Ivan Holoubek: Zpočátku jsme měli na RECETOXu jen pár přístrojů, které patřily spíš do muzea

Kde se vzal váš zájem o životní prostředí ve smyslu jeho ochrany?

Ta cesta byla trochu spletitější. Začínal jsem studiem na chemické průmyslovce, kterou jsem dostudoval, ale když přišel rok 1968, začal jsem uvažovat nad studiem filosofie nebo jiným humanitním směrem. Asi mě ovlivnila atmosféra tehdejší doby, nakonec jsem se ale rozhodl pokračovat v chemii. V roce 1975 jsem vystudoval Organickou chemii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, pak jsem byl zaměstnán asi dva roky na Výzkumném ústavu vodohospodářském a do roku 1983 působil zase na Přírodovědecké fakultě. Až v roce 1983 jsme se s několika dalšími lidmi rozhodli, že bychom chtěli vytvořit ústav, který bude samostatný a zaměřený na životního prostředí. Mezi zakladateli byli hlavně osobnosti, které měly o téma opravdu upřímný zájem, byl to například entomolog Rudolf Rozkošný, ekolog Zdeněk Šeda, geograf Pavel Trnka a další. Já sám jsem se už v rámci tehdejší katedry Organické chemie zabýval chemickými látkami v životním prostředí od roku 1978, tam se dělaly asi úplně prvotní měření v rámci Československa. V roce 1983 jsme tedy založili Katedru ochrany a tvorby životního prostředí a z ní se následně v roce 1990 stala katedra Chemie životního prostředí a ekotoxikologie, dnešní výzkumné centrum RECETOX. Intenzivně jsme se věnovali rozvoji katedry, dělali různé experimenty, spolupracovali s kraji a kolem roku 1993 se začaly vymýšlet různé větší projekty. Roku 2004 jsme pak založili velkou katedru, co už měla dnešní podobu. V průběhu let se to tedy různě přelívalo, měnilo a všelijak vymýšlelo, ale nakonec se z jednoho pracoviště, kde jsem byl sám, vyvinulo jedno z nejlepších evropských pracovišť asi se tři sta zaměstnanci. A to už je RECETOX, který znáte.

Byl to právě tehdejší špatný stav životního prostředí v Československu, který byl pro vás impulsem vytvořit pro jeho výzkum samostatný prostor?

Určitě. Lidé, se kterými jsem to místo budoval, působili před založením katedry každý někde jinde, ale životnímu prostředí se samozřejmě věnovali i tak, každý na svém pracovišti. Já už jsem dnes jediný pamětník toho všeho, ale když jsme v roce 1983 vytvořili samostatné pracoviště, bylo nás celkem devět. Od roku 1990 do 2013 jsem byl ředitel, po Rudolfu Rozkošném jsem převzal vedení RECETOXu. Upřímně řečeno to byl tehdy opravdový bizár, neměli jsme prostě vůbec nic, začínali jsme od nuly. To byl určitě taky impulz, chtěli jsme a potřebovali si tu to zázemí vybudovat.

Jak to tedy tehdy na RECETOXu vypadalo?

Měli jsme pár přístrojů, které byly spíš do muzea, jinak ale vlastně jen dvě prázdné laboratoře. Těch několik dalších spolupracovníků, otců zakladatelů, pak v průběhu asi sedmi let postupně odešlo, já zůstal. Od roku 1990 jsem tedy působil jakou vedoucí a v té době se chod katedry pořád ještě jen rozjížděl. Dělali jsme, co jsme mohli a uměli, musela se najít cesta, která z té prázdné laboratoře udělá to, co je dnes. Nemám ve zvyku nějak pyšně žvanit, ale myslím si, že na to, co jsme vybudovali, můžeme být hrdí. A schválně přitom používám množné číslo. Hodně se toho udělalo po roce 2004, kdy jsme získali první velké projekty, s jejichž pomocí vzniklo to, co je dnes. Z deseti, dvaceti lidí to najednou bylo padesát, šedesát. Nebylo to jednoduché, po těch dvaceti třech letech jsem pak už i já sám potřeboval změnu.

Jaké jste měli vztahy se zahraničními institucemi? Existovala z jejich strany v začátcích nějaká podpora?

