Obchodní tajemství

Podle českého právního řádu spadají často pod pojem obchodního tajemství. Jedná se o právní pojem, který byl vymezen v ustanovení § 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, kde se uvádí, že obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Je tak ve skutečnosti definován typ nehmotného majetku, k jehož ochraně docházelo přímo ze zákona, nevyžaduje žádné formální kroky ani úhradu poplatkové povinnosti. Vytvářel i základ pro smlouvy o transferu tohoto typu majetku.

V ustanovení § 18 obchodního zákoníku se uvádí, že podnikatel provozující podnik, na který se obchodní tajemství vztahuje, má výlučné právo obchodním tajemstvím nakládat, zejména udělit svolení k jeho využití a stanovit podmínky takového užití.

Právní ochrany požívaly podle tohoto ustanovení veškeré skutečnosti obchodní, výrobní nebo technické povahy vztahující se k podniku. Podnikem se rozuměl podle ustanovení § 5 soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají k tomuto účelu sloužit. Právní úprava byla založena na tom, že obchodní tajemství s podnikem souvisí a ochrana je poskytována podnikateli, o jehož podnik jde. Přitom právo k obchodnímu tajemství působí nejen ve vztahu ke konkrétním osobám, ale vůči všem.

Do tohoto okruhu skutečností přísluší celá škála poznatků velmi heterogenního charakteru. Patří sem tradiční znalosti, zkušenosti a dovednosti, které náleží k podniku, z nichž některé je dosti obtížné formalizovat nebo zcela jednoznačně a přesně určit.

Část z takových znalostí a dovedností stejně tak jako zběhlost a zkušenost určitým způsobem formalizovat lze, takže se tyto skutečnosti stávají součástí nebo podstatou zpráv o výzkumu, technologických předpisů, podnikových norem a regulativů, reglementů o složení chemických látek či hmot, výkresové dokumentace, projektů, zpráv o technickém rozvoji, přijatých zlepšovacích návrhů a dalších podkladů.

Kromě těchto skutečností technické povahy sem patří skutečnosti obchodní povahy, především seznamy odběratelů a dodavatelů, obchodní plány a záměry, adresáře potenciálních obchodních partnerů, adresáře prověřených zahraničních zástupců nebo dealerů, problematika cenové politiky a kalkulace, obsahy obchodních knih a reklamní a marketingové strategie, vzorníky, koncepty obchodů a celých prodejen (tzv. „concept store“) apod. Do této skupiny můžeme zařadit i distribuční metody a formální úpravy tiskopisů nebo smluv.

Skutečnosti výrobní povahy mohou kolísat mezi shora uvedenými dvěma skupinami. Může také jít o postupy optimalizace výroby, způsoby zavádění a organizace nových výrob, způsoby kontroly a řízení výroby, postupy výroby, zejména tam, kde jsou zabezpečeny mezinárodní certifikační úrovní, včetně požadavků na životní prostředí, úřední povolení výroby v případě, že je jich v daném oboru třeba, a všechny další podobné skutečnosti. Za obchodní tajemství výrobního charakteru je možno považovat i komplex výrobních zkušeností a dovedností, které vedou k úspěšné skutečné realizaci řešení, které z technického hlediska může být i obecně známé.

Obchodní zákoník uváděl jako pojmový znak obchodního tajemství, že předmětné skutečnosti musí mít skutečnou nebo alespoň potencionální materiální či nemateriální hodnotu. Zdá se, že interpretační rámec pro výklad uvedeného pojmového znaku by měl bezproblémově umožnit ochranu všech skutečností, které jsou výsledkem jakékoliv smysluplné činnosti. Takovou hodnotu budou mít uvedené skutečnosti tehdy, jestliže je jejich vyzrazení způsobilé jakkoli se dotknout hospodářských výsledků podnikatele provozujícího podnik, ať již současného nebo budoucího. V rozhodném okamžiku není podstatné, zda se v budoucnu porušení obchodního tajemství v hospodářském výsledku skutečně projeví či nikoli.

