O různé formy spolupráce s firmami se snaží snad všechny obory na Masarykově univerzitě. Málokomu to jde ale tak dobře a dělá to tak dlouho jako Fakulta informatiky MU a její Sdružení průmyslových partnerů (SPP). Jaké jsou parametry dobrého vztahu se subjekty, které fungují tak jinak než univerzita? A jak se na tom podepsala koronavirová opatření?
Význam slova spolupráce nabral v posledních týdnech dost jiné obrysy, než na jaké jsme byli zvyklí. Informatikům práce na dálku nevadí, nemusí sedět fyzicky vedle sebe. Pro fungování vztahů mezi IT firmami a Fakultou informatiky MU to ale přece jen důsledky mělo.
„Situace přibrzdila tvorbu nových vazeb, protože společnosti přišly o přímý kontakt se studenty i akademiky. Pokud už nějaká spolupráce navázaná je, dá se v ní jednoduše pokračovat online. Pro budování nových kontaktů je to ale obtížnější, nekonají se osobní prezentace, kde je možné studenty oslovit a pozvat k zapojení, nefungují fyzické vývěsky,“ přibližuje Barbora Bühnová, proděkanka pro průmyslové partnery. Dojem z běžících projektů a nápadů do budoucna by to ale měl v dalším semestru vykompenzovat.
Jak to přesně vypadá s kontakty vašich studentů s firmami?
Naši studenti jsou s nimi v kontaktu prakticky od prvního ročníku, týká se to ale méně než čtvrtiny z nich. V posledním už je to přes 80 procent, přičemž zbývající studenti mají často pracovní zkušenost z prostředí univerzity, na projektech a v laboratořích. Naším specifikem je to, že se tento vztah snažíme přetavit ve vzdělávací hodnotu: Nedívat se negativně na to, že student chodí po škole do práce, ale na to, jak mu může kontakt s firmou pomoct ve vzdělávacím procesu, připravit ho na praxi a práci s konkrétními technologiemi a nástroji. Chceme, aby se naučili konkrétní technologie, protože to znamená, že dosáhnou až na hladinu bazénu znalostí. Na fakultě se soustředíme především na konceptuální znalosti a orientaci, nicméně studenti potřebují průpravu pro trh práce včetně konkrétních nástrojů.
Nevadí vám, že si firma studenta vymodeluje k obrazu svému?
Čím praktičtější a konkrétnější úkol student dostane, tím lépe. V informatice dnes existuje obrovský konkurenční trh technologií, přičemž rozdíly mezi nimi nejsou tak zásadní. Když se student naučí jeden konkrétní programovací jazyk a v něm jednu konkrétní sadu nástrojů pořádně, neznamená to, že by pro něj bylo těžší přejít na jiný. Právě naopak. Pochopí, co všechno má v novém prostředí hledat.
Máte nějakou zpětnou vazbu, jak se studentům hlavně na začátku spolupráce daří?
To budeme vědět ještě lépe tak za dva roky, protože v řadě studijních programů přecházíme na takzvané profesní studium, které klade velký důraz na praktické znalosti a stáže. Běží nám první ročník profesního bakalářského studijního programu, který má povinnou stáž v rámci studia. Program byl doteď akademický, stáž v něm byla volitelná a vyloženě povinnou ji budou mít studenti ve třetím ročníku. Spolupráce s firmami doteď zahrnovala vedle společného výzkumu a jejich zapojování do výuky i společné vedení bakalářských a diplomových prací pod patronací Sdružení průmyslových partnerů, a to z části přímo na pracovišti. Což má tu výhodu, že už máme s firmami dlouhodobou zkušenost a ony mají na studenty nastavené procesy a věnují se jim.
SPP teď čítá 30 subjektů a existuje dokonce čekací listina. Chcete číslo navyšovat?
Teď ne. Kapacita existuje proto, abychom se mohli firmám efektivně věnovat a ony měly prostor pro společné aktivity a komunikaci se studenty. Kdybychom jich měli sto, komunikace logicky nebude efektivní. Uvažujeme jen nad tím, že se do SPP bude možné dostat na přímluvu akademického týmu, který by měl s firmou vymyšlenou spolupráci. Víme, že takových přímluv nebude hodně. Týmy, které mají zájem spolupracovat s průmyslovým sektorem, už to dělají, a na nové mají omezenou kapacitu. Nicméně děje se to. Loni se to stalo u tří firem – příkladem je startup, jehož tvůrci s docentkou Rudovou napsali dvě projektové žádosti, vymysleli spolu náplň pro postdoc výzkumníka a okamžitě rozjeli obdivuhodně dynamickou spolupráci. Je vidět, jak velký rozdíl je, když je na obou stranách skutečný zájem, než kdyby členství jen dojednal někdo z HR oddělení. To by nefungovalo, musí existovat konkrétní vazba odborníků na obou stranách.