Zkraje za socialismu nám ze zahraničí moc nepomáhali, měli jsem jen pár kontaktů kolem, například z Německa. Po roce 1990 se to ale hodně rozjelo, přibylo spolupráce právě a především s Německem, ale i Anglií nebo USA. My pro ně byli úplní exoti, pro mě osobně ale zahraničí sehrálo velkou roli. V roce 1988 jsem totiž působil ve Finsku a na publikacích, které jsem tam napsal, jsem poté v roce 1990 udělal v česku habilitaci. To byla šťastná náhoda. Jak říká jeden z mých velkých učitelů, náhoda pomáhá připraveným a když je člověk připravený a ví, co chce, tak toho docílí. Dnes už jsou podmínky úplně jiné, než byly. Lidé se tu všechno museli učit postupně, do devadesátých let to bylo ukoptěné, ale dál už to šlo.

Jak už jste zmínil, třiadvacet let jste působil v centru jako ředitel. Jak vám v této vedoucí pozici bylo?

Bylo to určitě něco jiného, když nás bylo devět, než když to pak najednou bylo dvě stě, tři sta lidí. Tři sta lidí, to je problém vést. Nikdy jsem neměl ve zvyku někoho přehnaně kontrolovat, spíš jsem si vždy uvědomoval, že lidé sami musejí chtít, pokud mají něco dělat. My také původně začínali budovat RECETOX proto, že jsme chtěli, to byla ta největší motivace. Mladé lidi jsem se snažil vést hlavně k tomu, aby vědu dělali dobře, aby byli excelentní. Studentům jsem vždycky říkal, že když chtějí něčeho dosáhnout, tak musí být dobří, nemůže to být jen dobrými podmínkami, které jsme vybudovali, ale taky tím, že oni sami budou usilovat. Já měl v životě tři velké učitele, kterých jsem si vždycky vážil, a kteří mě hodně naučili, přestože třeba dělali oborem něco jiného. Jedna z nosných myšlenek, kterou jsem se řídil, byla, že má-li člověk cíl, musí za ním jít. A já si ho vytkl.

Které tři osobnosti pro vás tedy byly učiteli?

Jeden z nich byl profesor Kratochvíl z Katedry organické chemie, který mě učil. Přestože jsem předtím organiku nikdy nechtěl dělat, kvůli němu se to okamžitě obrátilo. Z politických důvodů ale musel bohužel s učením přestat. Druhý byl Bedřich Moldan, kterého jsem potkal kolem roku 1984 a požádal ho, aby mi za socialismu vedl dizertační práci. Vyhověl mi a když jsme pak spolu meditovali nad tématem, vymysleli jsme, že by to mohla být právě organická chemie. V té době byla organika v plenkách. Bedřich byl z geologického ústavu a jelikož já na svém pracovišti k takovému výzkumu neměl potřebné vybavení, zařídil mi, abych si mohl udělat habilitaci u nich. Považoval mě za svého nejlepšího studenta, na což jsem byl náležitě pyšný. Třetí osobnost byl profesor Jaakob Aasivirta, který mě ve Finsku dovedl ke koncentraci všeho, co jsem předtím v organice dělal, to bylo roku 1988. Dal mi spoustu nápadů, seděli jsme spolu a vymýšleli, pracovali a počítali jako blázni, tenkrát jsem pracoval třeba osmnáct hodin denně. Pak jsem se vrátil zpátky sem a spoluzaložil RECETOX, udělal CSc. v oboru Ekologie na Karlově univerzitě v Praze a v roce 1990 tam za jeden den udělal habilitaci v oboru Vědy o životním prostředí. Měl jsem téma z Finska a spoustu publikací. V roce 1990 jsem tak byl docent. Tenkrát to všechny naše docenty štvalo, ale já jsem na to pyšný, v devadesátém roce jsem měl šestnáct publikací, všecky na západě, tehdy fakt exotika. Titul profesora jsem získal v roce 1998 v oboru Chemie a technologie ochrany životního prostředí na Chemické fakultě VUT v Brně.

A to už jste osm let stál v čele RECETOXu. V roce 2013 se pak po vás stala novou ředitelkou centra profesorka Klánová. Kam vedly z centra vaše kroky dál?

