Že pandemie není jen vědecko-medicínský problém, ale i problém sociologický, dobře ví Jiří Černý z Fakulty tropického zemědělství. Některé věci z pozice virologa ovlivnit nelze, ale mnoho dalších problémů nachází právě zde řešení, jak se ukázalo v období pandemie covidu.
Jak čelit budoucím pandemiím v souvislosti s tou předchozí a o dalších výzvách jednali v polovině února na České zemědělské univerzitě přední virologové z Česka i ze zahraničí. ČeskoSlovenskou virologickou konferenci 2024 zde Jiří Černý zorganizoval s cílem zvýšit povědomí o špičkovém výzkumu a podpořit vědeckou výměnu a spolupráci.
Máte za sebou maraton prezentací výsledků práce našich i zahraničních špičkových virologů. Jak jste spokojen s průběhem konference, kterou jste na ČZU zorganizoval? Splnila vaše očekávání?
S průběhem konference jsem velmi spokojený. Mám radost, že se mi podařilo restartovat tradici virologických konferencí po době pandemie, kdy se všichni virologové museli věnovat jiným a důležitějším věcem. Mám radost z toho, že se nám podařilo získat na konferenci zajímavé zahraniční hosty. Hlavně mám ale radost z toho, že se konference zúčastnilo velké množství mladých virologů, a to nejen postdoků a postgraduálních studentů, ale studentů magisterských a bakalářských oborů, kteří prezentovali velmi kvalitní a zajímavé výsledky své vědecké práce. To mi dává do budoucna velkou naději, že virologie se v Česku bude ubírat správným směrem.
Co bylo hlavním impulsem pro setkání předních virologů? A jsou takové výměny zkušeností běžné?
Konference vědců, kteří se zabývají stejným tématem, jsou velmi běžné. V Česku se takto scházejí odborníci z mnoha oborů. Virologická setkání ale dlouhodobě chyběla. V roce 2017 jsem se proto po skončení svého doktorátu rozhodl, že takovou konferenci zorganizuji, a k mému nemalému překvapení se mi to povedlo.
Česká virologická komunita je celkem malá, proto jsme zvolili setkání na česko-slovenské platformě. Navíc jednacím jazykem konference je angličtina, aby se mohli zapojit i naši zahraniční kolegové a studenti. Opakovaně se nám proto daří získávat na konferenci i velké množství zahraničních hostů.
Cíle, kvůli nimž konferenci připravujeme, jsou dva. Tím prvním je poskytnout bezpečný prostor pro naše studenty, ve kterém si mohou vyzkoušet prezentovat své výsledky širšímu publiku, aby se pak nebáli prezentovat je i na velkých mezinárodních konferencích. Druhým cílem bylo spojit komunitu, která se věnuje výzkumu podobných témat. Samozřejmě se všichni známe třeba z literatury, je ale daleko lepší mít osobní kontakt a v případě potřeby vědět, na koho se obrátit s prosbou o radu, pomoc nebo konzultaci. To velmi dobře zafungovalo třeba v rámci rychlé odpovědi na pandemii onemocnění covidem-19.
Čím jste se řídili při výběru hostů?
Vzhledem k tomu, že jsem byl hlavní organizátor konference, mohl jsem se řídit zcela podle své libovůle. Vybral jsem si proto hosty, o nichž vím, že se věnují výzkumným tématům, která mě zajímají. To je hlavně ekologie virů, jejich interakce se zvířecími hostiteli a rychlá detekce těchto virů v odlehlých a těžko dostupných koncích světa, kde je ale velké riziko, že se mohou stát zdrojem nějaké velké epidemie nebo dokonce pandemie.
Kdo z nich vás svou prezentací a svými závěry zaujal nejvíc?
To je těžké říci. Líbily se mi všechny prezentace jak zvaných hostů, tak i ostatních přednášejících. Mám velkou radost i z toho, že jsme pro konferenci získali podporu Evropské virologické společnosti a nejlepší studentská přednáška a poster dostanou zdarma registraci na Evropský virologický kongres, který se bude konat příští rok v Dubrovníku.
Vy jste na konferenci měli posterovou prezentaci. Jak jste ji pojali?
Lidé z mé laborky měli posterů hned několik. Tuším, že něco kolem osmi nebo devíti. Hlavně u začínajících studentů jsem se snažil, aby si mohli vyzkoušet, jak se takový poster připravuje a jak má správně vypadat. Těm zkušenějším jsem nechal volnou ruku a jen jsem zkontroloval a téměř bez připomínek schválil výsledek. Sám jsem připravoval dva postery, u kterých ale musím říci, že jsem je kvůli velkému množství jiných povinností trochu odbyl.
