Dalibor Dostál: Spolupráce s vědci byla klíčová pro vznik i zachování milovické rezervace

Představuje pastva velkých kopytníků moderní způsob ochrany přírody ve 21. století?

Určitě ano, roli velkých kopytníků nejsou schopná zastat jiná zvířata. Inspirujeme se v zemích, jako je například Německo, Nizozemí, Velká Británie nebo Španělsko, kde je pastva velkých kopytníků naprosto běžný způsob ochrany přírody na velkých plochách. Milovická rezervace je sice se svými 350 hektary zdaleka největší v Česku, ale v zahraničí jsou obvyklé rezervace o rozloze několika tisíců hektarů.

Proč stejně pozitivní vliv na krajinu jako velcí kopytníci nemá běžná lesní zvěř, jako jsou srnky nebo jeleni?

Tyto druhy totiž spadají mezi takzvané okusovače a nejsou schopné redukovat v krajině expanzivní druhy trav nebo odstraňovat stařinu. I tam, kde jsou přemnožené srnky a jeleni, krajina dál zarůstá travami, které odtud vytlačují kvetoucí vegetaci. S travami si tak dokáží poradit jen velcí kopytníci, protože jsou takzvaní spásači.

A v čem spočívá jejich přínos ve srovnání s domácími hospodářskými zvířaty?

Ta jsou za tisíce let v péči člověka natolik rozmazlená, že jsou velmi vybíravá v potravě. A chudé trávy, které jsou schopní přijímat jejich divocí předci, domácí zvířata obvykle nežerou. Vyhýbají se především různým plevelům. Navíc například ovce často preferenčně spásají právě dvouděložné byliny. Takže výsledek dlouhodobé pastvy hospodářských zvířat bývá často úbytek kvetoucích bylin a přibývání plevelů. Navíc hospodářská zvířata obvykle vyžadují péči o srst, péči o kopyta, asistenci u porodů a to vše jejich pastvu prodražuje.

Pod hlavičkou neziskové organizace Česká krajina spravujete dvě rezervace. Postupně také vzniklo 13 dalších z iniciativy jiných lidí nebo subjektů. Kdo se vaší činností inspiruje?

Do zapojení velkých kopytníků se pouštějí města, kraje, neziskové organizace nebo soukromí vlastníci, kteří chtějí efektivně zacházet s vlastními prostředky. Za všechny jsme velmi rádi a bezplatně jim poskytujeme přírůstky z našich rezervací.

Daří se vám také ovlivňovat legislativu a to, jak vnímá pastvu velkých kopytníků?

Naši cestu dlouhodobě podporuje například Ministerstvo životního prostředí, které v době vzniku milovické rezervace financovalo první verzi metodiky pastvy velkých býložravců a na přelomu letošního roku vydalo aktualizované vydání. Bez podpory ministerstva by možná milovická rezervace nevydržela až do současnosti, protože se pohybujeme ve složitém prostředí.

S jakými tlaky se musíte vyrovnávat?

V první řadě jsou to tlaky na jiné využití pozemků, které se nacházejí mezi dvěma městy kousek od dálnice a jsou komerčně velmi atraktivní. Navíc velcí kopytníci obnovili původně zanedbané pozemky, které dříve nebyly vhodné pro pastvu hospodářských zvířat, ale nyní už by se takto využít daly.

Moje původní představa byla, že nejsložitější bude rezervaci založit a pak už to bude jednoduché. Ukazuje se ale, že opak je pravdou, protože po každých volbách znovu čelíme tlakům na jiné využití pozemků. Od začátku je to také dezinformační boj, protože ekonomické subjekty, které se snaží pozemky získat, ve stále větší intenzitě šíří informace, že velcí kopytníci lokalitu devastují a nejsou vhodní pro její management. Vědecké výzkumy ale ukazují pravý opak, tedy že velcí kopytníci lokalitě nesmírně pomohli.

Čelit podobným útokům musí být velmi náročné.

Je to určitě něco, s čím jsem nepočítal. Máme vazby jak na zahraničí, tak na spoustu dalších rezervací, které vznikly po vzoru té v Milovicích, a nikde se nic podobného neděje. Je to opravdu vyčerpávající a frustrující. Musím přiznat, že kdybych věděl, co mě čeká, podruhé bych se do toho nepustil.

Z jakých zdrojů provoz rezervací financujete?

Klíčový zdroj představuje financování ze Státního zemědělského intervenčního fondu, který nás podporuje podobně jako jiné zemědělce za to, že zvířata pastvou ošetřují krajinu. Dalším významným zdrojem jsou dary, buď od firem nebo od jednotlivců.

Kdy a jak se zrodila myšlenka založit rezervaci s velkými kopytníky?