Dále se muselo jednat o skutečnosti, které by měly být známy jen určitému omezenému okruhu osob. Nesmí být obecně známy odborníkům nebo konkurentům v oboru. Uvedený pojmový znak nestanovil pro obchodní tajemství podmínku novosti nebo nezřejmosti, jak je běžná pro průmyslověprávní instituty, nebo jak byla například dříve lokálně chápána pro zlepšovací návrhy.

Další podmínkou pro ochranu obchodního tajemství dle obchodního zákoníku bylo to, aby se jednalo o skutečnosti určené k utajení. V publikaci P. Hajna „Právo nekalé soutěže“ se vysvětluje, že zákonodárce se tu přiklonil při určování toho, co lze za obchodní tajemství považovat, k takzvané teorii vůle, která akcentuje podnikatelovu péči o konkrétní statky tohoto druhu. Vedle ní existuje teorie zájmu, která vede k závěru, že obchodním tajemstvím jsou veškeré skutečnosti, u nichž je dán podnikatelův objektivní oprávněný zájem na jejich utajení. Tento přístup umožňuje i ochranu předmětů předem obtížně předvídatelných.

Podnikatel má totiž projevit vůli směřující k utajování takových skutečností. Naskýtá se zde otázka, o jaký stupeň projevu vůle k utajení se má jednat. Protože přímo z ustanovení § 17 obchodního zákoníku plynulo, že předmětem obchodního tajemství nejsou veškeré skutečnosti, které jsou spojeny s podnikem, bylo třeba doporučit, aby zvláště druhově nebo dokonce konkrétně přímo a jasně byly označeny skutečnosti, které měly být považovány za obchodní tajemství.

Obchodní tajemství a nový občanský zákoník

Pokud jde o pojem obchodního tajemství, ke změnám došlo od 1. 1. 2014 v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také „nový občanský zákoník“). V ustanovení § 504 nového občanského zákoníku se uvádí, že obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení. Jedná se o jediný paragraf, který nahrazuje dosavadní ustanovení § 17 až 20 obchodního zákoníku.

Hned úvod ustanovení § 504 nového občanského zákoníku neuvádí na rozdíl od stávající právní úpravy taxativní výčet skutečností, u nichž přichází v úvahu uplatnění ochrany prostřednictvím obchodního tajemství. To je z praktického pohledu jistě vítaná změna.

Pokusme se o podrobnější porovnání nových znaků tohoto pojmu s dosavadní situací, tedy především s ustanovením § 17 obchodního zákoníku. Pro obchodní tajemství musely být kumulativně zachovány všechny dále komentované pojmové znaky a zánikem byť i jediného z nich zanikalo obchodní tajemství jako takové.

Skutečnosti konkurenčně významné

Je skutečností, že řada komentářů hospodářské povahy, pokud se obchodním tajemstvím zabývala, upozorňovala na stále rostoucí význam obchodního tajemství pro konkurenceschopnost. Když se však dostává pojem „konkurenčně významná skutečnost“ do pojmových znaků obchodního tajemství, může být přijímán s určitými rozpaky.

Tento pojmový znak vytváří situaci, že existují skutečnosti, které splňují řadu dalších pojmových znaků obchodního tajemství, ale přesto pod tento pojem nespadají, protože se nejedná o skutečnosti dostatečně konkurenčně významné. Konkurenční pozice, tedy významné postavení v soutěži směřující k témuž hospodářskému cíli, se stává novým pojmovým znakem obchodního tajemství. Zdůrazňuje se tak aspekt zdokonalování a optimalizace výroby, podněcování její rozmanitosti a tlak na podnikatele, aby vytvářel pokrokové metody výroby, zlepšoval odbytové metody a obecně překonával dosavadní úroveň výroby a nabídky zboží a služeb. Užití pojmu „konkurenčně významné“ zdůrazňuje u obchodního tajemství i aspekt aktuální schopnosti zapojit se do soutěže, tedy úsilí, které směřuje k momentálnímu hospodářskému úspěchu.