Ústřední motiv pražské konference „We are united to confront future epidemics“ svědčí o tom, jak klíčová je spolupráce vědců v této oblasti. Je podle vás v současné době sdílení poznatků z virologie dostatečné?
Určitě, poznatky ve virologii pomohly pandemii zvládnout výrazně lépe, než jak by se mohla jinak vyvíjet. (Čímž neříkám, že nebylo možné ji zvládnout ještě výrazně lépe.) Sdílení výsledků pak hrálo velkou roli. Za sebe mohu třeba jmenovat německý projekt GISAID, kde se téměř v reálném čase sdílely sekvence virů izolovaných v různých částech světa. Mohli jsme tak v reálném čase sledovat, jak se pandemie vyvíjí, jaké jsou nové varianty viru a podobně. Bohužel se ale ukázalo, že i v tomto je svět hodně rozdělený. Zatímco globální západ výsledky ve velkém sdílel, Čína se snažila hodně věcí utajovat a poskytovala pouze minimum dat, a to ještě ne vždy spolehlivých. Globální jih se pak ukázal jako bohem zapomenutý kout světa, kde chyběly prostředky na dostatečně masivní sekvenování, a je velkou ostudou vyspělého světa, že jsme jim nepomohli.
Na vědeckou konferenci navazoval kulatý stůl na téma spolupráce mezi akademickou sférou a odborníky v oblasti veřejného zdraví a posílení odolnosti ČR proti pandemickým hrozbám. Jaká témata se zde probírala a dospěli jste k zásadním závěrům?
Kulatého stolu se zúčastnilo zhruba třicet odborníků. Na začátek jsme prezentovali příklady dobré praxe, kdy takováto spolupráce funguje a posunuje nás k důležitým poznatkům o situaci v Česku. Tyhle projekty jsme podrobně rozebrali a odrazili se od nich k dalším podobným projektům, které by bylo možné a dobré zavést. Bohužel jsme ale identifikovali i velké množství potíží, jako jsou nedostatečná komunikace a dublování některých projektů nebo nezájem ze strany státu o posilování pandemické připravenosti. Zásadním problémem pak je to, že jsme se jako republika vůbec z pandemie nepoučili. Výzkumné a zdravotnické infrastruktury, které se během pandemie pracně, rychle a draze budovaly, jsou nyní zcela bez podpory. Pokud přijde další podobná infekční choroba, budeme skoro přesně tam, kde jsme byli na začátku roku 2020. A to je velká škoda.
Na ČZU jste spoluzakládal Centrum infekčních nemocí zvířat, kde jste mimo jiné zkoumali koronavirus u zvířat. Na čem pracujete v současné době?
Centrum zahrnuje několik týmů z různých fakult ČZU. Věnujeme se tedy i různým tématům z virologie, bakteriologie a parazitologie. Tři z těchto týmů se věnují výzkumu klíšťat a jimi přenášených patogenů, a to nejen těch českých, ale i tropických. Jsme také celkem úspěšní v získávání grantů na financování takovéhoto výzkumu, i když tady by situace vždycky mohla být lepší.
Jak ovlivnila zkušenost s pandemií koronaviru SARS-Cov-2 výzkum v oblasti virologie?
Výzkum byl ovlivněn hodně. Poprvé v historii jsme mohli sledovat pandemii virového onemocnění v přímém přenosu. Bylo vygenerováno velké množství dat, která už posloužila a určitě poslouží i do budoucna. Vyzkoušeli jsme mnoho nových technologií, třeba RNA vakcíny, a ukázalo se, že když je vůle, jsme schopni posouvat naše znalosti velmi rychle kupředu.
A ovlivnila nějak povědomí a způsob myšlení běžné populace?
Tady je právě velký problém. Ukázalo se, že pandemie není jen vědecko-medicínský problém, ale že to je i problém sociologický. A právě na té sociologické straně jsme hodně zaspali. Myslím, že je nutné do budoucna výrazně posílit právě naše schopnosti v tom, jak bez nějakého vztekání dobře analyzovat naše minulé jednání, odhalit chyby i silné stránky a poučit se z nich. Musíme zlepšit komunikaci s veřejností, musíme si vyjasnit, jaké nástroje a kdy v budoucnu používat, co nás jejich použití nebo nepoužití stojí, a podobně.
Autorka: Lenka Prokopová
- Autor článku: ne
- Zdroj: Česká zemědělská univerzita v Praze
