která nenaplňují znak jedinečnosti díla, ale jsou původní, tedy vlastním autorovým výtvorem. Databáze, která je souborným dílem, musí být způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu autorovým vlastním výtvorem, a pak je stejně chráněna jako pravé autorské dílo. Všechny databáze ale nesplňují uvedené požadavky. Způsob výběru položek databáze může být v řadě případů určen všeobecně platným pravidlem (například uspořádání položek podle abecedy) nebo časovou posloupností událostí (katalog bankovek České republiky), kde nelze nalézt dostatečný stupeň duševní tvůrčí činnosti.
Autorské právo, které se opírá o tvůrčí činnost vedoucí ke způsobu uspořádání databáze, může svědčit jiné osobě než tomu, kdo vlastní databázi pořídil. Vztahy mezi uvedenými subjekty by měly být upraveny včas uzavřenou smlouvou. Užívání a vytěžování zveřejněných databází je povoleno pro osobní potřebu, pro účely úřední, vědecké a pedagogické, a to v přiměřeném rozsahu a za současného uvedení zdroje získaných informací. V případě užívání vědeckých databází a registrů je častou podmínkou placení poplatků a uzavření odpovídající smlouvy. Právo pořizovatele databáze trvá 15 let od pořízení databáze. Je-li v této době databáze zveřejněna, zaniká právo až po 15 letech od prvního zpřístupnění.
Karel Čada
Text je zkráceným výňatkem z publikace CHRÁNIT / NECHRÁNIT, to je otázka.
