Jana Drbohlavová: Vyrábět bez poškozování životního prostředí. To je udržitelnost

Kde v současnosti působíte?

Pracuji na třech pracovištích – CEITEC VUT v Brně, Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií (FEKT) , Vysoké učení technické v Brně a JIC. V CEITEC pomáhám ve výzkumné skupině zaměřené na biopolymery s aspekty bezpečnosti a udržitelnosti, což znamená, že se například podílím na výběru vhodných výzev v rámci programu financování Horizon Europe. Na FEKT pracuji na katedře mikroelektroniky, kde pod vedením doc. Háze připravuji projekt, který se zabývá přípravou kompetenčního centra pro polovodiče. To také velmi souvisí s tématem udržitelnosti. Moje největší pole působnosti je v JIC – mým úkolem je připravit firmy na to, aby byly otevřené spolupráci v polovodičovém ekosystému, aby věděly, že zde vzniká kompetenční centrum a abychom poznali jejich potřeby.

Jak velký je zájem o oblast mikroelektroniky?

Nižší, než je potřeba. Aktivně řešíme nedostatek talentů a studentů absolvujících mikroelektroniku nebo příbuzné obory, což pak logicky vede k tomu, že firmy nemají dostatek kvalifikovaných pracovníků. To není jen náš problém; je to globální problém.

Jak se snažíte obor zatraktivnit?

Je to běh na dlouhou trať. V krátké době nevygenerujeme konkrétní počet studentů a studentek. Musíme na to jít systematicky a začít vzděláváním na základních a středních školách. Záměrem Jihomoravského kraje je také podpora technických vědních oborů. A v oboru se samozřejmě musí angažovat ženy, protože tvoříme 50 % populace a bez nás to nepůjde (směje se).

Proč jste se rozhodla jít do vědy?

Mě osobně chemie bavila, měla jsem skvělého učitele, takže to pro mě bylo snadné rozhodnutí a nikdo mě nepřemlouval. Myslím, že mě ovlivnil i příběh mé matky, která chtěla studovat chemii, ale její rodiče jí to nedovolili s tím, že musí studovat na učilišti. Byla velmi zklamaná. Nakonec se stala elektrikářkou, což se hodilo, protože jako žena těžila z tohoto technického oboru celý život. Myslím si, že je důležité nenutit naše děti do něčeho, co chceme my, ale dát jim prostor, aby se rozhodly samy. Existuje již mnoho organizací, které studentům a studentkám pomáhají zjistit, jakým směrem se vydat a jaké mají možnosti.

Na jakých projektech pracujete?

V současné době mám na starosti zejména jeden projekt – přípravu kompetenčního centra pro polovodiče ve spolupráci s Českým národním polovodičovým klastrem. Rádi bychom pokryli celý hodnotový řetězec polovodičů – tedy od návrhu a konstrukčních nástrojů pro čipy až po výrobu. A to samozřejmě obnáší, jak jsem již zmínila, zmapování potřeb firem a nastavení správného kurikula pro příslušné fakulty a konkrétní ústavy.

Proč je potřeba kompetenční centrum pro polovodiče?

Projekt vzešel z výzvy Evropské unie, která nechce být při výrobě a vývoji čipů závislá na třetích zemích. Závislost se projevila během pandemie u výroby aut, chytrých telefonů, digitálních zařízení v energetice, zdravotnictví... Ekonomika, tak jak v současnosti funguje, byla narušena přerušením dodávek čipů. Například jedno auto potřebuje až 1500 čipů, což nemůže zajistit jeden dodavatel. Na jedné straně je tedy poptávka a boom výroby, ale na druhou nesmíme zapomínat na životní prostředí. Výroba čipů a polovodičových součástek obecně zahrnuje celou řadu chemických procesů, které mají obrovský dopad na náš ekosystém. V současnosti se hodně mluví o tzv. perpetual chemicals. Jak vyrábět bez poškození přírody. To je udržitelnost. Je to také můj denní chléb, a tak by to mělo být pro každého.

