Mariola Pytliková: Covid vystřídalo téma migrace

Čísla týkající se migrace jsou opravdu obrovská. O jak velký problém se vlastně jedná?

Vzhledem k výrazným ekonomickým a jiným rozdílům mezi zeměmi, by se dalo očekávat, že lidí žijících v jiné zemi, než v jaké se narodili, bude více, než zmiňovaných 3,6 % populace. Obzvláště, pokud se podíváme na migrační potenciál založený na záměrech lidí, který je ještě vyšší. Podle průzkumů Gallup World Poll by se přibližně 15 % světové populace, tedy více než 750 milionů lidí, rádo přestěhovalo do jiné země, pokud by k tomu mělo příležitost. Vyšší migraci však brání bariéry jako striktní imigrační politiky, jazykové a kulturní bariéry, a hlavně psychické náklady migrace ve formě opuštění rodiny a přátel a ztráty známého prostředí. Tyto faktory hrají natolik významnou roli, že mnoho lidí, kteří sice o emigraci přemýšlí a rádi by ji realizovali, si tento krok raději rozmyslí. Avšak světová migrace je geograficky velmi nerovnoměrně rozložena, navíc v průběhu času se mění jak skladba typických přijímajících, tak i vysílajících zemí migrantů.

Migranti často směřují do zemí západní Evropy, co je tam nejvíce láká?

Jsou to relativně vysoké příjmy, pracovní příležitosti. Velkou část migračních toků vysvětlují také rozsáhlé etnické sítě a kulturní a jazyková blízkost v cílových zemích. Pokud se podíváme na důvody emigrace, tak mohou být migranti „vytlačeni” ze zemí původu v důsledku ekonomických faktorů jako jsou jsou nízké příjmy, chudoba, nerovnost či nedostatek pracovních míst, ale také z důvodů neekonomických, jako je např. existence etnických konfliktů a válek, nebo z důvodů environmentálních, kam řadíme znečistění ovzduší, přírodní katastrofy a změnu klimatu.

Západní Evropa, USA nebo Kanada, to jsou jasné cílové země z důvodů, které jste uvedla. Mění se ale migrační toky v čase? Máme tu jiné cílové země?

Hodně se mluví o imigraci do zemí s vysokými příjmy. Mezi novými cílovými oblastmi jsou i země Střední či Jižní Evropy, které se změnily z původně typických zemí původu na oblíbené destinace migrantů. Dále, roste imigrace do zemí se středními příjmy, jako Čína nebo Saudská Arabie, které jsou oblíbenými destinacemi migrantů za prací, nebo země pod tlakem migrace uprchlíků, jako Turecko. Nám vědcům to klade nové výzvy, protože až budoucí studie mohou poskytnout více empirických důkazů o hnacích silách migrace v těchto zemích. Stejně tak toho málo víme o roli environmentálních změn a politických faktorů, jako jsou konflikty a války, a vzájemné působení různých mechanismů, neboť důkazy o nich jsou stále poměrně kusé a nepřesvědčivé, oproti již zmíněným ekonomickým faktorům.

Podíváme-li se na příčiny migrace podrobněji, na základě čeho se lidé rozhodují?

Často je to spíše rozhodování na úrovni rodiny nebo domácnosti, než na úrovni jednotlivce. Ve většině rozvojových zemí jsou poměrně častá selhání trhu – tedy trhu práce, úvěrového trhu nebo trhu pojištění. Domácnosti mohou zvažovat vyslání jednoho ze svých členů za prací do zahraničí, aby se pojistily proti případným negativním šokům v místních ekonomických podmínkách. Podobně rizikové postoje jednotlivých migrantů i rizikové postoje ostatních členů domácnosti ovlivňují rozhodnutí o migraci regionální, např. z venkova do měst. Navíc k migraci může docházet spíše za účelem zvýšení příjmu v porovnání s ostatními domácnostmi v původní komunitě, než za účelem zlepšení příjmu domácnosti v absolutním vyjádření. Migrace mezi původním a cílovým místem je pozitivně spojena s uvolněním omezení cílového trhu práce pro nové přistěhovalce.