Jaké jsou hlavní důvody, proč firmy do spolupráce jdou?
Hlavní je pro ně možnost kontaktu se studenty a silný je i zájem vrátit univerzitě to, co tady sami získali. Snaha pomoct se vzděláváním je hlavně u absolventů hodně silná. Perfektním příkladem jsou společnosti Red Hat, Kentico nebo Y Soft. Patří mezi ty, které vytváří i samostatné kurzy a workshopy a mají na fakultě dokonce pronajaté prostory, kde dělají akce pro studenty. Třetí a neméně významný důvod je výzkum a vývoj.
Výzkum s univerzitou je pro společnosti složitý. Proč jim stojí za to bariéry překonávat?
Přidaná hodnota je v hlavách lidí, kteří tady na fakultě pracují. Zmiňovala jsem spolupráci s docentkou Rudovou - „její“ firma řeší algoritmy efektivní logistiky. V minulosti si je načítali z odborných článků a sami si nebyli jistí, jestli používají ty správné. Docentka Rudová je ale špička v plánovacích algoritmech a dokázala poradit. Další příklad je, že se firma spojuje s univerzitou, aby společně vytvořily konsorcium, které dosáhne na financování z grantových programů.
Zmínila jste předměty vyučované lidmi z firem. Jak to funguje?
Jako akademik mám nějakou specializaci, pro kterou učím paletu předmětů a k tomu spolupracuji s firmami, které do výuky můžu zapojit. Mám dokonce jeden předmět k tématu kvality softwaru, který vznikl přímo na podnět firem: Hned několik z nich za mnou přišlo s tím, že naši absolventi sice umí naprogramovat svůj menší projekt, ale když pak mají přispět do něčeho většího, neorientují se v tom, jaké dopady bude mít jejich kousek kódu na výkonnost, spolehlivost či rozšiřitelnost celkového systému. Půlka přednášek tohoto předmětu je proto vedená akademickým týmem a druhá půlka experty z firem. Podobné rozdělení je i v seminářích, vlastní skupinu má společnost Y Soft, Oracle nebo NetSuite. Akademické skupiny jdou víc do konceptů, hlouběji do metrik kvality kódu, a ty praktické víc tlačí na používání poznatků v praxi a zkoušení, klidně i metodou pokus-omyl. Co přitom hrozně oceňuju je, že lidé z firem, kteří u nás učí, jsou velcí srdcaři. Není to o tom, že dělají přednášku, aby ukázali logo firmy.
Bojovali jste s tím, že chtěl někdo jen ukázat logo?
Takové firmy se do SPP nedostanou, protože nebude žádný akademik, který se za přijetí firmy zasadí.
Jaké jsou největší problémy brněnských IT firem pro zaměstnávání lidí? S čím nejvíc bojují?
S jejich nedostatkem. Česká republika je v rámci evropských statistik na prvním místě v nedostatku IT pracovníků. Přitom škol je tady rozumný počet a absolventi jsou dobří, jen jich není tolik. Je také pravda, že firmy musí investovat do proškolování nejen na konkrétní technologie, ale i nové IT znalosti, které se rychle vyvíjí.
Proto plánujete zpřístupnit část výuky lidem z firem, aby se mohli dovzdělat na fakultě?
Ano, plánujeme, ale je to spíš doplňková aktivita pro naše absolventy, které se aktivně věnuje profesor Matyáš. Já bych se teď ráda víc zaměřila na potřeby studentů a akademiků. Dělali jsme mezi studenty dotazníkové šetření v tom smyslu, o jaké aktivity mají v rámci spolupráce s partnery největší zájem, protože i firmy se často ptají, co mají nabídnout. Na základě výsledků jsme přestrukturovali naši akci Den s průmyslovými partnery, kde společnosti svou spolupráci prezentují. Od podzimu to bude spíš odborná konference, kde se bude mluvit o příkladech úspěšné spolupráce, jaké jsou znalosti, které se v praxi nejvíc cení, nebo o čem absolventi říkají, že se na fakultě naučili a v práci je to nejvíc posunulo. Snad to inspiruje i ty akademiky, kteří zatím ve spolupráci nejsou tak aktivní, protože už mají svůj čas rozplánovaný do poslední minuty, takže na protnutí s firmami nezbývá čas.
Autorka: Martina Fojtů
Zdroj: Masarykova univerzita
- Autor článku: ne
- Zdroj: Masarykova univerzita