Evropský projekt má tedy také tlačit firmy k hledání alternativ k nebezpečným látkám?

Přesně tak. Dopad je dlouhodobý. Jedním odstrašujícím příkladem je katastrofa spojená s americkou společností 3M. Na přelomu tisíciletí postavila továrnu v okolí Antverp a před více než 20 lety ji zavřela. Areál, kde továrna původně stála, byl určen k jinému využití. Bylo ale zjištěno, že je kontaminovaný. Nebezpečné karcinogenní trvalé chemikálie, PFAS (per- a polyfluorované látky), byly nalezeny ve vejcích, vodě a plodinách. Firmy sice filtry pochopitelně mají, ale nedokážou zachytit vše. Je to obrovský problém.

Existují již bezpečnější možnosti?

Belgická firma STMicroelectronics je již na dobré cestě. Musíme si ale uvědomit, že nahrazení bezpečnějšími látkami neproběhne hned. Není to tak, že by šlo jen o jednoduchou výměnu kus za kus. Evropská komise a Společný podnik pro čipy se to snaží zakomponovat do budoucích výzev k financování, o které se mohou ucházet společnosti i akademická sféra.

Jaký byl výsledek Vaší práce v Evropské komisi jako vyslaného národního experta?

Společně s průmyslovými aliancemi jsem připravila návrh udržitelné a zelené výroby elektronických součástek a systémů, který je nyní ve schvalovacím procesu. Zásadní je pro mě mimo jiné koncept udržitelnosti už od produktového designu – když vymýšlíme nový produkt, abychom si dokázali představit, co se s ním stane, když už nebude použitelný. Jak recyklujeme jednotlivé komponenty, jaké z toho bereme materiály a jak je dále využíváme. Tento koncept nesmí chybět pro dosažení správného efektu.

EU nyní připravuje tzv. digitální ekopass. K čemu bude dobrý?

Po konzultaci s různými stranami jsme narazili na to, že máme bezpečnostní posouzení, funkční posouzení, technicko-ekonomické posouzení a posouzení životního cyklu. Ale nejsou spolu vůbec propojené. Výrobce barvy má spoustu dodavatelů, a pokud chce tvrdit, že barva je nezávadná a ekologická, musí dbát na to, aby byly bezpečné i komponenty, které jdou do barvy. Nicméně je to prostě těžké vysledovat. To má vyřešit digitální produktový pas.

Kde mohou firmy získat návod, jak hospodařit bez zatížení ekosystému?

Společné výzkumné středisko Generálního ředitelství Evropské komise zveřejnilo podpůrný materiál pro koncept „Bezpečné a udržitelné již od návrhu“ – podrobné pokyny k tomu, jak byla vypracována kritéria pro hodnocení bezpečnosti a udržitelnosti a jak je uplatňovat. Obsahuje informace o biologické rozložitelnosti, spotřebě energie, spotřebě vody, jak se vypořádat s úniky a emisemi. Řeší se toxicita a další parametry. Je to velmi složité a evidentně není snadné ho aplikovat. Firmy jsou z toho nešťastné, protože je to pro ně velká výzva. Zatím to však není závazné, spíše se hledají a ukazují nové cesty na základě případových studií.

Jak se podle Vás lidé dívají na udržitelnost, která je často spojována s Evropskou unií?

Je dobře, že se termín dostává do povědomí. Velký vliv mají samozřejmě média a někteří politici, kteří Zelenou dohodu pro Evropu očerňují. Češi jsou z velké části euroskeptici a vidím to například na svých rodičích. Ale myslím si, že dobrý způsob, jak upozornit lidi na udržitelnost, je prostřednictvím konkrétních příkladů. Kde to jde a kde to nejde. Ukažte jim rozdíl a dejte jim možnosti. Aby věděli, že hadřík z vláken s nanočásticemi stříbra, který díky svému antimikrobiálnímu účinku nezapáchá, může při praní způsobit problém – nanočástice se uvolní, dostanou se do vody a ani čistička se jich nezbaví. Tak na to musíme taky myslet, nejde jen o to, že mám v pohodě utěrku.