Já jsem odešel do Turecka, kde jsem se jako poradce vlády věnoval perzistentním organickým polutantům neboli POPs, což bylo moje srdcové téma. Tam mi bylo dobře, protože osobnostně jsem typ člověka, co když už se něčemu věnuje dlouho a víc do problematiky vidí, získává pocit, že už to k ničemu nemůže být (smích). Čím šířeji vidím, tím je to horší. Než jsem odešel do Turecka, seděl jsem vlastně na čtyřech židlích – působil jsem jako ředitel v RECETOXu, vedl jsem oddělelní v CzechGlobu, měl jsem na starosti projekty OSN a do toho jsem se ještě staral o soukromou firmu.

V čem spočívala práce spojená s OSN?

Dlouhodobě jsem spolupracoval na programech OSN týkajících se ochrany životního prostředí a lidského zdraví, usiloval jsem o naplňování mezinárodních smluv. Neustále jsem se účastnil vyjednávání nebo jsem seděl v nejrůznějších komisích, byl to blázinec. Desítky dnů jsem strávil na cestách, jezdili jsme po celém světě. Když někomu vykládám svůj životopis, tak si říká, že jsem asi nebyl normální, protože to zní, že to nešlo stihnout. Já jsem to ale všechno dělal, protože to bylo potřeba.

Vaše spolupráce s OSN souvisela s již zmíněnými POPs, kterým jste se intenzivně věnoval jak ve výzkumu, tak vzdělávání. Proč zrovna toto téma?

POPs jsem si vybral. Fascinovalo mě to téma, problém, který je neřešený a tenkrát ještě také neřešitelný. Spolu s dalšími lidmi jsem postupně přišel na to, jak s ním naložit, jak vytvořit konvence, kterými dostat jejich riziko pod kontrolu a jak pak tyto konvence také implementovat. Na Stocholmské úmluvě jsme pracovali od roku 1995, postupně se to rozvinulo a dnes už to zlehčeně řečeno, běží také téměř samo. Obnášelo to mnoho politického vyjednávání, které jsem si sice nikterak neužíval, ale někdo ho dělat musel. Opět šlo o to, že to bylo potřeba, proto jsem to dělal. A zvykl jsem si. Najednou jsem byl šestkrát do roka v Ženevě, pětkrát někde jinde, minimálně tři až čtyři měsíce na cestách, blázinec doma, blázinec všude. Ale zvládlo se to a jednání o POPs jsme rozvinuli v řadě zemí. Nikdy jsem to nedělal s vidinou toho, že mě ostatní poplácají po plecích, je mi vcelku jedno, jestli si mě tam ještě někdo pamatuje, šlo mi o výsledek.

Kde jste na tu všechnu práci bral energii?

Měl jsem silnou vnitřní motivaci, věnoval jsem se tomu maximálně, takže třeba rodinný život dostával zabrat. Co je to energie? Já jsem prostě ve vrcholném stádiu pracoval nepřetržitě sedm dní v týdnu, byla to magorárna. Dělal jsem to proto, že mě to bavilo, ale něco šlo zákonitě bokem.

Nedávno jste dokončil svou knihu Chemické látky kolem nás a v nás v otázkách a odpovědích. Co vás k tomu vedlo?

Impulz byli spíš blízcí lidé, s nápadem přišla jedna moje kamarádka. S pomocí pár dalších přátel jsem dal dohromady to, čemu jsem se profesně věnoval celý život. Kniha obsahuje především přehledně seřazené výukové materiály, které jsem za roky pedagogické činnosti shromáždil. Původně měla vyjít v nakladatelství Albatros, ale má příliš velký rozsah, tak jsme se nakonec s Jirkou Damborským rozhodli, že ji vydáme sami a pouze v online verzi, odkud bude dostupná všem.

Jste stále velmi aktivní na sociálních sítích, poskytujete vyjádření médiím a v knize píšete o důležitosti souvislostí a orientaci v informacích. Máte nějaký tip, jak na to?

Nemyslím si, že jsem expert na informace, jsem organický a environmnetální chemik. Dělal jsem ale také spoustu věcí kolem toxikologie, měl jsem tím pádem celkem široký rozsah. Jsou lidé, co jsou úzcí a lidé, co jsou šířeji zaměření. A já vzhledem k práci v OSN jsem musel být spíš šířeji, ten problém byl totiž ze své podstaty plný souvislostí.

 

Autor: Sabina Vojtěchová

Zdroj: RECETOX