Méně než polovina doktorandů v ČR dokončuje svá studia úspěšně

Vysoký počet lidí, kteří vstoupí do doktorského studia a třeba i řadu let pobírají doktorandské stipendium, aniž by studium dokončili, může být považován za doklad neefektivnosti systému přípravy mladých vědců. Úspěšnost studentů v doktorském studiu je ale také možno vnímat jako odraz podmínek, které pro studium (ne)mají, kariérních perspektiv, kvůli kterým jim (ne)stojí za to v akademické sféře zůstávat, i (ne)schopnosti univerzit přilákat a vybrat na tyto pozice vhodné uchazeče. V konečném důsledku vysoká neúspěšnost doktorandů představuje riziko pro budoucnost české vědy, která přichází o cenné talenty.

Jedním z možných způsobů, jak sledovat úspěšnost studentů doktorského studia, je počítat, kolik z nich ukončí studium v řádné době. K tomu jsme sestavili ukazatel PRU značící „předpokládaný rok ukončení“ odvozený od standardní doby studia (SDS) zvoleného studijního programu v momentě zápisu. V případě studentů, kteří se zapsali do čtyřletých studijních programů, tak za úspěšného absolventa v PRU považujeme každého, kdo v průběhu následujících čtyř kalendářních let od zápisu absolvoval jakékoli doktorské studium, byť třeba v jiném programu, než do kterého se původně zapsal. V potaz přitom nebereme případná přerušení studia. Obdobně PRU+1 značí studenty, kteří studium prodloužili o jeden rok oproti původní SDS. Stejným způsobem můžeme hodnotit i úspěšnost studentů, kteří studium ukončí ještě později, takové měření ale už vyžaduje velký časový odstup od roku zápisu.

Z dat k 31. 12. 2016 je tedy možné plně analyzovat úspěšnost v PRU studentů, kteří se zapsali v roce 2012 a v PRU+1 studentů, kteří studium zahájili v roce 2011. Na podrobnější informace o úspěšnosti doktorandů, kteří studium zahájili v posledních letech, si ještě budeme muset počkat.

Takto vyjádřená studijní úspěšnost zůstává poměrně stabilní a prochází jen mírnými výkyvy.¹ Hlavní pozorování je možno shrnout do několika bodů:

1. Studentů doktorského studia, kteří absolvují v předpokládaném termínu, je jen velmi málo – dlouhodobě kolem 7 %.
2. Studentů, kteří si studium protáhnou oproti očekávání o jeden rok, je o něco málo více. Společně s předchozími tak do PRU+1 ukončí studium okolo 16 % studentů, což je stále možno pokračovat za velmi nízké číslo.
3. Větší část studentů své studium protahuje o více než jeden rok a absolvují třeba i deset let po zápisu. V dlouhodobější perspektivě tak doktorské studium absolvuje úspěšně kolem 50 % zapsaných, přičemž tento podíl v čase pomalu klesá. Přesnou velikost poklesu je ale obtížné odhadnout, protože například ze studentů, kteří zahájili studium v roce 2009, zůstávalo ještě na začátku tohoto roku v aktivním studiu 8 %. Další téměř 4 % mají studium přerušené, ale neukončené.
4. Zhruba polovina studentů, kteří vstoupí do doktorského studia, tak zůstává neúspěšná.

Pro srovnání, Ministerstvo školství uvádí, že průměrná délka doktorského studia úspěšně ukončeného v roce 2016 byla 5,4 roku (bez rozlišení různých SDS). Průměrná délka úspěšného studia přitom v čase mírně roste (pod pěti lety byla naposledy v roce 2008), pravděpodobně společně s postupným přechodem od tříletých ke čtyřletým studijním programům².

Míra úspěšnosti se liší na jednotlivých vysokých školách – v grafu je jako ilustrace uvedena úspěšnost studentů, kteří studium zahájili v roce 2011, tedy posledních, pro které je již možné posoudit úspěšnost v PRU+1. Vysoké školy jsou v grafu řazeny sestupně podle počtu doktorandů z daného roku – od 1 243 na UK po 5 na VŠUP. Z hlediska celostátního průměru tak mají univerzity v levé části grafu mnohonásobně vyšší váhu než ty na pravém konci osy.