Určitě by to měla v první řadě regulovat nějaká instituce?

Evropská agentura pro chemické látky a REACH (registrace, hodnocení, povolování a omezování chemických látek). Ale ročně přibude asi 10 000 nových chemikálií a Agentura má čas prozkoumat a vyhodnotit pouze 200 z nich. Na víc už nemá fyzickou kapacitu. Firmy prostě musí pochopit, že pro ně existuje určitá role a nemohou se spoléhat jen na to, že to za ně udělají instituce EU. Musí to vzít do svých rukou a přispět k bezpečnosti a udržitelnosti.

Byla jsem spíše zastáncem spotřebitelů. Zakládáme si na tom, že produkty jsou bezpečné...

Tempo inovací je často rychlejší než aktualizace předpisů – když regulační orgány nejsou dostatečně flexibilní, aby reagovaly na nové formy látek, například jako tomu bylo v případě nanomateriálů, mohou se produkty dostat na trh dříve, než bude k dispozici dostatek standardizovaných metod pro posouzení jejich bezpečnosti. Ty jsou u nanomateriálů jiné než u konvenčních materiálů (větší než nano). Proto, aby měli spotřebitelé v produkt důvěru, je zásadní, aby se o bezpečnosti a případných rizicích otevřeně diskutovalo/zveřejňovalo a aby komunikace mezi inovátory (nejen vědci, ale i společnostmi) a příslušnými regulačními orgány (např. Evropská agentura pro chemické látky, Evropský úřad pro bezpečnost potravin atd.) probíhala nejlépe už na začátku vývoje produktu. Kromě toho existuje několik možností, jak převést bezpečnost a udržitelnost do každodenního života. Možná řada lidí jedná v souladu s těmito aspekty zcela přirozeně, jen to nepovažují za udržitelnost. Přemýšlí o produktu – z jaké země je, jak ho budu používat, co s ním budu dělat potom, jestli ho hodím do koše nebo dám „upcyklovat", vyměním nebo daruji.

Jak se udržitelnost odráží ve Vašem každodenním životě?

Udržitelnost je všude kolem nás, je to velmi široké téma. Začíná se snídaní. Něco vytáhnu z lednice a přemýšlím, kolik je kolem toho obalů. Můžete zvolit bezobalovost nebo můžete použít opakovaně použitelné ovocné sáčky. A dál - jak se dostanu do práce? Přiznám se například, že běžně nejezdím MHD, protože potřebuji rychle dojíždět a dostat se do školky, abych maximálně využila čas v práci. Samozřejmě vím, že to není zrovna ekologická varianta a uvažuji o elektromobilu, ale pokud jde o technologický vývoj, chci počkat, až budou baterie na vyšší úrovni. A opět se zde objevuje téma, zda jsou baterie a způsob jejich výroby ekologicky udržitelné. Když se podíváme na to, jak se lithium získává, jak ovlivňuje kvalitu a dostupnost podzemních vod...

Můžeme dosáhnout 100% udržitelnosti?

Jsme společnost, která je založena na konzumu. 100% udržitelnost? Nemyslím si, že to bude tak přímočaré. Samozřejmě by bylo hezké, kdybychom mohli recyklovat a znovu použít každý materiál. Vlastně si myslím, že ve společnosti i ve firmách toto téma rezonuje. Existují nové startupy, které to dělají.

Co byste doporučila lidem, kteří chtějí začít žít udržitelně?

Rozhodně o těchto věcech přemýšlet: Co můžeme udělat/ změnit ve svém životě. Zajímat se o téma a nenechat se zavalit jedním směrem, že to a to je jediná správná volba, protože každý máme individuální potřeby a pravidla se nedají aplikovat na všechny stejně. Můžeme se ptát - ať už používáte cokoli, cokoli děláte: lze to udělat lépe, aby to mělo menší dopad na životní prostředí a na zdraví lidí?

 

Autorka: Kristýna Filová

Zdroj: CEITEC