Libor Ustohal: Určitá míra stresu je prospěšná

Nejdůležitější a také asi nejtěžší je správně si rozvrhnout čas. Všichni asi dobře ví, že není radno učení a plnění dalších studijních povinností odkládat na poslední chvíli, i když to může být lákavé.

Svým všeobecným rozhledem a širokým záběrem připomíná renesančního člověka. Zatímco někomu zabere studium lékařství všechen volný čas, Libor Ustohal zvládl ještě jeden obor navíc. Na Fakultě sociálních studií MU získal bakalářský titul z politologie a mezinárodních vztahů. Tříleté studium jej nejen bavilo, ale taky posunulo v budoucí kariéře.

Na lékařské fakultě přednášíte o psychiatrii, na farmaceutické zase studenty seznamujete s klinickou farmacií. Je pro vás obtížné měnit témata a prostředí, nebo si to naopak užíváte?

Jednoznačně si to užívám. Právě ta pestrost mě baví a také obohacuje. A není to jen výuka studentů všeobecného či zubního lékařství a farmacie. Několik let jsem učil externě studenty psychologie na fakultě sociálních studií, mimo univerzitu externě vyučuji a také zkouším psychiatrické sestry v Národním centru ošetřovatelství a přednáším na odborných akcích zaměřených na postgraduální vzdělávání lékařů, především psychiatrů, ale také farmaceutů, které zaštiťují příslušné komory. Kromě toho jako školitel vedu několik studentů v rámci jejich postgraduálního studia a několik lékařů v rámci předatestačního vzdělávání. Setkávat se s tolika lidmi z různých oborů a na různých stupních vzdělávacího procesu je nesmírně zajímavé.

Co se ale témat mé výuky týče, nelze říct, že by byla zcela odlišná. Jednou z mých hlavních oblastí zájmu je klinická psychofarmakologie a tu se snažím zprostředkovat jak studentům lékařství v rámci výuky psychiatrie, tak i studentům farmacie v rámci výuky klinické farmacie. Vždy se zaměřuji i na praktické aspekty, které se snažím dokládat příklady z klinické praxe.

Jakým projektům se na obou fakultách věnujete?

Zabývám se výzkumem časných fází jedné z psychotických poruch – schizofrenie. Je to porucha, při níž mohou být narušeny takřka všechny psychické funkce, zejména postihuje myšlení, vnímání, emotivitu, volní schopnosti a také kognitivní funkce. Při jejím studiu se zaměřujeme především na metabolické, endokrinologické a imunitní aspekty související s touto závažnou duševní poruchou a také na její léčbu. Při tom spolupracuji kromě kolegů z psychiatrické kliniky i s kolegy farmakology a farmaceuty jak z lékařské fakulty, tak i právě farmaceutické fakulty, konkrétně Ústavu farmakologie a toxikologie. Jmenovitě se jedná o docenta Juřicu, doktorku Kotolovou a doktorku Horskou. Poslední jmenovaná působí na naší klinice i jako klinická farmaceutka, takže s ní spolupracuji i při své medicínské praxi. S docentem Juřicou z lékařské fakulty a doktorkou Pelcovou z přírodovědecké fakulty rovněž dokončujeme práce na menším projektu, který je zaměřen na možnosti jednoduššího stanovování koncentrací psychofarmak v krvi, respektive v plazmě.

Konkrétně se jedná o možnost využití tzv. suché kapky krve, což by mohlo vést k většímu rozšíření užívání této metody monitorující adekvátnost terapie v klinické praxi. Kromě farmaceutů a farmakologů spolupracuji v oblasti výzkumu stresových hormonů i s kolegyněmi ze Slovenské akademie věd. V této oblasti navíc připravujeme nový projekt s doktorem Ješem a doktorem Bartečků, který se liší způsobem odběru materiálu pro analýzu stresových hormonů – místo krve z vlasů, což umožňuje zachytit jejich koncentrace za delší časové období.

Kromě schizofrenie se zabýváte i tzv. transkraniální magnetickou stimulací. Můžete vysvětlit, o co jde?

Tato neurostimulační metoda je založena na principu elektromagnetické indukce. Zařízení funguje tak, že k hlavě zdravého dobrovolníka nebo pacienta přiložíme speciální stimulační cívku, kterou prochází elektrický proud. Tím dochází k indukci elektromagnetického pole, které zase může ve svém dosahu indukovat ve vodivém prostředí sekundární elektrický proud. A takovýmto vodivým prostředím je i lidský mozek. Zjednodušeně řečeno můžeme tímto způsobem aktivovat nebo inhibovat vybrané oblasti mozku.

