Hana Dvořáková: Peníze z vědy chceme do vědy vrátit

Hana Dvořáková přebírá od prezidenta Petra Pavla vyznamenání za zásluhy o stát v oblasti vědy.

Příběh slavné molekuly bývalého ředitele ÚOCHB Antonína Holého je docela známý, vy jste ale byla úplně na začátku příběhu a hrála jste jednu z důležitých rolí. Jednalo se podle vás o velmi šťastnou shodu okolností? O zázrak? Jak jste to vnímala a vnímáte?

Osobnost pana Antonína Holého byla ve vědě unikátní. Velmi schopný chemik, extrémně pracovitý až zarputilý a výborný organizátor... To jsou vlastnosti, které mu pomohly dosáhnout úspěchu. Kromě toho měl ale samozřejmě taky velké štěstí. Navrhl strukturu acyklických nukleosid fosfonátů, které měly unikátní antivirovou aktivitu, a to byla veliká náhoda. I pravděpodobnost, že se nějaká molekula s nadějnými biologickými účinky dostane až k pacientovi, je velmi malá. Zhruba jedna ku deseti tisícům. Kromě toho si padl do noty s Erikem De Clercqem z katolické univerzity v Leuvenu a Johnem Martinem z farmaceutické společnosti Bristol-Meyers v Connecticutu. Díky tomu se rozvinula jejich úžasná spolupráce.

Pracovali jste na molekule, která dodnes zachraňuje stamiliony HIV pozitivních pacientů. Vnímala jste už v tu dobu, že jste u něčeho průlomového?

Psal se konec 80. a začátek 90. let, kdy cílem všech laboratoří bylo vyvinout účinný lék proti HIV, protože HIV pozitivních přibývalo geometrickou řadou. Já jsem přišla do laboratoře Antonína Holého v 90. letech, tedy v době, kdy už byly ty nejdůležitější molekuly na světě a v rámci své disertační práce jsem pracovala na jejich analogách, tedy na malých změnách těchto molekul. Všechny molekuly, které jsme tehdy syntetizovali, jsme ihned posílali do Belgie na katolickou univerzitu v Leuvenu do laboratoře pana profesora de Clercqa, kde se prováděly testy na na tkáňových kulturách a testovaly se všechny viry. Věděla jsem, že naše látky mají potenciál stát se léčivem, ale nedovedla jsem si vůbec představit, že by se mohly dostat až k pacientům a zachraňovat miliony lidských životů. Až tam jsem neuměla dohlédnout.

Takovou výhodu, tedy možnost okamžitě testovat molekuly na tkáňových kulturách, asi v tehdejším Československu kromě Antonína Holého žádný jiný vědec neměl…?

To v žádném případě. Velká zásluha pana profesora Holého byla, že měl kontakty a zahraniční spolupráci. Měli jsme ty nejlepší podmínky, které jsme v té době mohli mít.

Jaké to bylo pracovat s Antonínem Holým?

Když jsem přišla do laboratoře Antonína Holého, motivoval mě k tomu, abych začala pracovat na disertační práci. Velmi se mi věnoval, což mi imponovalo, protože jsem viděla, jaký má tah na branku. Byl velmi pracovitý a šlo mu v první řadě o vědu, o výsledky. Ačkoliv jsme v té době už měli dvě malé děti, snažila jsem se být v laborce co nejdéle. Samozřejmě, Antonín Holý byl složitá osobnost a nebylo to s ním vždy úplně jednoduché.

Hana Dvořáková s manželem Dalimilem, se kterým založili nadaci Experientia.

Jaký je to pocit, když se podílíte na objevu, který se ukáže být opravdu světový a když pak vidíte léky v lékárnách? Když víte, kolika lidem to zachrání život?

Určitě práce je mnohem zajímavější, když člověk ví, proč to dělá a že pracuje na léku, který zachrání svět. Měla jsem to štěstí, že jsem byla u toho a stala jsem se spoluautorkou patentů. Patentuje se totiž celá série látek a ne jen ta jedna aktivní. Všude však zdůrazňuji, že tu elegantní molekulu vyvinul profesor Holý.

Věda asi není jednoduchá pro život. Jaká je vaše zkušenost? Dvě malé děti už jste zmínila…

Je to velmi náročné. Bylo to náročné už tehdy, když jsem byla aktivní vědec (vědkyně) a myslím, že dnes je to ještě mnohem náročnější. Vědci jsou vystaveni velkému tlaku, protože musí produkovat výsledky, články v nejprestižnějších časopisech. Věda je velmi zajímavé povolání, ale zároveň hodně stresující. Člověk si vymyslí, že udělá nějaký výzkum a ono to třeba nejde, jenže nejde to třeba dva roky!

