Spravovat výzkumné centrum jako ne-vědec je podle něj výhoda. Považuje se za profesionálního manažera, věnuje se však i politice. Jak se Jiřímu Nantlovi řídil CEITEC MU během pandemie koronaviru? Jak si podle něj počínaly Ministerstvo školství a vládní RVVI? A jaká je jeho vize rozvoje inovací v Jihomoravském kraji? Nejen o tom se dočtete v následujícím rozhovoru.
Jako bývalý náměstek ministra školství jste jistě sledoval, jak Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy postupovalo v době koronavirové pandemie. Jak se vám jeho kroky zamlouvaly? Souhlasíte s nimi?
Šlo o krizi, kterou nikdo nemohl předvídat. Tedy poslední měsíc dva před jejím vypuknutím možná i mohl, ale stejně bych nebyl přehnaně kritický - prostě s pandemií tohoto typu jsme v Evropě neměli zkušenost sto let. Pro zavádění krizových opatření jsem měl pochopení. Co se mi však již tolik nezdálo, je například způsob postupného otevírání škol. Zde si ministerstvo školství zbytečně naběhlo tím, že podle všeho určitá pravidla promyslelo velmi detailně, nicméně už je neprojednalo s různými školskými asociacemi. Vysokých škol se to díky jejich autonomii samozřejmě týká méně. Ministr školství se měl více čelem postavit k tomu, že semestr jako takový vlastně skončil. Mohlo se říci již na začátku, že očekáváme-li na počátku dubna vrchol pandemie, tak musíme na zbytek školního roku přepnout do jiného režimu. To se mohlo dále promítnout například do řešení maturit. Já jsem byl stoupencem úřední maturity. Ta by rozhodně spoustu věcí ulehčila, protože když celý stát čelí krizi takových rozměrů, je důležité redukovat počet problémů, které zůstávají k řešení a mít energii na to nejpodstatnější.
Se školstvím souvisí i distanční výuka. Myslíte si, že budou školy nyní tuto formu výuku využívat častěji?
Já bych tyto zkušenosti nepřeceňoval. Sice už takto školství funguje několik měsíců, ale na druhou stranu je ta doba krátká pro nějakou větší změnu. Určitě je ale dobré být na takovou situaci připraven. Nicméně se ukazuje i druhá strana distančních technologií. Často jsme na to nebyli připraveni skladbou výuky a řadě lidí tato forma prostě nesedla. Chybí jim sociální kontakt. Podle mě jde i nadále o doplňkovou formu výuky, nemyslím si, že se nyní bude na distanční formu výuky masově přecházet.
Jak se vám v době krize komunikovalo s vládou? Například z pozice ředitele výzkumného centra CEITEC MU?
Ukázalo se, že stát nemá příliš široké povědomí o tom, jaké kapacity vlastně výzkumné instituce mají, navzdory tomu, že existuje řada orgánů pro řízení vědy, od Rady po výzkum, vývoj a inovace sestupně přes různé resorty. Se skupinou ředitelů několika výzkumných institucí jsme vládě navrhli, že se naše laboratoře zapojí do testování koronaviru. Tady bych ale spíše očekával, že s takovým požadavkem přijde sám stát. Nemyslím si, že komunikace jako taková byla špatná, nicméně ukázala, že na tyto mimořádné situace stát vůbec není připraven.
Jak jsou na tom po krizi vysoké školy?
Já si myslím, že si na vysokých školách z hlediska ekonomických dopadů málo uvědomujeme, že jsme oproti zbytku vlastně docela v pohodě. Když se podíváme na různé územní samosprávy, kterým klesají rozpočty a příjmy o desítky procent, tak výzkumné organizace a vysoké školy jsou na tom stále relativně dobře. Kriticky se však dívám na obecně rozšířený postoj, který byl k uzavření hranic. To způsobilo univerzitám obrovské problémy, zejména tam, kde jsou větší počty zahraničních studentů, a vedlo v řadě případů k humanitárně těžkým situacím, které nebyly ani vůči riziku nákazy opodstatněné, když zde byla možnost karantény.
Projevilo se uzavření hranic výrazně i v CEITECu, kde pracuje přeci jen mnoho vědců ze zahraničí?
Právě. Na CEITECu je zhruba 40 procent cizinců, takže tohle jsme pocítili velmi intenzivně. Najednou všichni s překvapením zjistili, že Slováci jsou vlastně cizinci. My máme na CEITECu spoustu Slováků, kteří v Česku pracují dlouhodobě, ale nikdy si tu nevyřídili trvalý pobyt. Když byli zrovna na Slovensku, tak se už zpátky do svého nynějšího domova – do České republiky, nemohli dostat.