Skutečnosti určitelné

Jedná se z pohledu výslovného požadavku taktéž o nový pojmový znak obchodního tajemství, který ale v rámci praktické aplikace byl rozumně zohledňován i za staré právní úpravy v rámci podmínky, že obchodní tajemství je tvořeno veškerými skutečnostmi obchodní, výrobní či technické povahy. Nicméně je jasné, že se jedná o kvalitativně jiné kritérium, které zvýší tlak na to, aby za obchodní tajemství byly považovány skutečnosti s určitým stupněm konkrétního vyjádření. Tento pojmový znak by tak měl z množiny skutečností, které budou patřit pod obchodní tajemství, vyloučit takové, které jsou příliš obecné povahy.

Skutečnosti ocenitelné

Tento pojmový znak je sice také vyjádřen odlišně od jednoho ze znaků staré definice obchodního tajemství, ale zásadní věcný rozdíl od požadavku na to, aby obchodní tajemství mělo skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, zde zřejmě bude shledáván jen obtížně. Nicméně stávající, spíše přeurčené požadavky hodnotové povahy, zde zdůrazněny nejsou.

Zdá se, že interpretační rámec pro výklad uvedeného pojmového znaku by měl bezproblémově umožnit ochranu všech skutečností, které si ochranu skutečně zaslouží. Takovou hodnotu budou mít uvedené skutečnosti tehdy, jestliže je jejich vyzrazení způsobilé jakkoli se dotknout hospodářských výsledků podnikatele provozujícího podnik, ať již současného nebo budoucího.

Skutečnosti v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné

Jedná se o pojmový znak obchodního tajemství, který uvádí i ustanovení § 17 obchodního zákoníku. Při konkrétní aplikaci souvisejících právních vztahů je nejčastějším zdrojem sporů.

Skutečnosti běžně dostupné nemohou být předmětem ochrany obchodního tajemství, aniž bychom někde nalezli přesnější vymezení tohoto pojmu. Přesná hranice bude nalézána až při posouzení všech konkrétních okolností jednotlivých případů.

Skutečnosti, které souvisejí se závodem

Tento pojmový znak obchodního tajemství shodně se stávající právní úpravou vyžaduje souvislost se závodem. Z toho plyne, že obchodní tajemství, které nemá přímý vztah k závodu, by nemohlo být předmětem ochrany. Taková příkrá interpretace je přinejmenším sporná. Není zcela zřejmé, co má být obsahem tohoto „vztahu“ k závodu a podle jakých hledisek je možné tento vztah posuzovat.

Přes jisté dřívější výhrady, které se objevily v teoretických diskusích, zůstává tedy i nadále tento pojmový znak znakem obchodního tajemství. To ovšem ponecháváme stranou, že dřívější pojem „podnik“ podle ustanovení § 5 obchodního zákoníku a nově „obchodní závod“ jsou co do slovního vyjádření i jejich definice pojmy rozdílnými .

Vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení

Přes mírně odlišné vyjádření se zdá, že se jedná o pojmový znak obchodního tajemství, který obsahovala i stará právní úprava. I nová právní úprava v rámci tohoto pojmového znaku naznačuje dva do jisté míry samostatné aspekty. Jedná se o projev vůle vlastníka a skutečný stav zajištění odpovídajícího stupně utajení.

