Jiří Manďák: Udržme mediky v regionech a specializacích

Můžete srovnat své pocity, když jste před čtyřmi lety nastupoval do funkce děkana, a nyní? Teď už víte, do čeho jdete…

I poprvé jsem věděl, nebo jsem si aspoň myslel, že vím, do čeho jdu. Byl jsem v kolegiu jakožto proděkan pro výuku všeobecného lékařství a výuku bakalářských programů. Moje první děkanování bylo náročné nikoli samotnou funkcí, jako spíše událostmi, které ji provázely. Funkční období jsem začínal tím, že jsme na pokyn vlády, respektive díky navýšení finančních dotací lékařským fakultám, zvýšili počty studentů. Vyžádalo si to řadu organizačních změn týkajících se výuky, personálu i celkového nastavení podmínek.

Pak přišla doba covidová, což byl samozřejmě problém pro všechny, a i s tím byla spojena celá řada komplikací. A pak ve finále nastala zase úplně nová situace geopolitická, týkající se války na Ukrajině a s ní spojené společenské, politické i ekonomické problémy. Kdyby těchto nepředvídatelných situací nebylo, asi by se mi děkanovalo lépe a jednodušeji.

Jakou největší výzvu máte před sebou? Je to výstavba nového kampusu, společného pro LFHK a Farmaceutickou fakultu?

Ano, MEPHARED jsem mohl zmínit i v předchozí odpovědi, protože to je projekt, s nímž jsem se potýkal celé čtyři roky a ještě mě s ním řada let čeká. Jsou na něj vázány obrovské aktivity a finance, které bohužel narůstají i tím, jak se jeho realizace prodlužuje. Přitom první fáze kampusu byla vyřešena již v roce 2015, kdy jsme otevřeli první budovu – MEPHARED 1.

Bezprostředně poté měla následovat výstavba dalších. Ta se zasekla pro několik nesrovnalostí a pochybení ze strany úřadů, na základě čehož byl celý projekt pozastaven a dodneška se po právní stránce potýkáme s následky těchto komplikací. Nicméně už tehdy jsme téměř okamžitě zahájili jednání o možnosti v projektu pokračovat, což se povedlo, ale je s tím spojeno mnoho návazností – především je nutné sehnat peníze. Část máme slíbenou z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, část z evropských peněz a od toho se odvíjí vpravdě nekonečná řada jednání.

Projektová dokumentace je prakticky hotová, získali jsme jak pravomocné územní rozhodnutí, tak stavební povolení, což jsou ty nejdůležitější body. Teď ještě potřebujeme získat ty správné dotace. Spolu s Kampusem Albertov a novou budovou Farmaceutické fakulty Masarykovy univerzity jsme zařazeni do Národního plánu obnovy. Mezitím ovšem vystoupaly ceny služeb i materiálu a pohybujeme se v úplně jiných částkách, než když jsme před lety začali.

Vlevo je již funkční budova MEPHARED 1, v níž sídlí dva ústavy LF HK UK a dvě katedry FAF UK. Vpravo je vizualizace kompletního kampusu (stávající MEPHARED 1 je bílá budova vlevo dole).

Je pro vás výhodou, že jste na projekt dva a podílíte se na něm s Farmaceutickou fakultou?

Stavět „dvojdomek“ je vždycky složitější. Ale na druhou stranu je to silný argument. Dvě fakulty chtějí společně postavit to, co považují za nezbytné, a navíc v té nejvýhodnější lokalitě – v těsném sousedství Fakultní nemocnice Hradec Králové a Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany. Výstavba má tedy tu nejlepší logiku, jakou může mít, a všichni na to slyší.

Cílem je obě budovy LFHK a FAF do nového kampusu kompletně přesunout, je to tak?

Přesně. Ale jsou na to různé názory. Například že bychom se této stávající budovy nemuseli zbavovat, ale mohli ji komerčně využívat. Jenže její režie je tak obrovská, že si to nemůžeme dovolit.

Bude se tedy prodávat?