Řešili jsme také situace našich kolegů ze třetích zemí, kteří v okamžiku uzavírání hranic byli někde jinde v Evropě. Jednalo se o velké množství různých situací, ve kterých navíc nebyly vůbec dostupné adekvátní informace. Celá komunikace státu, a to bych podtrhl, na rozdíl od řady jiných i východoevropských zemí jako je třeba Litva, probíhala pouze česky. Například v Litvě jsem viděl, že všechny krizové informace hned publikovali i anglicky. Takže vším tímto jsme se během pandemie zabývali. A bohužel mi přišlo, že to nikoho na straně státu příliš nezajímalo. Stát se k těmto lidem, kteří řádně platí daně a jsou součástí naší společnosti, otočil zády.
Rada pro výzkum, vývoj a inovace se nyní snaží na podobnou situaci do budoucna připravit. Chce zřídit například speciální fond pro krizové případy. Myslíte si, že na to jde správně?
Pravděpodobně má Rada dobré úmysly, ale nejsem si zcela jist, jestli je to dobrý nápad. Vlastně si myslím, že je to špatný nápad. Zaznamenal jsem úvahy, že bude vyčleněno půl miliardy ročně na tak zvané nepředvídatelné vědecké úkoly. Máme přitom různé poskytovatele, jako například Technologickou agenturu nebo Agenturu pro zdravotnický výzkum, které by byly flexibilně schopné něco takového v budoucnu řešit, vlastně se o to pokusily již nyní.
Co říkáte té částce?
Ta suma půl miliardy je obrovská, jedná se vlastně o pětinu rozpočtu GA ČR. My dnes nemáme peníze na pokračování některých výzev typu EXPRO (program GA ČR na podporu excelence v základním výzkumu – pozn. red.) a další, které jsou podle mě smysluplné, ale kvůli jedné mimořádné situaci vyčleníme každoročně půl miliardy? Lze si docela snadno představit, jak by to vypadalo, ukázku máme v kauze tak zvané národní vakcíny. Mám obavy, že někdo, kdo bude na někoho politicky napojen a bude potřebovat sehnat peníze, tak bude předstírat, že navrhuje řešit nepředvídatelný strategický úkol. Navíc takové množství nepředvídatelných situací a pandemií s takovou pravidelností nenastává, a případná situace se dá řešit nějakou vládní rozpočtovou rezervou. Pro připravenost České republiky na potenciální jiné krize je daleko důležitější udržovat dobré podmínky pro špičkové týmy a instituce a mít jasné povědomí o jejich možnostech.
Nejen v RVVI, ale i v obecnější rovině to vypadá, že dochází k určitému vyhrocování postojů mezi základním a aplikovaným výzkumem. Vnímáte to podobně?
Když bych to bral z pohledu CEITECU, tak takhle vlastně už příliš nepřemýšlíme. Otázka pro nás je, který výzkum je dobrý a kompetitivní na mezinárodní úrovni. Nejsem si ale jistý, zda ta diskuze, která nyní trochu probublává, není spíše důsledkem přenesení problému jednoho nebo možná několika konkrétních pracovišť, která mají pocit, že v rámci své domovské instituce nedostávají dostatečné množství peněz v rámci rozdělování rozpočtu, na vládní úroveň. Zde se podle mě ukazuje nevýhoda konstrukce RVVI, kde jsou někteří, ale jenom někteří, šéfové výzkumných pracovišť. A chybou také určitě je, že premiér Babiš jako předseda RVVI vůbec připouští, aby tento typ debaty takto nekoordinovaně vznikal, a dopřává jí sluchu. Zadělává se tak na zbytečné problémy. Navíc aplikovaný výzkum je v Česku podporován tak moc, že je až přefinancovaný. Stačí se podívat na úspěšnost výzev na projekty účelové podpory základního a aplikovaného výzkumu.
Vraťme se ještě do CEITECu a období nouzového stavu. Jak vůbec za nouzového stavu CEITEC fungoval? Co jste jako jeho ředitel musel řešit?
Řešili jsme více operativy než běžně. Jinak jsme fungovali relativně normálně, kromě toho, že jsme uvnitř zavedli omezující opatření. Jak jsem říkal, řešili jsme velké množství problémů spojených s pohybem osob a cestováním, protože mnoho našich zaměstnanců jsou cizinci. Již před vyhlášením nouzového stavu jsme tedy řešili, jak udělat nástupy lidí ze zahraničí a podobné věci, ale jinak jsme se snažili, aby věda byla provozována i v těchto omezených podmínkách. Běžný chod asi tří výzkumných skupin změnila nová laboratoř, kterou jsme postavili na testování koronaviru.
Jak se vám jako ne-vědci řídí tak velké vědecké centrum jako je CEITEC?
Myslím, že nejde úplně univerzálně říct, co je ideální profil ředitele. Záleží nejen na dané osobě, ale i na charakteru a velikosti instituce a jejích potřebách v dané fázi vývoje. Je to možná trošku podobné jako ve zdravotnictví, kde ředitel nemocnice většinou je lékař, ale v největších nemocnicích dnes často není a dělá to právě profesionální manažer. Z mé zkušenosti základní výhoda pro mě jako pro ředitele byla v tom, že jsem byl vždy neutrálně vnímán z hlediska rozdělování financí a podobně. Když vědecké centrum řídí přímo vědec, tak je vždycky trochu v podezření, že fandí svému oboru. Já jsem předtím dělal univerzitního manažera s přestávkou na ministerstvu, takže toto prostředí navíc dlouhodobě znám a bez toho by to zase bylo úplně jiné.
