Eva Doležalová: Pro úspěšnou popularizaci je důležité vaše nadšení

Akademie věd ČR vás nedávno ocenila cenou za popularizaci v kategorii humanitních věd. Co pro vás toto ocenění znamená?

Udělalo mi obrovskou radost. O nominaci jsem vůbec nevěděla, kolegové mě přihlásili tajně a dozvěděla jsem se až výsledek. Obecně vnímám jako velmi důležité, že Akademie věd popularizaci oceňuje. Ukazuje tím totiž, že je důležité komunikovat vědecké poznatky i mimo akademickou obec.

Jak jste se k popularizaci dostala?

Nad tím jsem nedávno sama přemýšlela a přišla jsem na dva důvody. Zaprvé mám ráda práci s lidmi, baví mě učit a vyprávět lidem o historii. A druhý důvod je osobní, velmi často se mi stávalo, že jsem potkávala své spolužáky, kamarády, ale i úplně cizí lidi, kteří se mě ptali, co dělám. A když jsem řekla, že jsem historička, tak často následovaly otázky typu „K čemu je to dobré?“‎. Takže jsem byla nucena hledat srozumitelné odpovědi na tyto otázky.

A našla jste? Jak vysvětlujete, proč je důležité studovat historii?

Všichni máme své kořeny, nějaké ukotvení v čase a prostoru, a z těch kořenů je tvořena naše národní tradice i minulost. Rozumět a chápat tyto kořeny je pro společnost nesmírně důležité, jinak budeme přežívat vytrženi z kontextu. Silně to v minulosti pociťovali emigranti. Humanitní vědy vysvětlují souvislosti, proč se věci dějí takovým způsobem, jak se vyvíjí politické myšlení i kultura.

Jaká je poptávka veřejnosti, mají lidé o historii zájem?

Zájem veřejnosti je relativně vysoký, překvapivě možná i někdy vyšší než u exaktních věd. Lidé totiž mívají pocit, že tomu dobře rozumí. Zájemci o historii se obecně dělí na dvě skupiny – nadšené posluchače, kteří touží po poznání, skutečně naslouchají a vedou s námi konstruktivní diskuze, a pak ty, kteří se chodí utvrzovat ve svých znalostech a odmítají překračovat rámec faktů, které již znají. S nimi je to někdy trochu složitější, ale zároveň je to pro mě výzva. Ukazují mi místa, která musím vylepšit, aby má argumentace byla přesvědčivější nebo alespoň snesitelnější i pro tu druhou stranu.

Máte nějaké tipy, jak řešit situace, kdy má protistrana „alternativní názor“‎‎?

Člověk by neměl nikdy přeskočit do módu přesvědčování nebo příliš dávat najevo, že se ten druhý mýlí. Bývá to ale někdy velmi obtížné, zvláště když je člověk přitlačen ke zdi nepříliš dobrými nebo podpásovými argumenty a protistrana odmítá racionální diskuzi. V tu chvíli se vyplatí někdy i diskuzi utnout, protože v některých chvílích diskuze přechází pouze do agrese. To teď dobře vidíme kolem kovidové pandemie a očkování, ale i historie má svá ožehavá témata týkající se například moderních ději, kdy lidé mají pocit, že tu dobu zažili a ví nejlépe, jak to bylo. Zapomínají, že funguje selektivní paměť a že si člověk své mládí přikrášluje a na to špatné zapomíná.

Co vám při popularizaci humanitních věd funguje, máte nějaká doporučení pro kolegy?

Základní premisa úspěšné popularizace je, že to musí mít člověk rád a musí ho to bavit. Bez nadšení pro dané téma to nejde. Člověk se také musí ptát sám sebe, zda mu je téma jasné a dokáže to jednoduše a srozumitelně vysvětlit. Ideální je to trénovat, třeba na rodině, a podle jejich reakcí neustále zlepšovat své odpovědi. A vždy je důležité přizpůsobit se cílové skupině, ke které mluvíte, vnímat, co očekává.

Často si také vzpomenu na pana profesora Václava Pačese, bývalého předsedu Akademie věd, který byl u nás na ústavu na návštěvě. A svoji přednášku zahájil konstatováním: „Jaký je rozdíl mezi americkým a českým vědcem? Rozdíl je v tom, že český vědec začíná omluvou, že něco nejde, něco se nepodařilo nebo že je nastydlý. Američan začíná vtipem!“‎ A to jsem si vzala k srdci, myslím, že je důležité začínat něčím zajímavým, zábavným, co strhne pozornost posluchačů a dají vám těch prvních pár minut, abyste je přesvědčili, že má smysl vás poslouchat.

Máte nějaký vtip, který s oblibou používáte?