To je velký otazník. Přestože je tato budova sídlem fakulty od jejího založení, tedy od roku 1945, odkoupili jsme ji až okolo roku 1995 za jednu korunu od města. A to s podmínkou, že na ni má hradecká radnice předkupní právo. Samozřejmě jsme do ní v rámci revitalizace investovali spoustu prostředků, jenže ty podléhají amortizaci. V tuto chvíli opravdu nevím, komu se budova může prodat, a hlavně za kolik. Přece jen je velká, historická a v případě rekonstrukce tak svázaná určitými podmínkami.

Čemu vedle MEPHAREDu věnujete své myšlenky?

Samozřejmě výuce. Lékařská fakulta, to si musí všichni uvědomit, je především škola. Už v roce 1945 byla založena, aby generovala absolventy medicíny a doplnila po válce chybějící lékaře. Zdá se, jako bychom ten deficit neustále doháněli. I dnes je lékařů nedostatek, ale oproti první polovině minulého století je to především z důvodu rostoucí náročnosti lékařské péče, přístrojových vybavení a odborných nároků ve zdravotnictví. Tam, kde dřív stačil jeden dva lékaři, potřebujeme dnes tři až šest. To samé platí i pro nelékařský personál. Když jsem například já začínal pracovat ve Fakultní nemocnici Hradec Králové, byla tam oproti dnešku pětina personálu.

Víc uchazečů ale fakulta přijmout nemůže.

Je to tak. Další navyšování počtu studentů by bylo opět otázkou vládních priorit. V celkovém součtu napříč republikou jsou počty studentů medicíny dostatečné, nicméně je nezbytné, abychom pak tyto lékaře udrželi v regionu či ve specializacích, kterých je nedostatek. To je problém.

Sama jsem byla překvapená, když jsem se na poslední chvíli dozvěděla, že končí pediatrička mých dětí – v krásné ordinaci na okraji Prahy, a nikdo ji nechce nahradit.

To jsou následky rozhodnutí, o nichž jsme si před lety mysleli, jak jsou skvělá, ale jež se za generaci ukázala být hodně problematická. Když došlo v devadesátých letech k přeměně Fakulty dětského lékařství a Lékařské fakulty hygienické na 2. a 3. lékařskou fakultu, přestal se logicky generovat určitý počet pediatrů nebo lékařů se specializací vakcinologie, epidemiologie či hygieny, a teď to sklízíme. Necítím se být povolán, abych tehdejší rozhodnutí hodnotil, ale poukazuji na to, že možná toto je jeden ze střípků, které vedou ke zmíněnému nedostatku určitých lékařských specializací. A netýká se to jen vysokých škol, ale také základních a mateřských. Rozumím, že je finančně náročné udržovat prázdné budovy, když není dostatek žáků. Ale když se změní poptávka, mělo by být možné je poměrně rychle znovu otevřít.

Vnímáte v královéhradeckém kraji nedostatek lékařů, a pokud ano, v jakých oborech?

Určitě, ale náš kraj není ničím specifický. V Hradci Králové máme jednu z největších nemocnic v celé republice, která funguje jako krajská, okresní i městská. Zde si nemyslím, že by byl s nedostatkem personálu zásadní problém. Ale všechny ostatní nemocnice v kraji jsou menšího rozsahu a potýkají se se stejným nedostatkem lékařských specializací jako v jiných regionech. A zejména se jedná o deficit specialistů v terénu – ať již zmíněných pediatrů nebo praktiků či stomatologů.

Cítíte se tím frustrován?

Ne. Ze dvou důvodů. Za prvé skutečně nejsem přesvědčen o tom, že je absolutní nedostatek lékařů. A naopak, že je možno stávající situaci nějakým způsobem řešit. Náš kraj například už několik let vypisuje stipendia pro studenty šestého ročníku, v nichž je přímo napsáno, v jaké specializaci a v jakých z krajských nemocnic by měli působit, jak dlouho a kolik za to dostanou peněz.

Druhý důvod je ten, že zdravotní péče v Česku je skvělá a dosažitelná každému v řádu desítek kilometrů. Pokud ji skutečně potřebujete v životu ohrožujícím stavu nebo při závažném, ať už urgentním, nebo chronickém onemocnění, péče se vám dostane, a na té nejvyšší úrovni – od transportu, přednemocniční péče, urgentu až po specializovanou nemocniční péči.

