Výběru mediátora ve sporech k právům duševního vlastnictví musí strany věnovat velkou pozornost. V jejich zájmu je přihlédnout k profesnímu zaměření mediátora a k jeho zkušenostem v daném oboru. Zkušenosti, znalosti i osobnost mediátora mohou mít zásadní význam pro výsledek mediace a tím i pro splnění očekávání účastníků.
Mediátor podporuje schopnosti účastníků urovnat konflikt vlastními silami, jeho úkolem není daný problém posuzovat či hodnotit, ani rozhodovat o konkrétní podobě jeho řešení. Postavení mediátora musí být proto ve vztahu k oběma stranám konfliktu vyvážené, mediátor musí mediaci vykonávat osobně, nezávisle, nestranně a s náležitou odbornou péčí. Je však žádoucí, aby mediátor byl nejen odborně kvalifikovaný, ale aby byl také schopen díky svým profesním zkušenostem účastníkům mediace pomoci orientovat se v odborné problematice při urovnání sporu.
Mediátor může totiž v rámci evaluativní mediace (za souhlasu obou stran a při zachování nezávislosti) pomoci svoji odbornou radou. Takový odborník se může hodit např. ve sporech k právům duševního vlastnictví, kdy se jedná o vysoce odbornou problematiku, jako jsou spory o patenty, ochranné známky, průmyslové a užitné vzory, označení původu, biotechnologické vynálezy apod. Jednání u mediátora mají navíc tu zásadní výhodu, že jsou neveřejná a jejich účastníci, včetně advokátů, jsou vázáni povinností mlčenlivosti o průběhu mediace. V takovém případě může být postup mediátora aktivnější, rozhodnější a pomáhá účastníkům hledat řešení. Mediátor je osobou, která vede mediační proces, má v tomto procesu vůdčí roli, avšak není soudce nebo rozhodce, ani nehledá viníka sporu.
Pokud účastníci očekávají od mediátora, že do mediačního procesu zapojí všechny své odborné znalosti, dovednosti a zkušenosti, není nezbytně nutné, aby byl mediátor současně advokátem (může být někdy nevýhodou). Je ale nezbytně nutné, aby mediátor byl dostatečně kvalifikovaným a zkušeným, aby mohl vést mediační proces. K tomu mu může velice pomoci jeho profese, s níž může efektivně (při evaluativní mediaci) stranám pomoci najít řešení jejich sporu. Pokud jde o mediační styl, domnívám se, že ten je právě ovlivněn profesním zaměřením mediátorů. Mediátoři, kteří jsou humanitně vzdělání, budou spíše inklinovat k facilitativním mediacím, jež budou lépe korespondovat s jejich vzdělání např. v oblasti psychologie. Naproti tomu odborníci z řad právníků, ekonomů či technických profesí, budou podle mého názoru spíše inklinovat k evaluativnímu mediačnímu stylu, kde mohou své odborné znalosti nejlépe uplatnit.
Konkrétně v oblasti ochrany duševního vlastnictví je vliv profese mediátora a jeho mediační styl na výsledek mediace podle mého názoru zásadní, neboť se jedná urovnávání vysoce odborných neshod a sporů, které vznikají ve vztahu k vytváření, uplatňování a hodnocení předmětů duševního vlastnictví, zejména ve věcech vynálezů, průmyslových vzorů, užitných vzorů, zlepšovacích návrhů, výrobních a provozních zkušeností (know-how), nekalé soutěže, ochranných známek, označení původu zboží, programů pro počítače a ostatních předmětů autorsko-právní ochrany a práv příbuzných. Mediační styl zvoleného mediátora může účastníkům významně pomoci efektivně vyřešit jejich spor.
To platí zejména v případech, kdy strany nejsou schopny vyjednávat, jejich vzájemné vztahy jsou vyhrocené, soudní řešení nemusí přinést očekávaný výsledek, v dané věci je nejednoznačný výklad práva, hrozí vysoké náklady na vedení sporu, existuje časová či ekonomická tíseň stran nebo je spor příliš komplexní. V případě ochrany duševního vlastnictví připadají v úvahu všechny tyto aspekty, pro které je mediace nanejvýše vhodná, přičemž je třeba zdůraznit neveřejnost jednání a důraz na soukromí, neboť v těchto věcech, zejména patentových, může jejich zveřejněním dojít k nenahraditelné ztrátě jejich komerčního potenciálu.
Profesně kvalitně vybavení mediátoři tedy mohou významně pomoci k rozšíření mediace v nejrůznějších oborech, nejen v oblasti rodinných mediací, ale i v oblasti obchodu, stavebnictví, bankovnictví, pojišťovnictví, energetiky a dalších oborech, včetně ochrany duševního vlastnictví, a přispět tak k častějšímu využívání tohoto alternativního řešení sporů. Soud by měl být skutečně tou poslední možností, jak spor mezi stranami vyřešit. Při výběru mediátora lze proto doporučit, k jakému mediačnímu stylu inklinuje a jaké je jeho profesní zázemí, znalosti a zkušenosti. V případě sporů k právům duševního vlastnictví to platí dvojnásobně.
Autor: David Karabec
Text vyšel na blogu Davida Karabce
David Karabec
JUDr. David Karabec působí jako advokát v Praze. Aktivně se zabývá publikační a přednáškovou činností se zaměřením na průmyslová práva a licence při podnikání, ochranu know-how a nekalou soutěž. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a průmyslová práva na Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze. Působil řadu let jako odborný asistent katedry práva Bankovního institutu vysoké školy (BIVŠ) v Praze, kde se specializoval na problematiku průmyslových práv a licencí. Ve své odborné advokátní praxi se věnuje zejména problematice korporátního práva, průmyslových práv, licencí, ochraně know-how, obchodního tajemství a nekalé soutěže, jakož i procesnímu zastupování klientů ve všech těchto oblastech práva před soudy.
- Autor článku: ne
- Zdroj: David Karabec