Šla byste do toho ještě, kdybyste si mohla znovu vybírat?

Upřímně odpovídám, že nevím.

Díky, že jste do toho šla. Založila jste, a to se dostávám k tomu, co děláte teď, Nadaci Experientia. Kdy vznikla myšlenka, že se budete věnovat filantropické činnosti?

Po roce 2000 nám začaly chodit na účet licenční poplatky. Ze začátku to bylo úžasné, protože rodina dvou vědeckých pracovníků neměla moc peněz, a tak jsme si najednou mohli dovolit dovolenou v cizině a podobně. Postupně ale chodilo těch peněz čím dál tím víc a my jsme si s manželem Dalimilem uvědomili, že nejsme schopni změnit svůj styl života a že takové množství peněz nedokážeme utratit. Začali jsme cítit obrovskou odpovědnost, abychom peníze pocházející z takovýchto zdrojů vydali nějak smysluplně, ale vůbec jsme nevěděli jak.

V té době se ještě ve společnosti o filantropiii nemluvilo. Znali jsme jen organizaci Člověk v tísni, takže jsme začali spolupracovat s ní a postupně jsme se rozhlíželi po filantropickém světě. Seznámili jsme se s lidmi z Nadace Via, která dělala krásnou práci v komunitních společnostech. Teprve později nás napadlo, a v tom mají velkou zásluhu manželé Hockovi, především Dana, která už bohužel s námi není, že založíme nadaci na podporu mladých vědců. Byli jsme s tehdy s Hockovými na víkendu v Miláně, prohlíželi jsme si město, užívali si pamětihodností a dobrého jídla a pití a povídali jsme si také o české vědě a její neutěšené situaci. Mluvili jsme taky o Antonínu Holém, kolik má peněz a co s nimi udělá. Dana tehdy řekla, že by mohl založit nadaci. Když jsme pak letěli zpět do Prahy, tak jsem si řekla, že bychom to vlastně mohli udělat my. Doma jsem řekla Dalimilovi: „Napadlo mě, že založíme nadaci.” A on řekl: „Mě to taky napadlo.” Byla to velká úleva, když jsme si uvědomili, že peníze vzešlé z vědy můžeme do vědy zase vrátit.

Podle čeho jste si v Nadaci Experientia stanovovali cíle, jak vědu podporovat?

První projekt, který jsme chtěli podpořit, byly zahraniční stáže. V roce 2012, když jsme zakládali nadaci, to byla díra na trhu. Vědci krátce po doktorátu měli velmi málo možností, jak vycestovat do zahraničí. Navíc dostat se na opravdu prestižní univerzitu je těžké, ve světě je velká konkurence. Tím, že naši stipendisté přijíždí s vlastními penězi, mohou si vybrat univerzitu snů, mohou jet i k nositeli Nobelovy ceny, na ta opravdu nejprestižnější místa. Každý rok podporujeme maximálně dva vědce nebo vědkyně, protože chceme vybírat opravdu jen ty nejlepší.

Manželé Dvořákovi s velkou části podpořených vědců a týmem nadace při příležitosti oslav 10 let nadace Experientia.

Stipendistů a stipendistek máte dnes už více než dvacet. Jaká jsou kritéria pro jejich výběr?

Orientujeme se hlavně podle jejich projektů. Chceme, aby to byly špičkové a nezávislé práce. Důležité pro nás je, aby žadatelé v projektu ukázali, že dokážou vymyslet nové, originální výzkumné téma, že nebudou jen pokračovat v tom, co dělali v rámci diplomky nebo Ph.D.. Vybíráme opravdu především odvážné, tak zvané high-risk-high-gain projekty.

Podporujete i mladé vědce a vědkyně, kteří se vrátí ze zahraničních stáží a chtějí si založit vlastní výzkumnou skupinu. Jak se vám to daří?

Přáli jsme si, aby se mladí vědci, kteří se něco naučí v zahraničí, vrátili do Čech a aby své know-how zúročili na tuzemských pracovištích. Tak vznikl náš druhý projekt startup grantů. Pro mladé vědce je velmi těžké se vracet. Jsou tam zvyklí na skvělé vybavení, na dobrý plat a naše univerzity je zpět tak úplně nelákají. Obzvláště některá pracoviště jsou dost rigidní. Už mají všechny pozice obsazené a vytvořit nové místo pro někoho mladého v jejich struktuře není úplně jednoduché nebo zkrátka nemají peníze na dalšího člověka.