Jak byste tedy své dosavadní působení v pozici ředitele zhodnotil?
Snažím se v CEITECU uplatňovat nějakou moji přidanou hodnotu v propojování věcí na makroúrovni, směrem k univerzitě a celé společnosti. Můj základní úkol v posledních pěti letech ale byla konsolidace ústavu. Když jsem nastupoval na CEITEC, tak jsme měli strukturální deficit okolo 50 milionů korun a obecně o takto velkých centrech řada lidí pochybovala, zda se to dá ekonomicky zvládnout. Do tří let jsme ale dosáhli ekonomické stability a připravili se na plynulý přechod za tak zvané období udržitelnosti. Vyžádalo si to ale strukturální změny, které byly spojeny i s rozhýbáním personální politiky. Když to řeknu zcela konkrétně, za mých pět let ve funkci ředitele byly čtyři výzkumné skupiny instalovány a osm zrušeno.
Oznámil jste i kandidaturu na hejtmana Jihomoravského kraje. Kdybyste uspěl, kdo bude dál řídit CEITEC?
Lídr každé strany je potenciálně kandidát na hejtmana, rozhodnou koaliční jednání po volbách. Takže přesně vzato je to tak, že můžu být hejtman, náměstek hejtmana nebo být v opozici. Zákon určuje, že kdo je ve funkci v krajské samosprávě, tak je uvolněn ze svého zaměstnání na dobu výkonu funkce. Nepředpokládám, že by bylo možné být hejtmanem a ředitelem tak velké instituce a náš ústav změnu ředitele zvládl už v minulosti, zvládne to i kdykoli v budoucnosti. Je to silná a konsolidovaná instituce. Samozřejmě v čistě osobní rovině to není takto snadné, mám práci na CEITECu moc rád a jsem hrdý na výsledky vědeckých kolegů i posun celého institutu, který se odehrál v posledních letech. Stojím si za tím, že dnes jsme „nejzápadněji“ fungující vědecký ústav na východ od starých členských zemí EU.
Co by se podle vás dalo v Jihomoravském kraji s vědou udělat?
Mám dvě myšlenky, které jsou v našem volebním programu, a zároveň jsem je nějakým způsobem i projednával s brněnskou primátorkou Markétou Vaňkovou, protože město Brno a Jihomoravský kraj tradičně v těchto věcech postupují v nějaké symbióze. Jihomoravský kraj má dlouhodobě funkční inovační strategii, na což navazovala řada aktivit. Ze své pracovní zkušenosti si však myslím, že co chybí, je podpora těch nejlepších týmů, které jsou dlouhodobě silné a které se často dostávají do kritické fáze. Tím myslím to, že sice získávají elitní projekty, ale samozřejmě ne vícekrát bezprostředně za sebou. No a kritická je ta mezifáze. Bylo by proto skvělé, kdyby se univerzity a kraj pobavily o nějakém schématu, které by podporovalo návazné financování pro ty nejlepší týmy, ale také elitní instalační granty pro juniorní týmy s potenciálem.
A ta druhá myšlenka?
Ta je ještě velkolepější i organizačně náročnější. My máme Jihomoravské inovační centrum (JIC), které se vyprofilovalo jako skvělé centrum pro inovační byznys. Já bych byl rád, kdyby na Moravě vznikla sesterská organizace JICu pro veřejný sektor, která by přebírala know-how humanitních a společensko-vědních oborů a používala ho k modernizaci veřejné správy, sociálních služeb, zdravotnictví a vzdělávání v kraji. Takže jsme předběžně s primátorkou Brna domluveni, že pokud budeme ve vedení kraje, tak bychom o tomto jednali s univerzitami. Vznikla by tedy podle modelu JICu nějaká agentura pro chytrý region, která by dělala pro veřejný sektor, pro modernizaci malých obcí a dalších subjektů to, co dělá JIC pro byznys. Myslím si, že takto bychom Jihomoravský kraj mohli dostat mezi ty nejlepší v zemi i v rámci kvality veřejných služeb.
Děkujeme za rozhovor!
Za portál Vědavýzkum.cz se ptala Barbara Kytková
Jiří Nantl
V současnosti je ředitelem CEITEC - Středoevropského technologického institutu na Masarykově univerzitě. V minulosti působil v řadě pozic ve vysokém školství a veřejné správě, mj. jako kancléř Masarykovy univerzity, ředitel odboru vysokých škol Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a náměstek ministra školství. Podílel se podstatným způsobem na přípravě reformy vysokoškolské legislativy, která vedla k přijetí novely zákona o vysokých školách v roce 2016, a na tvorbě Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020. Byl také jedním z tvůrců národního kvalifikačního rámce pro vysoké školství. Ve volbách do zastupitelstev krajů v říjnu 2020 je lídrem kandidátky ODS v Jihomoravském kraji.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
