Povídali jsme si s Jaroslavem Blahošem, který se zabývá na Ústavu molekulární genetiky AV ČR signalizací v mozku zprostředkovanou kanabinoidním systémem. Jaký je jeho aktuální vědecký výzkum? Jak hodnotí své působení v zahraničí a jak pohlíží na českou vědu?
Léčba bolesti je v současné době problematická. Například morfin, lék používaný na potlačení bolesti, vede velmi častokrát k závislosti, potřebě zvyšující se dávky pro zachování účinku a dalším komplikacím. Dávkování morfinu se dá částečně snížit kombinací s THC neboli aktivní ingrediencí marihuany.THC stimuluje v nervové soustavě kanabinoidní receptor1 a mohl by se stát klíčem ke zkvalitnění léčby. Kdyby bylo možné jej nějak ovlivnit, vedlo by to ke snížení terapeutické dávky kombinace THC a morfinu. Tím by bylo podstatně méně nežádoucích vedlejších účinků.
Jaroslav Blahoš ale možná našel cestu pro zkvalitnění léčby bolesti. Zabývá se totiž studiem kanabinoidního receptoru v nervových buňkách. Dosavadní výsledky Blahošova výzkumu jsou slibné. Geneticky upravené myši, které neprodukují SGIP1, reagují na THC, tedy stimulant kannabinolového receptoru, mnohem intenzivněji. Naproti tomu běžná myš bez genetické modifikace, která SGIP1 produkuje fyziologicky, není ke stejné dávce THC tolik citlivá. Pokud tedy bude možné převést tento objev od myší k lidem, pacienti trpící nezvladatelnou bolestí by měli naději na účinnou terapii.
Bylo studium medicíny vaše první volba?
Váhal jsem mezi přírodovědeckou a lékařskou fakultou. Už v době studií jsem byl rozhodnutý, že odejdu do zahraničí. Tam jsem se chtěl co nejlépe prosadit, takže jsem zvolil studium medicíny. Věřil jsem, že to půjde lépe s titulem, který je uznávaný po celém světě. Titul RNDr. nebyl nikde na západě známý. A navíc, nositel titulu MUDr. může být lékařem i vědcem. Nositel titulu RNDr. tuto volbu nemá. Například v USA má mnoho špičkových vědců titul M.D., tedy ekvivalent MUDr.
Jak jste získával zkušenosti ve výzkumu?
Vědě jsem se začal věnovat pořádně až během doktorského studia v USA. Po roce jsem dostal nabídku na pozici postdoktoranda, protože z jejich pohledu už jsem „doktor“ byl. To bylo skvělé, nemusel jsem absolvovat zkoušky, mohl jsem se věnovat jenom výzkumu. PhD., které na západě k výkonu vědy nepotřebujete, jsem si tak paradoxně musel „dodělat“ až zpátky v Čechách. Po osmi letech působení ve špičkových laboratořích v USA, Francii, Japonsku.
Už od počátku jste se zajímal o ovlivnění receptorů pomocí chemických molekul. Jak jste se dostal ke studiu kanabinoidních receptorů?
Nejprve jsem se věnoval glutamátovým receptorům, které využívají ke komunikaci mezi nervovými buňkami aminokyselinu glutamát. Zkoumal jsem takzvané metabotropní receptory, které zprostředkovávají přenos do buňky ovlivněním nitrobuněčných dějů přes takzvané G proteiny. To je podobné u kanabinoidních receptorů. Ty nebyly tak důkladně prozkoumané, a jejich vliv na činnost našeho mozku je fascinující. Proto jsem se posléze začal zabývat kanabinoidními receptory.
Objevil jste, že protein SGIP1 ovlivňuje kanabinoidní receptor a lze toho využít při léčbě bolesti. Kde jinde by šel ještě váš objev využít?
Tohoto poznatku by se dalo využít i v léčbě úzkosti, při zvládání post traumatického stresového syndromu a podobných neurologických a psychiatrických onemocnění. Terapie těchto stavů zatím není doposud uspokojivá. THC je zde známým lékem, který mnohým pacientům prokazatelně pomáhá, ovšem s mnoha vedlejšími účinky. Díky našemu objevu bychom pro stejný léčebný efekt mohli použít méně THC, a potlačit tak nežádoucí účinky.
Protein SGIP1 je produkován nervovým systémem. Jak se v těle projevuje jeho vysoká hladina? Jak jste přišli na kombinaci kanabinoidních receptorů a SGIP1?
SGIP1 je produkován téměř exkluzivně v nervových buňkách. Existuje studie na jednom druhu pouštního pískomila, který má zvýšené hladiny proteinu SGIP. Jedinci žijící ve volné přírodě mají fyziologickou hmotnost, jeho pobyt v zajetí však vede k enormnímu tloustnutí, pravděpodobně v důsledku přejídání a nedostatku pohybu. V podstatě jde o dobrý model současné obezity u lidí. Protože jsme věděli, že kanabinoidní receptory ovlivňují metabolickou rovnováhu a příjem potravy, dedukovali jsme, že by souvislost mohla být i na molekulární úrovni, a to právě ve vztahu proteinu SGIP1 ke kanabinoidního receptoru 1. Proto jsme ověřovali, zda existuje potenciální spojení těchto dvou proteinů. Tento vztah jsme nejdříve potvrdili biochemickými a farmakologickými přístupy. Poté jsme zkoumali vliv tohoto propojení na chování a další neurologické vlastnosti na myších, za použití genetického modelu myši, které SGIP1 neprodukují.