Moji studenti už velmi dobře znají starou otřepanou anekdotu o pánovi, který stojí na ulici se skloněnou hlavou a něco hledá. Přijde k němu policista a ptá se ho: „Co tady děláte?“‎. Pán odpovídá, že hledá hodinky. „Vy jste je ztratil tady pod tou lampou?“ ptá se policista.‎ A pán odpoví: „‎Ne, ale tady se lépe hledá.“‎ Na tomto vtipu ilustruji středověkou historii, protože hledá pouze tam, kde má „nasvíceno“‎, kde existují dochované historické prameny.

To počáteční zaujetí posluchačů ale nemusí být nutně vtip. Vzpomínám si například na přednášku profesora Roberta Kvačky o První republice, která se konala v místnosti 200 na Filozofické fakultě UK, ze které je krásný výhled na Pražský hrad. Na začátku hodiny stál zasněně u okna a hleděl na Hrad, po pár minutách, kdy my už jsme byli netrpěliví, se k nám otočil a pravil: „Tak tam to všechno začalo, o to jde, o ten Pražský hrad.“‎ Tím si nás získal a dál jsme rozvíjeli myšlenku, jak se symbolika Hradu přenáší i do symboliky První republiky.

Popularizujete na nejrůznějších akcích pro veřejnost, ale i v médiích. Máte nějakou oblíbenou formu vědecké komunikace?

Většinou jsem si doposud vystačila s mluveným slovem a doprovodným obrazovým materiálem, ale vnímám, jak se rozvíjí moderní technologie a poptávka posluchačů mě nutí zamýšlet se i nad jinými formami popularizace.

Jakou formu mají naopak nejraději zájemci o historii?

Záleží na věkové skladbě cílové skupiny, ale obecně hodně rezonují historické filmy, které vždy vzbudí zájem o nějaké téma. My historici pak býváme zavaleni zvídavými dotazy, zda to či ono tak mohlo být i ve skutečnosti (směje se). Mladší generace má v oblibě nejrůznější hry a literaturu, především příběhy, a to i v komiksovém zpracování. Populární jsou i 3D vizualizace, jak něco vypadalo, jak něco fungovalo.

Vy máte na starosti také popularizaci vědy a PR Historického ústavu AV ČR. Jak komunikujete na úrovni celého ústavu?

Doba se rychle mění, je důležité sledovat současné trendy. Stále hledáme nové možnosti, jak naše zájemce oslovit. Pro každou instituci i jednotlivce je klíčové definovat si cílovou skupinu, koho chcete oslovit a podle toho volit strategie. My jsme si uvědomili, že nemůžeme oslovit a zaujmout všechny – od dětí v mateřské škole až po seniory – na to nemáme kapacitu a prostředky. Definovali jsem si prioritní skupiny, což jsou pro nás učitelé dějepisu, studenti a zájemci o historii, a na ty se zaměřujeme.

Je podle vás popularizace nedílnou součástí vědecké práce?

Přestože popularizaci považují za důležitou součást vědy, nikdy by to nemělo být na úkor samotného výzkumu. Ne každý vědec je schopen jednoduše a srozumitelně popsat svůj výzkum třeba v televizi, ale může psát skvělé články. Instituce by měla mít přehled a poskytovat maximální podporu, aby každý vědec mohl dělat to, co nejlépe umí. Nemá smysl nutit vědce do mediálních vystoupení, když se na to necítí, to končívá katastrofou. Každá instituce by ale měla mít dostatek odborníků, kteří chtějí a jsou schopni popularizovat, a ty by měla motivovat a poskytovat jim maximální podporu.

Máte v popularizaci nějaké vzory, které vás inspirují?

Určitě a mnoho, jmenovitě například Petra Čorneje, který dokáže nadchnout studenty i laiky. A zmínit musím například i pořad Českého rozhlasu Toulky českou minulostí, první díly vznikaly v roce 1994 podle knižní předlohy Petra Hory Hořejšího, ale i dnes po tolika letech tento pořad ve společnosti stále rezonuje a studenti ho poslouchají z archivu.

 

Za redakci Vědavýzkum.cz se ptala Pavla Hubálková 

Foto: profilová fotografie - František Záruba, fotografie z předávání - Jana Plavec AV ČR

---

Eva Doležalová

Působí jako vedoucí oddělení dějin středověku Historického ústavu AV ČR. Pravidelně vystupuje v České televizi, Českém rozhlasu a v dalších médiích, kde komentuje nejrůznější historické události či souvislosti. V letošním roce získala Cenu předsedkyně Akademie věd ČR za propagaci či popularizaci výzkumu, experimentálního vývoje a inovací.