Co nám chybí a mělo by se urychleně řešit, je už zmíněná základní péče v tom nejlepším slova smyslu. Nemáme dostatek lékařů v běžných ordinacích. Ale protože vím, že možnosti, jak to vyřešit, jsou, jen je k tomu potřeba politická vůle a aktivita, nejsem z toho frustrován. I když ani neříkám, že jsem absolutně spokojen.

S náborem mediků souvisí kampaň LFHK Hledá se lékař (psali jsme zde). Co si od ní slibujete – přilákat do Hradce ty nejkvalitnější adepty pro studium medicíny?

Důvodů je víc. Rozhodně je třeba zlepšit povědomí o našem zdravotnictví obecně, o možnostech studia a také o potřebách společnosti. A je to nezbytné dělat teď a neustále a na všech frontách, abychom se zase za dvacet let nedivili, že nám v systému něco chybí, že něco nefunguje.

Druhý důvod je navést studenty, nejen maturanty, ale i mladší ročníky k tomu, aby o medicíně přemýšleli. Aby o ní měli co možná nejlepší informace a ujasnili si plány na další studium dřív než v posledním ročníku střední školy a třeba si ani nepodávali přihlášky na pět různých vysokoškolských směrů. Ti nejlepší studenti se totiž obvykle dostanou na vícero škol a potom licitují. A pokud nejsou o výběru vysoké školy rozhodnuti už před přijímačkami, můžeme o ně zbytečně přijít. A s námi i celá společnost.

Proto pořádáte Medikemp pro studenty gymnázií a středních zdravotnických škol.

Přesně tak, chceme jim tím vstoupit do povědomí, aby ve chvíli, kdy si budou podávat přihlášku nebo se finálně rozhodovat, na jakou vysokou školu nebo fakultu nastoupí, už s námi měli pozitivní zkušenost (viz sestřih loňského ročníku – pozn. red.).

Stejně tak naše krátké video z kampaně Hledá se lékař je cíleno na středoškoláky. Může vám připadat nadsazené, a pokud by k němu chyběl doprovodný text, nemuselo by být správně pochopeno…

Jak byste ho popsal?

Je to pokus o nevšední způsob vtažení do problému lékařské profese. Snaha poznat medicínu nejen z novin nebo ze seriálů. Hledá se lékař je vlastně také takový krátký netradiční seriál. Divák musí trochu zapřemýšlet, co chtěl videi autor říci, a třeba se nějakým myšlenkovým pochodem dobere k tomu, že je to zajímavé téma a může to být ve výsledku další střípek do mozaiky jeho rozhodování o budoucí kariéře (jedná se o čtyři spoty na čtyři základní témata, která jsou i ke shlédnutí i na YouTube: Poslání, Věda, Dřina, Umění – pozn. red.).

Ve videích je kladen velký důraz na etiku a celospolečenský přesah lékařské profese.

Ano, film se snaží vyzdvihnout termín poslání. I když já to slovo v medicíně, možná paradoxně, nemám rád. Jsem z generace, kdy nám právě toto říkali a museli jsme dělat od nevidím do nevidím za málo peněz, protože „medicína je přece poslání!“ Není to pravda. Je to práce jako každá jiná a jako taková se musí odvádět precizně. Poslání je to tehdy, když vím, že má smysl, že je dobrá pro mě i pro okolí. Ale ve chvíli, kdy ji vykonávám, musím ji vykonávat precizně a nepotřebuji poslouchat řeči o tom, že je to poslání, a proto pro ni platí jiná kritéria. Kritéria musí být stejná jak od zaměstnance, tak zaměstnavatele, tak i veřejnosti.

Ano, přiznávám, že v naší kampani je poslání akcentováno. Protože cílíme na středoškoláky. Vykládat zkušenému lékaři něco o poslání je, alespoň z mého pohledu, nesmysl.

Jste profesí kardiochirurg. Dostanete se ještě na sál?

Na klinice jsem každý den, ale operování už jsem musel bohužel pověsit na hřebík. Teď jsem úředník a manažer.

Máte, co se týká výuky na fakultě, nějakou novinku?

Nejmarkantnější výzvou je teď pro nás zařazení moderních metod výuky do běžného vzdělávání. Naučili jsme se je používat za covidu, a nakonec to vůbec nebyla špatná zkušenost. Teď máme prostor zkusit s nimi pracovat opravdu podle našich představ a najít balanc v tom, jak vést přednášky, praktika, zda část výuky provádět distanční formou, jakým způsobem zkoušet. To jsou všechno moderní výzvy a žádný zvolený postup není jednoznačně správný nebo nejlepší.