Velcí kopytníci mě zajímali už od dětství, které jsem trávil v malé vesnici nedaleko Mohelnice. Z vyprávění rodičů vím, že dříve tu na loukách létala spousta druhů motýlů, ale na přelomu 70. a 80. let tu už bylo jen několik málo nejběžnějších druhů. Téma vymírání motýlů jsem později kolem roku 2005 zpracovával jako novinář ve spolupráci s vědci z Jihočeské univerzity a z Biologického centra AV ČR. Ti úbytek vysvětlovali tím, že se změnilo hospodaření na vesnicích a babičky už nechodí se srpy vyžínat meze, a motýli tak nemají kde žít, protože velká část krajiny je zarostlá křovinami a travinami. Mě ale přišlo zvláštní, že by tolik druhů bylo vázaných na aktivity člověka, a říkal jsem si, že lidé jen nevědomky napodobovali vliv velkých kopytníků, kteří v přírodě dříve udržovali otevřenou krajinu nebo řídký les, ve kterém se dařilo kvetoucímu podrostu.

Nějakou dobu jsme pak s vědci popularizovali téma velkých kopytníků a jejich významu pro utváření krajiny, a čekali jsme, že se tématu chopí některá z existujících ochranářských organizací. A protože se to nestalo, v roce 2007 jsme založili Českou krajinu a začali jsme hledat vhodné pozemky.

Kdy a kde byli velcí kopytníci rozšířeni a co vedlo k jejich vymizení z české krajiny? A jak to víme?

Archeologické nálezy dokládají, že se na území dnešní České republiky vyskytovaly všechny tři klíčové druhy velkých kopytníků. Tedy zubr, divoký kůň a pratur. Patřili k velmi hojným druhům, což dokládají například nálezy kostí praturů z Bylan u Kutné Hory. Člověk je ale postupně vytlačoval. Jednak intenzivním lovem, protože populace velkých zvířat se obnovují pomaleji, než populace těch menších. A především změnou a fragmentací jejich prostředí.

Kdy přesně tato zvířata vymizela, se velmi špatně určuje. Archeologové často zaměňovali kosti praturů se zubry, nebo kosti praturů s domácím skotem. Ono odlišit kosti prvních domácích koní od koní divokých bylo nemožné, podobně jako prvního domácího skotu od praturů. Šlo o zvířata stejné velikosti, stejné stavby těla, jen žila v ohradě. Po mnoho generací mezi nimi nebyly výraznější rozdíly. Takže ty hranice jsou velmi neostré a budou se ještě upřesňovat, tak, jak se budou dělat analýzy materiálů uložených v depozitářích muzeí. Ale abych řekl nějaké konkrétnější číslo, například u zubrů se uvádí jako poslední nález lokalita ze 14. století v Olomouci. Navíc na přítomnost zubrů u nás odkazuje i řada místních názvů řek a obcí, jako Zubřinka, Zubří a podobně. Kromě tří klíčových druhů velkých kopytníků je na území České republiky prokázaný také výskyt divokého osla. Z menších kopytníků se diskutuje se o tom, zda a v jaké formě se tu vyskytovala třeba divoká koza.

První stádo divokých koní jste pak vypustili v roce 2015.

Přesně tak. Rozsáhlé plochy dnešní rezervace ale byly v té době ještě pronajaté soukromému subjektu, takže jsme začínali na pozemcích města Milovice, které měly 40 hektarů. Postupně se rezervace rozšířila na současných 350 hektarů. Nebylo to ideální, protože není ekonomické začínat na malých plochách a pak rezervaci zvětšovat, protože například reinstalace ohradníků projekt významně zdražuje. Navíc víme, že pastva velkých kopytníků nejlépe funguje na velkých územích.

Jaká je optimální plocha rezervace?

Co se týče suchých stepních lokalit, vědecké výzkumy ukazují, že zhruba od 130 hektarů začínají fungovat stěžejní procesy, například některé druhy hmyzu, které jsou klíčové pro rozkládání trusu velkých kopytníků. Naše zkušenost je, že se výsledky pastvy kvalitativně výrazně zvýší u plochy nad 100 hektarů. V případě silně podmáčených mokřadních lokalit se rezervace dají vytvářet i na menší ploše. Do budoucna by bylo vhodné pro pastvu velkých kopytníků vyčleňovat plochy alespoň 500 hektarů a věřím, že se jednou dostaneme i na tisícovky hektarů, které jsou obvyklé v Německu nebo Nizozemí, tedy státech s vyšším zalidněním i hustější dopravní infrastrukturou.

V rezervacích probíhá řada vědeckých projektů. Na jaká témata se výzkumné týmy zaměřují?