S jakými institucemi spolupracujete?

To necháváme na žadateli, kde chce svoji výzkumnou skupinu založit. Až poté, když už známe držitele startup grantu, vejdeme do kontaktu s danou univerzitou nebo pracovištěm. Náš startup grant je tříletý, přičemž na každý rok udělujeme nadační příspěvek ve výši 2 miliony korun. Hostitelské pracoviště se musí finančně spolupodílet, takže přispívá ročně navíc sedmi sty tisíci korun. Takto jsme začali spolupracovat s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy v Praze, kde založil výzkumnou skupinu Ondřej Baszczyňski, s Vysokou školou chemicko-technologickou, kde má výzkumnou skupinu Petr Kovaříček a od ledna máme nový startup na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde vede svůj výzkumný tým Ondřej Kováč.

Jakou roli hrál nebo hraje ve vzniku Nadace Experientia ÚOCHB?

Velmi významnou. Když jsme si doma v kuchyni vymysleli nadaci, tak jsme nevěděli, jak na to, ale věděli jsme, že chceme být svázáni s ÚOCHB. A tak naše první cesta vedla za tehdejším ředitelem Zdeňkem Havlasem zeptat se, co si o tom myslí. On souhlasil a díky němu má Nadace Experientia dodnes sídlo právě v ÚOCHB. Od té doby nás tradičně podporují všichni ředitelé, včetně toho současného. Ústav nám dnes poskytuje i kancelář a pomáhá i jinak, za což jsme velmi vděční.

Experientia se nezastavila jen u podpory vysokoškolsky vzdělaných mladých vědců. Zaměřuje se také na výuku dětí a studentů na základních a středních školách v rámci programů Bezva chemie a 3U – Učitelé učí učitele.

Ano, to jsou naše novější projekty a my z nich máme nesmírnou radost. Bezva chemii jsme založili jako program vedoucí k zatraktivnění výuky tohoto předmětu. Každý rok v rámci něj rozdělujeme aktivním učitelům a učitelkám chemie dvacet malých desetitisícových grantů. Deset tisíc korun moc není, ale my jsme vždy nadšeni z toho, co jsou učitelé schopni si vymyslet, kolik se toho dá za tuto částku pořídit. Máme velké množství žádostí, kolem stovky ročně. Některé školy nejsou vůbec vybavené, a tak žádají o základní laboratorní sklo, jiné školy stojí o vybavení k provádění sofistikovanějších experimentů. Ten projekt nám dělá ohromnou radost.

A co projekt 3U – Učitelé učí učitele: mají učitelé touhu se učit chemii?

To je také velmi krásný, úplně nový projekt, který organizuje Vysoká škola chemicko-technologická a my jsme se jej rozhodli podpořit. VŠCHT má velké zkušenosti s komunikací a školením učitelů na základních a středních školách, a tak přišli s konceptem, kdy se ti nejaktivnější učitelé jako studenti VŠCHT učí jednoduché základní experimenty, pak se rozjedou do svých regionů a v takzvaných chemických centrech učí další nadšené kolegy a kolegyně. Je to taková pyramidová struktura a o projekt je mezi pedagogy obrovský zájem. Proto jsme moc rádi, že na projektu můžeme participovat.

S manželem jste nadaci věnovali neuvěřitelných 200 milionů korun, takže to je opravdu plán na roky. Máte nějaký konkrétní cíl, co byste rádi viděli na konci té cesty?

Nám se podařila koncem minulého roku skvělá věc. Zmíněných 200 milionů jsme vložili do nadačního kapitálu, protože chceme, aby tady nadace pro chemické talenty byla i v budoucnu a aby byla financována právě z výnosů nadačního kapitálu. Věříme v to – a velké úspěchy našich stipendistů můžeme sledovat už nyní – že můžeme posunout úroveň české vědy ke světové špičce. Naším snem je Nobelova cena za chemii pro Českou republiku. Musíme mít velké cíle.

Když dáme stranou Nobelovu cenu, na co se vy osobně nejvíc těšíte?

Těším se skoro pořád, že se setkám s naší pětiletou vnučkou, pak se těším na koncerty České filharmonie, začala jsem hrát znovu na klavír, takže se těším i na hraní. S Dalimilem máme rádi hory, nedávno jsme se vrátili z běžkování v Norsku, takže také se těším na všechny naše sportovní aktivity.

 

Autorka: Veronika Sedláčková

Foto: archiv Nadace Experientia, ČTK 

Rozhovor vznikl v rámci podcastové série CHEmic