Jak může stát migraci vlastně ovlivnit?

Docela zásadně. Stát totiž ovlivňuje řadu oblastí, které mohou mít na migraci vliv. V první řadě jde o imigrační politiky, jejich podmínky a dvoustranná vízová omezení, které omezují příliv zahraničních migrantů, stejně jako ovlivňují délku jejich pobytu a možnosti návratu. Důležité je, do jaké míry stát chrání své hranice a uplatňuje svá omezení v oblasti imigrační politiky. Země, o nichž je známo, že je do nich relativně snadné vstoupit, mohou být pro potenciální migranty atraktivnější. Naopak, když země svou imigrační politiku utahují (například po velké recesi), mohou být náklady na migraci tak vysoké, že od migrace na startu úvah potencionální migranty odrazují. Ve většině teoretických modelů slouží imigrační politika jako zástupný ukazatel migračních nákladů. Země s uvolněnou imigrační politikou budou mít nižší náklady na stěhování, zatímco země s přísnou politikou budou mít vyšší náklady. Mnoho západních států v současnosti uplatňuje selektivní imigrační politiky ve formě bodového systému, které alokují větší počet bodů žadatelům s vyšší kvalifikací, se znalostí národního jazyka, či je nabízí mladším uchazečům. Průkopníky tohoto typu imigrační politiky byla Austrálie, Nový Zéland a Kanada. Tento systém může vést k pozitivnějšímu výběru migrantů a snížit význam tradičních pull a push faktorů, které jsme už zmínili.

A jak si v tomto srovnání stojí Česká republika?

Česká republika má jednu z nejpřísnějších imigračních politik. Index politiky integrace migrantů (MIPEX) 2015, který vypracovala MPG a barcelonské Centrum pro mezinárodní záležitosti (CIDOB), ukázal, že Česká republika získala 45 bodů z maximálních 100 a je na 24. místě mezi 38 vyspělými zeměmi. Podle MIPEX si Češi v poslední době polepšili v politické participaci a přístupu ke státnímu občanství. V oblasti slučování rodin a trvalého pobytu však vyšší poplatky a požadavky na příjem potenciálně neodpovídají sociální a ekonomické realitě.

Z výzkumu kolegů v rámci institutu SYRI víme, že pro Českou republiku je klíčová zejména levná zahraniční pracovní síla, která je pro český stát a zaměstnavatele věcí národního zájmu a státní priority. Jasně to ukázala pandemie covid-19, která prohloubila rozdíly na pracovním trhu. Vládní opatření byla koncipována tak, aby přístup k zahraniční pracovní síle umožnila. Ekonomičtí migranti už ale na druhou stranu neměli adekvátní nárok na sociální práva a zdravotní péči. Jádrem českého systému jsou migranti pracující na místech s nízkou kvalifikací. Jde o špatně placená a rutinizovaná pracovní místa. Přístup k sociálním výhodám pro migranty je pak minimální. .

Potřebujeme tedy v této oblasti něco změnit?

Určitě potřebujeme modernější imigrační politiku, podobně jako tomu je v západních zemích, které právě aplikují selektivní imigrační politiku dle potřeb svých trhů práce. Pro ČR je toto obzvláště důležité, jelikož čelíme problémům stárnutí populace a zároveň napjatého trhu práce. Dlouhodobě nás trápí nízká porodnost a stárnutí populace. Podle predikce ČSÚ by osoby starší 65 let měly v roce 2050 tvořit 32 % populace, zatímco v roce 2015 tvořila tato věková skupina pouze 18 % populace. Právě vhodná zahraniční pracovní síla, obzvláště ta více kvalifikovaná, je možným řešením spolu s podporou návratů vysoce vzdělaných Čechů ze zahraničí (např. v podobě daňových úlev). