Jana Drbohlavová: Baví mě, když se můžu zavřít v laboratoři

Rozhovor Jany Drbohlavové z výzkumné skupiny Chytré nanonástroje na CEITEC VUT a FEKT v časopise Události na VUT pro rubriku ŽENY Z VUT s Janou Novotnou.

 

Lákala vás chemie od malička? 

Tak jednoznačné to nebylo. Hrála jsem 12 let na lesní roh, takže jsem zvažovala i to, že bych se věnovala hudbě, kromě toho mě lákala farmacie. Ale neuspěla jsem u přijímacích zkoušek, a protože mě bavila chemie, rozhodla jsem se pro Fakultu chemickou. 

Jaká byla cesta z Fakulty chemické na FEKT? 

Přes Francii. V roce 2004 jsem získala titul Ing. a hned jsem nastoupila na doktorské studium. Tenkrát jsem se věnovala fotokatalýze, kterou se zabývali právě v laboratoři ve Francii, a tak jsem si zažádala o doktorát pod dvojím vedením, což se kupodivu podařilo. Hned po skončení jsem v dubnu 2008 nastoupila na FEKT. Ve Francii jsem totiž začala dělat nanotechnologie, a na FEKT potřebovali chemika se zaměřením na nanomateriály. Tehdy před deseti lety to bylo všechno v počátcích. 

Dnes pracujete ve výzkumné skupině Chytré nanonástroje na CEITEC. Jak rozdělujete svůj čas mezi FEKT a CEITEC? 

To se odvíjí podle aktuálních projektů, právě teď mám na CEITEC dva projekty. Na FEKT jsem vázaná výukou, protože jsem garant předmětu Praktická chemie pro elektrotechniky, takže na fakultě mám akademickou funkci a na CEITEC výzkumnou funkci. 

Cítíte se lépe jako učitel, nebo jako vědec? 

Rozhodně jako vědec, tam se člověk může odreagovat. Baví mě, když se můžu zavřít v laboratoři, i když se to stává bohužel málokdy. Většinu času už ze své pozice trávím psaním projektů a přípravou projektových návrhů, což je takové nezábavné úředničení u PC. 

CEITEC propojuje výzkum v oblasti živých a neživých věd. Ke které sféře spíše inklinujete? 

Určitě k té neživé. Jsem fyzikální chemik, takže moje doména je tam, ale velmi ráda spolupracuji s biology nebo s lidmi, kteří to umí dovést k aplikacím v medicíně. Když syntetizujeme nanočástice, které se pak mohou použít pro materiály na hojení popálenin nebo různých poranění měkkých nebo tvrdých tkání, tak to mi přijde velice užitečné. Takže spolupracujeme s dalšími kolegy z CEITEC, je to hodně propojené. 

Můžete vysvětlit, proč je právě měřítko nano pro vědu tak zajímavé, a ne například mikro nebo piko? 

Často používáme kvantové tečky, ty malinké částice, které umí zářit, a už v pojmenování „kvantový“ je podstata problému. Jedná se o jevy kvantového omezení elektronových stavů v polovodičích, díky kterým mají kvantové tečky lepší vlastnosti než klasické materiály, umí vyzářit více energie. Bylo zjištěno, že doba jejich záření a intenzita barvy je mnohem výraznější než u klasických organických barviv, takže z toho důvodu jsou tyto látky v nanoměřítku výhodnější. Potom záleží i na materiálu, který se používá – například u magnetických nanočástic jsou někdy výhodné nanorozměry a jindy mikro, podle toho, kde se daná látka aplikuje. Takže není vždy striktně dané, že nano je lepší než mikro, ale v některých případech to platí. 

Dnes je nano až módní slovo… 

Je to tak. A naopak mám zase pocit, že hodně lidí trpí takzvanou nanofobií, protože nemají dostatek informací. Proto je velmi užitečné, že třeba Evropská chemická agentura, se kterou v rámci Evropské komise spolupracujeme, teď zavedla observatoř pro nanomateriály, která je na internetu dostupná jak laikům, tak lidem, kteří pracují v průmyslu, a je přeložena do 23 jazyků. Najdete ji na stránce EUON (European Union Observatory for Nanomaterials) a jejím cílem je informovat širokou veřejnost – přiblížit lidem nejrůznější nanotechnologie, z oblasti potravinářství, kosmetiky, automobilového průmyslu atd. a umožnit jim, aby se přijatelným způsobem dozvěděli, jak to funguje. Důležitá je bezpečnost nanomateriálů, takzvané nanosafety, což je vlastně úkol, kterým se v komisi zabývám. 