Transkraniální magnetická stimulace se využívá ve výzkumu, ale také v terapii některých neuropsychiatrických poruch, například depresivní poruchy. My se dlouhodobě zabýváme jejím užitím v ovlivnění tzv. negativních příznaků schizofrenie. To jsou příznaky jako emoční oploštění, čili neschopnost vyjadřovat emoce, nedostatek vůle, ochuzení myšlení, sociální stažení a některé další, které se jen částečně dají ovlivnit medikací. S tímto výzkumem na našem pracovišti začal zhruba před dvaceti lety prof. Přikryl a já v něm pokračuji společně s doktorem Svěrákem z naší kliniky. V uplynulých letech se nám podařilo navázat spolupráci s německými kolegy z Regensburgu a z Cách. Právě dokončujeme extenzi jednoho společného projektu a doufáme, že budeme spolupracovat i nadále. Aktuálně se můj postgraduální student doktor Skřont chystá na studijní pobyt v Regensburgu. Do budoucna plánujeme uplatnit transkraniální magnetickou stimulaci i v dalších oblastech, konkrétně s týmem doktorky Linhartové z naší kliniky u jedinců s hraniční poruchou osobnosti.

Jste také členem Etické komise pro výzkum. Jakou v ní máte úlohu?

Etická komise pro výzkum má za úkol posuzovat všechny výzkumné projekty, které jsou připravovány na Masarykově univerzitě (vyjma těch z lékařské fakulty, která má komisi vlastní) a které zahrnují lidské subjekty. Bez souhlasu Etické komise nelze v současnosti provádět žádný takovýto výzkum, její souhlas je vyžadován grantovými agenturami, které výzkum finančně podporují. Pokud by někdo takovýto výzkum přesto provedl, nemůže jej publikovat v žádném renomovaném odborném periodiku. Já jsem jeden z členů komise, a to už od jejího vzniku.

Mým úkolem je podílet se na činnosti komise, účastnit se jejích zasedání, hlasovat o posuzovaných projektech a dalších záležitostech spadajících do její působnosti a v neposlední řadě sloužit u vybraných projektů jako zpravodaj, který pro ostatní členy připravuje posudek.

Jak to vypadá v praxi?

Výzkumník podá žádost o projednání připravovaného projektu, s použitím předpřipraveného formuláře tento projekt popíše a dodá další materiály, především informovaný souhlas pro participanty výzkumu (může rovněž využít šablonu, kterou si dle svých potřeb upraví). Jsou-li dodány všechny potřebné materiály, předsedkyně komise určí zpravidla dva zpravodaje, kteří projekt posoudí z etického hlediska. Kromě toho jej posoudí z právního hlediska i jedna z právniček komise. Někdy zpravodaj žádá doplnění či případně úpravu projektu. Pak mezi komisí a výzkumníkem probíhá komunikace a může dojít ke změnám projektu. Většinou pak dojde ke shodě a právnička i oba zpravodajové doporučí komisi projekt ke schválení, o čemž pak hlasují všichni členové komise. Výjimečně se stane, že některý ze zpravodajů (případně i oba či tři, pokud byli určeni v tomto počtu) projekt nedoporučí ke schválení. Pak se koná mimořádné zasedání celé komise, na něž je pozván výzkumník, aby mohl svůj projekt vysvětlit a obhájit. Hlasování se koná až poté. To se ale děje jen v několika málo případech za rok. Někdy se může výzkumníkům zdát, že se jedná o zbytečnou byrokracii nebo že komise lpí na drobnostech, ale požadavky na etiku výzkumu se vyvíjejí a zpřísňují. Etická komise pro výzkum tak chrání univerzitu a především samotné výzkumníky, aby nemohli být nařčeni z neetických postupů.

Souběžně se studiem lékařství jste získal také bakalářský titul z politologie a mezinárodních vztahů. Proč? A jak jste našel čas pro jeden obor navíc?

Oblast politologie, a zvláště mezinárodních vztahů, mne vždycky velmi zajímala a zajímá dodnes. V maturitním ročníku na gymnáziu jsem se dlouho rozhodoval, zda se nemám této oblasti věnovat profesně, nebo jít studovat všeobecné lékařství. Nakonec jsem se rozhodl jít ve šlépějích svého táty a věnovat se medicíně. Trochu mě ale mrzelo, že jsem se musel vzdát studií mezinárodních vztahů, takže když jsem zjistil, že na Masarykově univerzitě je toto studium otevřené v kombinované formě, hned jsem se přihlásil.

Souběh studií byl opravdu docela časově náročný, musel jsem si plnění všech studijních povinností dobře naplánovat, zvláště pak ve zkouškovém období, které jsem využíval beze zbytku. Velmi pomohlo, že studium mě bavilo a zvláště ke studiu mezinárodních vztahů a politologie jsem přistupoval jako ke své zálibě. Toto studium mi bylo užitečné i v další kariéře v oblasti medicíny. Jednak jsem si rozšířil obzor i za hranice lékařské fakulty a za druhé jsem zde získal řadu dovedností k psaní odborných publikací. Tomu se na lékařské fakultě alespoň za mých časů nevěnovala v pregraduálním studiu taková pozornost. Na začátku postgraduálního studia jsem tak měl velkou výhodu.

Jako psychiatr se dennodenně setkáváte s negativy, onemocněními mozku. Co vás v práci dělá šťastným?