Na VFU se úspěšnost doktorandů z roku 2011 v PRU+1 blížila 50 %, s dlouhým odstupem následuje OU s 27 % a AMU a JAMU (obě 25 %). Na všech ostatních vysokých školách byla úspěšnost nižší než jedna čtvrtina, což ilustruje, že jde o velmi rozšířený problém.
Nejnižší studijní úspěšnost vykazují některé regionální vysoké školy s relativně malým počtem doktorandů (UJEP, UHK, SUO) ale také VŠE, na které v řádné době studium ukončila méně než 2 % (!) a ČVUT, která je z hlediska počtu doktorandů třetí největší českou univerzitou. Na UK, která vychovává doktorandů ze všech škol nejvíce, je jejich úspěšnost lehce pod celorepublikovým průměrem.

Z dat není možné vyvodit žádnou jednoznačnou závislost mezi profilem vysoké školy a úspěšností jejích doktorských studentů – menší regionální univerzity se nachází na obou koncích pomyslného žebříčku, velké výzkumně orientované univerzity jako UK a MU jsou někde uprostřed, velký rozdíl mezi ČVUT a VUT zase naznačuje, že úspěšnost v technických oborech nemusí být nutně nižší než jinde.

Vhodnou ilustrací rozdílů uvnitř systému může být pohled na úroveň jednotlivých fakult, v tomto případě největší české univerzity – Univerzity Karlovy. I v tomto případě jsou fakulty řazeny sestupně podle počtu doktorandů, kteří v roce 2011 zahájili studium, od Přírodovědné fakulty s 273 studenty po Husitskou teologickou fakultu s 11 zapsanými.

Nejvyšší úspěšnosti dosáhli studenti relativně malé Farmaceutické fakulty v Hradci Králové, ani na ní se však úspěšnost v PRU+1 nepřiblížila 50 %. Nejnižší úspěšnost doktorandů naopak vykazují humanitní a společenskovědní fakulty (FF, FHS, FSV). I v rámci jedné univerzity ale existují velké rozdíly i mezi podobně zaměřenými součástmi, například jednotlivými lékařskými fakultami.

Na základě těchto dat se dá předpokládat, že nemalé rozdíly bychom nalezli i mezi jednotlivými studijními programy v rámci fakult, byť jednotlivé kohorty se pak již často budou skládat z jednotek studentů.

Z tohoto přehledu je zřejmé, že problém nízké úspěšnosti doktorandů se týká téměř všech univerzit, fakult a velmi pravděpodobně také studijních programů. Jen málokde studium dokončí v rozumném termínu (PRU+1) alespoň čtvrtina doktorandů.

Autor: Šimon Stiburek

Šimon Stiburek absolvoval bakalářské studium politologie a evropských studií na Masarykově univerzitě a magisterské studium veřejné a sociální politiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V letech 2013 až 2015 působil na odboru vysokých škol Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, kde se zabýval zejména přípravou analytických a strategických materiálů.
V současnosti pracuje jako výzkumný pracovník na České zemědělské univerzitě v Praze a jako analytik ve společnosti CHE Consult Prague, s.r.o., která realizuje celoevropská dotazníková šetření studentů a další mezinárodní projekty, zejména v oblasti vysokého školství. Externě spolupracuje s TERTIARY EDUCATION & RESEARCH INSTITUTE (TERI) v Praze.

1) Počet studentů vstupujících do doktorského studia se v čase také vyvíjí jen mírně, byť v posledních letech nastal jistý propad – vrcholu dosáhl počet zapsaných v roce 2009 (5 722), v roce 2011 ale prudce klesl a dále se pozvolna snižuje až na 4 408 v loňském roce, což je nejméně od roku 2001.

2) Zdroj: http://www.msmt.cz/vzdelavani/vysoke-skolstvi/monitorovaci-ukazatele