To souvisí s vaší prací v Bruselu… 

Ano, pracuji na Generálním ředitelství pro výzkum a inovace (DG RTD), konkrétně pro ředitelství průmyslové technologie v jednotce, která se jmenuje Pokročilé materiály a nanotechnologie. Kolega, který se pomalu chystá do důchodu, mi předává své zkušenosti o bezpečnosti nanomateriálů, o tom, které pomocné agentury s komisí spolupracují, aby byly nanomateriály v rámci EU bezpečné a správně regulovány. Hodně spolupracujeme s OECD, orgánem pro hospodářský rozvoj, který má na starosti standardizaci nanomateriálů, která je na rozdíl od ISO a CEN standardů legálně závazná. Poskytujeme jim vědecká data prostřednictvím klastru EU NanoSafety Cluster, kde jsou zastoupeni koordinátoři všech evropských projektů, které souvisejí s nanotechnologiemi. Tak je zabezpečen pohyb informací o nanomateriálech pro zajištění jejich bezpečnosti na všech úrovních – od výrobní linky přes uživatele až po likvidaci odpadu. 

Můžete zmínit nějaký konkrétní projekt, na kterém teď pracujete? 

Mám jako spoluřešitelka dva projekty. Jedním je Vývoj nového fungicidního prostředku na bázi nanočástic pro likvidaci dřevomorky domácí. Zatím se nám daří vyvíjet fungicid tak, že ho dřevomorka opravdu nemá ráda. Zkoumáme to na smrkových špalíčcích, které noříme do fungicidu a v něm se pak nechají zrát v uzavřených lahvičkách. Za tři měsíce můžeme sledovat, jestli je tam váhový úbytek dřeva, jak se houba chová, jestli dřevem proroste, nebo jestli vytvoří povlak a podobně. Když se neobjeví nic, tak máme vyhráno. 

Mezi vašimi projekty jsem našla i téma v letošním létě velmi aktuální – Udržitelná produkce ryb v rybnících v podmínkách klimatických změn. 

Ano, to je druhý projekt, více zaměřený na senzory, protože spolu s Ústavem mikroelektroniky jsme zapojeni do vývoje senzorů. Projekt se zabývá monitorováním kyslíkového deficitu v rybnících. Je to velký problém, protože hodnoty kyslíku se mění velmi náhle, i když nějaké predikce klimatických změn tu jsou. Na to jsou odborníci kolegové z Mendelovy univerzity, kteří se specializují na chov ryb. Ve spolupráci s rybníkářstvím Pohořelice a odborníky na vodu z Českých Budějovic se snažíme vyvinout takový přístroj, který by dokázal změřit zastoupení kyslíku, fosforu a dusíku ve vodě, to jsou hlavní problémové prvky. Když například stoupne hladina dusíku, což je společně s fosforem hlavní výživový prvek, automaticky začne růst vodní květ a další zelené organismy a řasy, klesá koncentrace kyslíku a rybám se to nelíbí. Když je teplo, je to ještě horší. Ke zjištění koncentrace fosforu chceme využít nový přenosný Raman spektrometr. Je to nákladná technologie, ale pokud to zamezí vyhynutí ryb v celém rybníku, jak se to letos už několikrát stalo, myslím, že se to vyplatí. 

Možná jsou ohroženy tradiční české Vánoce… 

Nebo se kapři budou muset pěstovat v umělých kádích, kde to člověk bude mít víc pod kontrolou. To by ale myslím nebylo úplně to pravé. 

V Bruselu budete ještě rok, a co potom? 

Chtěla bych zúročit kontakty a zkušenosti z Bruselu a získat pro naši výzkumnou skupinu nějaký pěkný evropský projekt. 

 

---

Jana Drbohlavová

• Narodila se ve Vítkově.
• V roce 2004 absolvovala Fakultu chemickou VUT. Poté zahájila doktorské studium pod dvojím vedením, které v roce 2008 ukončila obhajobou dizertační práce v oboru fyzikální chemie na Universitě Clauda Bernarda v Lyonu (Francie).
• V roce 2015 se habilitovala v oboru Elektrotechnická a elektronická technologie na FEKT VUT.
• Od roku 2011 pracuje jako starší vědec na CEITECu ve skupině Chytré nanonástroje. Má zkušenosti s řešením několika národních a mezinárodních projektů v oblasti pokročilých materiálů a nanomaterialů.
• V současné době působí jako národní vyslaný expert v oboru nanotechnologie při Evropské komisi v Bruselu.

 

Zdroj: CEITEC

Rozhovor vyšel v časopise Události na VUT