Celkově ale nelze chápat tento pojmový znak obchodního tajemství absolutně. V tomto kontextu neztrácí tajemství svoji povahu, pokud se s ním seznámí pouze určitý okruh lidí, přičemž v tomto směru se nepřihlíží k těm osobám, které jsou vázány mlčenlivostí. Tajné v této souvislosti jsou všechny skutečnosti, které nejsou známy veřejnosti ani osobám, které jsou s ohledem na svoji profesi povolány k tomu, aby v dané oblasti představovaly odbornou veřejnost. Vědomosti v této souvislosti doposud utajované ztrácejí svůj charakter až tím, že každá osoba se obvyklou cestou bez porušení předpisů může s těmito skutečnostmi seznámit.

Mezinárodní ochrana obchodního tajemství

Vysoký stupeň mezinárodní vědecké spolupráce a dělby práce a orientace našeho průmyslu na export způsobuje, že nejen podnikatelské kruhy zajímá, s jakým právním prostředím mohou v této souvislosti počítat při vztazích se zahraničními subjekty. Ochrana obchodního tajemství není ponechána pouze národnímu právnímu systému. Dohoda TRIPS, jedna zatím z posledních mimořádně významných multilaterálních dohod v oblasti ochrany duševního vlastnictví, kterou je Česká republika vázána, v této souvislosti v článku 39 uvádí v rámci problematiky nekalosoutěžního jednání i otázky spojené s ochranou nezveřejněných informací. Je první mezinárodní dohodou, která se explicitně touto problematikou zabývá.

Navazuje na ustanovení článku 10bis Pařížské unijní úmluvy, kde se uvádí, že unijní země jsou povinny zajistit příslušníkům Unie účinnou ochranu proti nekalé soutěži. Takovou je každá soutěžní činnost, která odporuje poctivým zvyklostem v průmyslu nebo v obchodě. Podle následujícího článku 10ter se unijní země zavazují, že zajistí příslušníkům ostatních unijních zemí vhodné zákonné prostředky k účinnému potlačování veškerých shora zmíněných činů.

Žádné harmonizované právní prostředí v oblasti obchodního tajemství však nelze očekávat ve státech Evropské unie. Všechny členské státy sice nabízejí jistou formu ochrany, ale v některých z nich má značně omezenou povahu. Některé odborné práce v této oblasti ale docházejí k závěru, že absence zvláštní legislativy, která by se zabývala obchodním tajemstvím, není pro efektivní zákroky proti porušení obchodního tajemství nezbytná. Taková situace je například ve Velké Británii a v Irsku. Pouze ve Švédsku existuje zvláštní právní předpis na ochranu obchodního tajemství. V ostatních členských státech EU jsou právní předpisy týkající se obchodního tajemství roztroušeny například v právních předpisech o nekalé soutěži, v pracovním právu nebo v trestně právních předpisech.

Z toho plyne, že není jednotně upraveno, jaké skutečnosti jsou v jednotlivých státech EU v tomto smyslu chráněny. Ve Velké Británii jsou potenciálně chráněny veškeré druhy důvěrných a tajných informací, ať se jedná o skutečnosti obchodní, průmyslové či personální povahy. V jiných státech, například v Belgii a ve Francii, existuje zvláštní ochrana proti zveřejnění výrobních a technologických informací zaměstnanci a bývalými zaměstnanci, ale jiná ochrana informací komerčního charakteru není zajištěna.

Podobně nekonzistentní situace je v otázce, proti komu může být v případě ochrany obchodního tajemství zasahováno. Někde lze zasahovat proti každému, kdo získal důvěrnou či tajnou informaci, jinde pouze proti subjektům, které mají uzavřenou zvláštní smlouvu o utajení. Odpovědnost v tomto smyslu mohou mít i veřejnoprávní instituce. Procedurální otázky jsou taktéž velmi rozdílné a v řadě případů je účinný zásah v těchto otázkách z mnoha důvodů obtížný. To souvisí i s tím, že v řadě členských států EU nelze pro obchodní tajemství uplatňovat ustanovení směrnice o vymáhání práv duševního vlastnictví.

Karel Čada

Text je zkráceným výňatkem z publikace CHRÁNIT / NECHRÁNIT, to je otázka.