První věcí, která mi pomáhá nalézat uspokojení v práci, je její pestrost. V zásadě vykonávám tři profese v jedné. Jsem lékařem, který léčí pacienty, jsem vyučujícím s poměrně širokým záběrem, a konečně se věnuji také vědecké práci. V klinické práci mě potěší, když se nám podaří správně diagnostikovat pacienta s komplikovaným klinickým obrazem, a zvláště pokud se nám podaří mu účinně pomoci, což není naštěstí výjimečný případ. V případě výuky a vzdělávání mám radost, když někdo ocení moji přednášku nebo seminář nebo když například můj postgraduální student úspěšně obhájí disertační práci.

No a v případě vědecké práce jsem rád, když kupříkladu získáme na některý projekt grantovou podporu, navážeme zajímavou spolupráci, a zejména když se nám podaří dovést nějaký projekt do zdárného konce včetně publikačního výstupu. Těší mě rovněž setkávání s mými kolegy na konferencích a dalších odborných akcích. A pokud se v některé oblasti zrovna nedaří, je možné více se zaměřit na jinou, ve které jsem zrovna v dané chvíli úspěšnější.

Druhou neméně důležitou věcí, která mě dělá šťastným, je kolektiv lidí. Měl jsem veliké štěstí, že hned po studiích jsem byl přidělen na oddělení 23 Psychiatrické kliniky, kde v zásadě působím dosud. Tam jsem tenkrát narazil na kolektiv skvělých lidí pod vedením Radovana Přikryla, pozdějšího profesora psychiatrie. Ten kolektiv se i přes řadu obměn udržel až dodnes, i když bohužel profesor Přikryl nás před sedmi lety opustil navždy. Měl jsem štěstí i na vedení celé kliniky. Když jsem nastupoval, byla její přednostkou profesorka Češková, nyní je to profesor Kašpárek. Třetí věcí vedoucí ke štěstí, nebo alespoň ke spokojenosti a určité rovnováze, je vždy si uvědomovat, že na světě neexistuje jen práce, ale že je třeba adekvátní čas věnovat i svým blízkým a také sobě, svým koníčkům a zálibám.

Přinesla pandemie koronaviru, při které jsme zažili lockdown a zákaz vycházení, ze strany psychologie něco dobrého?

Myslím, že vlnu solidarity, zejména v počátečních fázích. To bylo zcela jistě pozitivní. Taky jsme si uvědomili, že některé věci, které jsme považovali za samozřejmé, zase tak samozřejmé nejsou a snad si jich do budoucna budeme více vážit, ať už se jedná o zdraví, možnost se setkávat nebo svobodně cestovat. Dalším pozitivem může být, že se snad jak instituce, tak i širší veřejnost z této situace poučili a při dalších krizích budou reagovat efektivněji, byť každá krize je poněkud odlišná od té předchozí.

A další krize přišly jen několik měsíců poté – válka na Ukrajině a energetická krize. Existuje nějaký recept na to, jak si v roce 2022 uchovat zdravý rozum?

Je třeba si zachovat zdravý odstup a konstruktivní přístup. I když se jedná o velmi závažné události, je třeba je vnímat v kontextu našeho prostředí. Důležité je se také nenechat pohltit zpravodajstvím i jeho sledování bychom měli věnovat přiměřený čas. Po zpracování prvotního šoku z každé krize je třeba přemýšlet, čím můžeme přispět k řešení situace i my. Například pomocí lidem postiženým invazí na Ukrajinu nebo úsporami energie.

Na vysokoškolské studenty jsou navíc kladeny vysoké nároky. Co byste jim poradil, aby efektivně zvládli zkouškové období a studium?

Nejdůležitější a také asi nejtěžší je správně si rozvrhnout čas. Všichni asi dobře ví, že není radno učení a plnění dalších studijních povinností odkládat na poslední chvíli, i když to může být lákavé. Přípravě na zkoušku je třeba dát maximum, ale pak ji neodkládat, přestože si student myslí, že není zcela stoprocentně připravený. Přiměřený čas je třeba věnovat taky relaxaci, a to i během zkouškového období.

Existuje ve stresu nějaká prevence?

Stres k životu patří a určitá jeho míra je dokonce prospěšná. Někdy se v této souvislosti hovoří o tzv. eustresu, tedy takovému typu, který posiluje fyzické i psychické funkce organismu a vede k vyšším výkonům. Rizikovým se stává, pokud působí příliš dlouho a v příliš vysoké intenzitě, čímž vede k vyčerpání mechanismů, kterými se organismus se stresem vyrovnává. Tyto mechanismy jsou u každého jinak robustní. Zde se někdy hovoří o tzv. distresu, který je naopak škodlivý a vede k poškození tělesného i duševního zdraví.

V takovém případě je třeba přehodnotit, zda cíle, které si klademe, jsou pro nás splnitelné. Pokud ne, je třeba z toho vyvodit důsledky, například změnit zaměstnání či studium. Pokud to není možné a jedinec pociťuje potíže, kupříkladu je dlouhodobě podrážděný, nesoustředěný, má potíže se spánkem, pak by měl vyhledat pomoc. Jinak je samozřejmě vhodné věnovat se vlastní duševní hygieně, najít si něco, čím se můžeme odreagovat. Každému pomáhá něco jiného, někomu sport, jinému třeba četba.

 

Autor: Tomáš Chramosta

Foto: Martin Indruch

Zdroj: Masarykova univerzita