Váš kolega, děkan Fakulty sociálních věd UK, v rozhovoru pro UK Forum zmiňoval, že výzva bude také omezit klasický frontální výklad přednášek. Jeho plán je takový, že si studenti přes Moodle nastudují co nejvíce informací sami a s pedagogem už budou probírat hlavně klíčové či problémové záležitosti. Souhlasíte?

Hezky se o tom povídá, má to naprostou logiku. My jsme toto zavedli na katedře chirurgie již před rokem s tím, že co může být lepšího než ušetřit čas, kdy musí studenti v určenou dobu jen pasivně sedět a poslouchat. Zdálo se to být nejlepší řešení pro všechny. Jenže ono to tak úplně nefunguje. Musí to být velice precizně promyšleno, a především to musí pochopit a vzít za své i studenti, kteří k velkému překvapení pedagogů nepřicházeli příliš dobře připraveni na tu takzvaně diskuzní část.

Druhá věc, která se také neříká nahlas, ale je pravdivá – studenti studují především proto, aby získali známku, postoupili do dalšího ročníku a ve finále obdrželi diplom. Jestli si někdo myslí, že studují proto, aby byli chytří, vzdělaní, to se hezky říká, dobře se to poslouchá, ale pravda to není.

Možná je to i náročností studia medicíny – není při něm čas na debaty. Opravdu je nutné se učit všechno, co se teď učí? Nebude jim stačit, když si to dopodrobna zjistí až v rámci své pozdější specializace?

To je otázka za milion dolarů a podstata současné medicíny. Co se vlastně mají studenti učit? Určité penzum informací je nezbytné. Už jenom to, že výuka všeobecného lékařství trvá šest let, a ani pak z vás ještě není hotový doktor! To jen získáváte takovou vstupenku k pacientům, „povolení“ se specializovat, pracovat v nemocnici, v praxi nebo v laboratoři.

Tak jak je dnes studium medicíny nastaveno, je tedy podle vás v pořádku. Nic byste neměnil?

Medicína takzvaně bobtná. Informací, možností, diagnostických i léčebných metod a postupů neustále přibývá. Studenti by měli vědět ode všeho aspoň něco, aby se orientovali. Samozřejmě jsou obory, kde máte čas na konzultaci a je to tak správně. Ale pak jsou oblasti, kde se musíte rozhodovat sami a rychle.

Já jsem u zkoušky z chirurgie, která v sobě zahrnuje neurochirurgii, ortopedii a mnoho dalších specializací, už před lety zrušil přípravu. Mezi studenty to vyvolalo bouři nevole. Ale jen do té doby, než jsem jim nastínil realitu: Leží zranění na silnici po autonehodě, krvácí. Přijde k nim doktor, podívá se na ně a řekne: „Dejte mi dvacet minut, já se jdu připravit.“

Ano, studium medicíny je složité a náročné, ale stejná bude i jejich profese lékaře. Proto musí být připraveni na všechny varianty.

Autor: Jitka Jiřičková

Foto: Martin Pinkas

Článek vyšel v on-line magazínu Univerzity Karlovy Forum.

Jiří Manďák

Děkan Lékařské fakulty v Hradci Králové Univerzity Karlovy (LFHK UK), který právě nastupuje do svého druhého funkčního období. Předtím působil jako proděkan pro výuku všeobecného lékařství a výuku bakalářských programů. Základní chirurgickou erudici získal na Chirurgické klinice Fakultní nemocnice a Lékařské fakulty UK v Hradci Králové. Poté přestoupil na nově vzniklou Kardiochirurgickou kliniku. V roce 1986 složil atestaci z chirurgie I. stupně a v roce 1992 nástavbovou atestaci z kardiochirurgie. V roce 2014 byl na Univerzitě Karlově jmenován profesorem kardiochirurgie. Jeho profesní život je spjat s Kardiochirurgickou klinikou LF a FN v Hradci Králové, na které působí jako zástupce přednosty kliniky a až do svého děkanování i jako aktivní kardiochirurg. Současně také vede Katedru chirurgie LFHK UK.