Strávil jste poměrně dlouhou dobu v zahraničí. Čtyři roky v USA a čtyři roky ve Francii. Jaké jsou rozdíly mezi českým, americkým nebo francouzským akademickým prostředím?
Amerika má velkou výhodu, že je to obrovská země. Vědci se tam mezi sebou sice znají, ale prostředí je mnohem více transparentní. Ve francouzském prostředí se už ve vědě projevuje více politika, osobní vztahy, ale zdaleka ne tak zhoubně jako do nedávna u nás. Několik let jsem působil také v Evropské komisi, ani zde rozdělování grantů není tak spravedlivé jako v USA. I v Evropě se občas dá pozorovat protekcionismus k vlasti, kamarádům. V Americe se hodnotí doopravdy především kvalita projektů, je to přímočařejší, poctivější.
Překvapilo vás něco po osmi letech v zahraničí při návratu do Čech?
Když jsem se před dvaceti lety vracel, tak pořád fungovala stejná síť protekcionismu, staré struktury zde setrvaly. Vedení se nevyměnilo, nebo nedostatečně. Panovaly pořád stejné vztahy, vazby a známosti. Noví lidé se prosazovali těžko. Za jeden odstrašující příklad bych mohl uvést jistý ústav Akademii věd, kde se ředitelkou stala žena předchozího ředitele. Na západě nemyslitelná věc. Ostatně, ona dáma dopadla velmi špatně pro porušení etických norem. Ve Francii se ve vědě chodí do důchodu nuceně okolo 65 let, možná by to v tomto případě prospělo i české vědě.
V USA se vazby nevytvoří tak pevné a politicky provázané, není tam běžné, že by jeden člověk nahrával svým známým. Škoda, že se to nepodařilo u nás. Tady pořád hraje roli protekcionismus výraznou roli. I když například v Grantové agentuře České republiky se toto snaží maximálně potlačit a musím s radostí konstatovat, že do určité míry úspěšně.
Zaznamenal jste nějaké rozdíly ve způsobu žádání o granty u nás a v zahraničí?
Agenda v žádostech o granty je u nás naprosto demotivující. V USA mají velmi jednoduchou ekonomickou část grantů. U nás se neustále mění pravidla, jsme neustále kontrolováni. Administrativně je to velmi náročné. Podle mého názoru tady stoupla byrokracie, ale peníze do vědy klesají. Navíc si někdy člověk připadá nesvéprávný. A jinde se vesele ztratí desítky milionů či se zneužijí dotace, a nic se nestane. Zvláštní.
Jak se tedy nyní díváte na podporu vědy v Česku?
Věda by si zasloužila větší finanční podporu. Například úspěšnost grantů v letošním roce byla kolem 14 %. To považuji za loterii, a ne za soutěž. Předpokládám, že kolem 30 % projektů bylo dobrých, ale vybráno bylo mnohem méně. Takže podpora je to velmi slabá. Zvlášť pro nové skupiny, které nemají jiné zdroje.
A co délka grantů?
A pro mě, jako biologa, je také délka financování grantu na tři roky velmi krátká. Kdyby to bylo například na pět let, jako se tomu už za osvícenějších časů dělo, tak by to mělo zásadní dopad na kontinuitu výzkumu. Když vezmete v úvahu, že jsme geneticky upravované myši připravovali dva roky, dva roky dělali pokusy a rok a půl trvalo recenzní řízení do dobrého vědeckého časopisu, tak tříletý grant v tomto oboru je směšný. Pět let by vyhovělo lépe.
Jak je to třeba s podporou vědy v USA v politických kruzích?
V USA podporují všichni politici vědu. Tedy výjimky jsou, ale jedná se o kuriozní případy. Vláda peníze pošle vědeckým institucím, a ty si je přerozdělují samy. Politici přímo o výši rozmístění peněz nerozhodují. Myslím, že i naši zákonodárci by neměli mluvit do toho, co se má zkoumat a co ne. Problém českých politiků je bohužel v tom, že si myslí, že rozumí všemu a nenechají to na kompetentních odbornících. V době krize s biologickým podtextem, pak dojde k tragédii, jednu s COVID-19 právě prožíváme.
Co jsou podle Vás aktuálně největší problémy české vědy?
Nejsme schopní přitáhnout lidi ze západu nebo z Japonska. Setkal jsem se s tím, že se nakoupilo přístrojové vybavení, a pak se teprve sháněli vědci, kteří by je uměli obsluhovat. Peníze na platy jsou nízké, takže to nikoho ze zahraničí nepřiláká. Nehledě na to, že kontrakt je krátký a do budoucna nejistý. Za takových podmínek někdo těžko opustí svojí domovskou laboratoř.
Ale vidím velkou naději v tom, že se ve vědě dostává ke slovu generace, která prošla západem. Obecně by každý vědec měl nejméně na tři roky vyjet do zahraničí, do dobré laboratoře, aby zjistil, jaké to je.
Děkujeme za rozhovor!
Za redakci Vědavýzkum.cz se ptala Eva Doležalová.
Jaroslav Blahoš
je neurovědec, biochemik a molekulární farmakolog. Vystudoval 2. lékařskou fakultu Karlovy Univerzity. Čtyři toky strávil výzkumem buněčné biologie a neurověd v USA (NIH). Další čtyři roky se věnoval molekulovým mechanismům komunikace buněk ve Francii (CNRS), několik měsíců v Japonsku (RIKEN). Po návratu do Česka působí jako vedoucí Oddělení molekulové farmakologie na Ústavu molekulární genetiky AV ČR.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