Spolupráce s vědci je pro nás klíčová, protože velmi pomáhá při ochraně území a dává nám argumenty pro boj s dezinformacemi. Data, která vědci získávají, ukazují na obrovsky pozitivní proměny lokality. Důležitý je například botanický výzkum, v rámci kterého kolegové zkoumají, jak se díky pastvě mění vegetace, a pozorují obrovský posun v druhové skladbě. Na začátku projektu převládaly zhruba tři druhy expanzivních trav, které po odchodu sovětské armády zatlačily většinu vzácných druhů kvetoucích bylin. Po příchodu velkých kopytníků se situace obrátila a vědci před třemi lety spočítali, že nyní v rezervaci převládá více než 111 druhů kvetoucích bylin. Radost nám dělají také výsledky sčítání hořců, což je nejvzácnější květina, která v rezervaci roste. Za prvních sedm let se počet dospělých rostlin zvýšil téměř čtyřikrát a počet semenáčků vzrost o několik tisíc procent, což je pro nás mimořádně důležitý indikátor.

Jaké výsledky přináší zoologický výzkum?

Klíčovou skupinou jsou motýli, kterým se v rezervaci velmi dobře daří, což ukazují například druhy, které dříve vymizely a nyní se vracejí, například modrásek jetelový. Nebo druhy, které byly v lokalitě na pokraji vyhynutí, a nyní se jim znovu daří, jako modrásek hořcový Rebellův, což je na území rezervace nejvzácnější motýl, a jeho počty na jejím území dramaticky vzrostly.

V minulém roce jsme také zahájili spolupráci s týmem hydrobiologů, který se věnuje výzkumu korýšů v tůních, a hned na začátku spolupráce tam objevili unikátní druh perloočky hrotnatku neočekávanou, která se v současné době na celém světě vyskytuje jen a pouze v Milovicích, což by mohlo pomoci k větší ochraně území.

Jakým směrem chcete, aby se rezervace vyvíjela v následujících letech?

Chtěli bychom pokračovat v navracení druhů, které jsou lokálně vymizelé. Ve spolupráci s Botanickou zahradou Praha jsme u jedné dříve běžné rostliny otestovali, že ji dokážeme v botanické zahradě vypěstovat ze semen z jiné lokality a vrátit zpět do písečných lokalit v Milovické rezervaci. Ve stejném postupu bychom chtěli pokračovat i u dalších druhů květin a dřevin, protože mimo rezervaci například dožívá v nevhodném prostředí poslední exemplář jalovce, který se už dále nemůže rozmnožovat.

Do budoucna bychom také chtěli pastvu kombinovat s moderními technologiemi v podobě různých čidel nebo aplikací, které nám pomůžou celý projekt zlevnit. Technologie také chceme využívat například při boj s invazními druhy, které velcí kopytníci nespásají, takže s nimi zatím bojujeme pomocí lidské síly.

Jak mohou technologie pomoci v boji s invazivními rostlinami?

Ve spolupráci s několika startupy, Českou zemědělskou univerzitou, Výzkumným ústavem zemědělské techniky a dalšími partnery máme připravený projekt, v rámci, kterého budeme invazní rostliny monitorovat drony a potom na místo vyšleme robota, který zabrání dalšímu šíření rostliny. V další fázi bychom chtěli najít způsob, jak rostlinu automaticky odstranit. S tím je ale spojená řada komplikací, například to, že v době sucha je půda natolik ztvrdlá, že je v podstatě nemožné je vyrýt. Navíc spousta invazních rostlin má velmi komplikovaný kořenový systém, a stačí, aby v půdě zůstal jenom kousek kořenu, a rostlina začne zmlazovat a roste dál. Práce a plánů tedy máme víc než dost.

Autorka: Tereza Mašínová (Vědavýzkum.cz)

Dalibor Dostál (nar. 1973) je ředitelem ochranářské společnosti Česká krajina. Ve spolupráci s vědci založil v roce 2015 první a dosud největší tuzemskou rezervaci divokých koní, zubrů a praturů v bývalém vojenském prostoru Milovice. Později ještě další pastevní rezervaci v Národním parku Podyjí. Za projekt získal Cenu Josefa Vavrouška a Cenu SDGs v kategorii Změna klimatu za naplňování globálních cílů OSN v oblasti udržitelnosti. Spolu s filmaři převzal Cenu prezidenta Ekofilmu. Byl zařazený mezi osobnosti televizního cyklu Zelený hrdina, v roce 2023 byl zařazen mezi Tváře udržitelnosti. Milovická rezervace velkých kopytníků byla v roce 2024 zařazena mezi deset nejlepších projektů v oblasti udržitelnosti v České republice. Za podporu neziskového sektoru a občanské společnosti převzal již dříve jako novinář Cenu Nadace OKD a Poděkování Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové.