Jan Šobotník: Užívám si svobody výzkumu vztahů mezi termity a jejich okolím

Jak se jako čerstvý profesor cítíte a co pro Vás dosažení nejvyššího akademického titulu znamená v profesním a osobním životě?

Cítím se moc dobře, jako obvykle. Jsem totiž pozitivní člověk. Podobné události pro mě vždy znamenají jakési ohlédnutí zpět, vzpomínky na kolegy a studenty, kteří mi pomohli dělat moji práci tak, abych se za ni nemusel stydět. Jsem jim všem vděčný a děkuji alespoň takto za jejich pomoc.

Obecně mám pocit, že každý z nás má jakousi cestu, která jej často vede nevyzpytatelnými zákrutami dál a dál, a za sebe jsem moc rád, že mě osud zavál na ČZU, kde byly moje znalosti a zkušenosti oceněny nejvyšším pedagogickým titulem.

Jakými prioritami se ve své práci na univerzitě řídíte? A co považujete za nejdůležitější, aby se mladý vědec vypracoval na špičkovou úroveň?

Mou prioritou bylo vždy dělat dobrou, vstřícnou a otevřenou vědu a rád sdílím své znalosti a zkušenosti s kolegy a studenty. Moc dobře si pamatuji svoje vlastní začátky, význam zkušenějších kolegů pro vlastní rozvoj a nikdy nepřestanu být vděčný dlouhé řadě lidí, kteří mi otevřeli dveře i srdce a pomohli mi najít cestu během mých začátků ve vědě. Od jisté chvíle už je ovšem člověk spíše sám a musí produkovat vlastní zajímavé výsledky. Musí také hodně číst, zkoušet nové, i třeba lehce šílené věci. Chybami se člověk učí, alespoň měl by. Za důležité považuji vyzkoušet si práci ve více skupinách. Návštěvy pracovišť v oboru a dlouhodobé stáže jsou zásadní, byť ne nezbytnou podmínkou vylepšení vědecké intuice. Dalším významným zdrojem inspirace jsou pro mne vědecké konference, kde člověk může navazovat pracovní vztahy a tříbit si názory v debatách s kolegy.

Vzpomenete si na situaci, která Vás za ta léta na univerzitě nejvíc potěšila?

Úspěšné projekty, články, obhajoby studentů… Těch událostí je celá řada, a pokud bych měl vybrat jednu hlavní, pak by to asi bylo vítězství našeho filmu Svět podle termitů na festivalu Life Science Film Festival 2017. V tomto filmu se nám podařilo zachytit všechny důležité momenty života termitů, což je nejenom složité, ale i důležité pro širokou veřejnost, pro pochopení významu termitů pro celý náš svět.

Jak k tomu došlo, že se předmětem Vašeho vědeckého zájmu stali právě termiti? Na co konkrétně se při výzkumu termitů a dalšího dřevokazného hmyzu specializujete?

Stalo se to, stejně jako řada dalších událostí v mém životě, naprosto nečekanou shodou šťastných okolností. V roce 1995, kdy jsem končil magisterské studium, nebyla na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy dostupná žádná doktorandská pozice v entomologii, a tak jsem se přesunul na Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd ČR v Dejvicích, kde jsem strávil 17 krásných let prací na chemické komunikaci hmyzu a termitů. Postupem času mi bylo hřiště vytyčené chemickými metodami výzkumu hmyzu trochu úzké, a proto jsem se přesunul na ČZU, kde si od té doby užívám svobody výzkumu věcí, které mně osobně přijdou nejzajímavější, tedy vztahů mezi termity a jejich okolím, tvořeným hustou spletí vazeb mezi dalšími živými organismy a jejich prostředím. Jedná se o komplexní problém, ke kterému s kolegy přistupujeme různě, asi jako k velkému koláči, který okusujeme ze stran. Těším se, až se prokoušeme do samotného středu.

Termit má v obecném povědomí pověst škůdce, který „sežere, na co přijde“, je-li to ze dřeva. Víme ale, že plní důležitou ekologickou funkci. Jak konkrétně a jak složité je termity s jejich špatnou pověstí obhajovat?

Ano, je to přesně, jak říkáte, termiti neboli hezky česky všekazi, jsou v teplejších oblastech schopni sežrat prakticky jakýkoliv materiál rostlinného původu, jak jim velí jejich instinkty. Recyklace odumřelých substrátů a uvolňování živin zpět do koloběhu života je jejich hlavní biologická funkce a není jejich chybou, že lidé vyrábí a přemisťují obrovská množství těchto věcí po celém světě a s nimi i mnohdy nebezpečné termity. Nemám tedy potřebu nějak zvlášť obhajovat termity, spíše jen konstatovat, že svou ekologickou roli plní velmi zdatně, lépe než kterákoliv jiná skupina živočichů, a je jen na nás chránit se před nepříjemnými efekty jejich přirozených aktivit.

Při Vaší specializaci musíte hodně vyjíždět do terénu. Odkud jste si přivezl nejzajímavější poznatky a kam byste se už nerad vracel?

Každá terénní práce je specifická, odlišná od jiných a při každé z nich jsem se něco přiučil. V odpověď na vaši otázku musím přiznat, že mne naprosto pohlcuje Afrika, kde je diverzita i abundance termitů nejvyšší. Nasbírali jsme tam mnoho dosud nepopsaných druhů i rodů termitů, vloni jsme na základě materiálu sbíraného v Kamerunu v roce 2019 popsali novou podčeleď Engelitermitinae (Termitidae). Na druhou stranu jsou místa, na která vzpomínám méně rád, a to konkrétně na pobyty na Papui či v Austrálii. Jsou to místa od nás velmi vzdálená, pracovat tam je obvykle velmi náročné a drahé, a navíc tam pronikl jen zlomek linií termitů, takže práce se tam brzy stává rutinní až nudnou. Jakmile začnete pracovat na termitech v Africe, jste nadobro ztraceni a žádný jiný kout Země vám již nebude dost dobrý.

V Keni. Zleva: Petr Stiblík, Cecilia Dahlsjö, Jan Šobotník; David Sillam-Dussès, dlouhodobý spolupracovník Jana Šobotníka

Kromě vědecké práce a bohaté publikační činnosti patří velká část Vaší profesní aktivity studentům. Čím by se měl vyznačovat dobrý vysokoškolský pedagog a čím se při předávání znalostí studentům řídíte Vy? A jací jsou podle Vás dnešní studenti?

Před každou přednáškou se snažím nejprve si sám ujasnit, k jakému publiku se obracím a co chci sdělit. Tomu pak přizpůsobuji konkrétní obsah a snažím se definovat si sám pro sebe nezbytné minimální penzum informací, jehož znalost považuji za nutnou. K tomu chci poskytnout i patřičnou nadstavbu, konkrétní příklady a „case studies“ (případová studie – pozn. red.), abych alespoň částečně nabídl přesahy a možné aplikace teoretických znalostí.

Dnešní studenti jsou v mnohém odlišní od mojí generace. Pokud pominu notoricky známá fakta týkající se vlivu moderních technologií na pozornost a zpracování informací, přijde mi, že jsou mnohem více zaměřeni na výkon, na konkrétní cíl, který si vytyčili a k jehož splnění se upínají. My jsme byli naproti tomu více naivní, otevření, entuziastičtí, nadšení pro naši práci. Dnešní generace je často mnohem efektivnější v jednotlivostech, zatímco má tendence přehlížet zbytek a ulpívat ve své vlastní jedinečné a poměrně omezené bublině. Může to být často ku prospěchu věci, ale na druhou stranu nejdůležitější poznání vždy vzniklo z multidisciplinárních přístupů. V tomto ohledu bych studentům doporučoval větší odvahu při vystupování z vlastní ulity a komfortní zóny.

Kromě vědy máte také řadu koníčků. Korespondují nějak s Vaším profesním zaměřením, nebo se snažíte ve volném čase od vědy úplně oprostit?

Moje koníčky se stále točí kolem biologie, je to především moje rodina, přátelé, dům, zahrada a pes, kteří mi poskytují zázemí a návrat k běžným záležitostem. A stejně tak je mi koníčkem i práce a kdykoliv vyplňuji nudné tabulky či formuláře, snažím se myslet spíš na onu světlou stránku vědy, která mi stále poskytuje potěšení. Schopnost myslet a tvořit je dar, který bychom měli náležitě využít pro dobro nás samotných, společnosti a poznání. Práce je mi koníčkem a hranice mezi aktivitami pracovními a odpočinkovými je u mě poměrně fluidní.

Co je pro Vás nejlepší způsob relaxace? A jakou knihu byste si s sebou vzal na opuštěný ostrov?

Těch věcí je celá řada a patří k nim nejen soukromé, ale i některé pracovní aktivity. Běžná relaxace zahrnuje zahradnické práce, procházky se psem a pobyt v přírodě, pokud je teplo, stolní hry s rodinou či přáteli, návštěvy divadel, výstav, cestování… Stejně tak rád sleduji dobré dokumentární či hrané filmy a seriály na internetových platformách. Mám řadu oblíbených knih a z hlediska opakovaného čtení bych volil nejspíše mezi Na východ od ráje Johna Steinbecka a Vojna a mír Lva Nikolajeviče Tolstého.

Jan Šobotnik a David Sillam-Dussès před hnízdem kompasového termiita Amitermes meditionalis v Austrálii

Máte nějaké dosud nesplněné přání, ať už jde o profesní, nebo osobní život?

Mám trvalý pocit, že se mi sny plní průběžně. Před více než třiceti lety jsem se dal dohromady se svou ženou. Je mimořádně úspěšná v rámci své profese, jíž jsou pohybové divadlo a choreografie, které v současnosti vyučuje na katedře nonverbálního divadla HAMU. Oba jsme svým oborům propadli, zároveň máme poměrně flexibilní kalendáře a můžeme trávit hodně času spolu i s našimi dcerami. Nevím, co dalšího bych si měl přát, snad jen, aby nám to vydrželo v lásce a zdraví. Pokud bych pak mohl vyslovit zcela nerealizovatelné přání, pak bych se přimlouval za zlepšení politické, ekonomické a ekologické situace v rovníkové Africe tak, aby zde do budoucna žili šťastní a bohatí lidé i termiti.

Jakou zásadní radu byste dal mladému člověku, který právě začal studovat na České zemědělské univerzitě?

Dobře si promysli, čeho chceš v životě dosáhnout. Přemýšlej, jak vidíš sám/sama sebe za 10 let. Přizpůsob strategii svému cíli a zároveň nevsaď všechno na jednu jedinou kartu. Buď otevřený/á novým výzvám. Věř si a nikdy se nevzdávej: nedostatek v jedné oblasti často znamená výhodu v jiné. Žij naplno, buď aktivní v reálném životě. Dělej svou práci na 150 % a věř, že odměna tě nemine.

A Vaše životní krédo?

Poznej sám sebe.

 

Autorka: Lenka Prokopová

Foto: archiv J. Šobotníka

Zdroj: Česká zemědělská univerzita v Praze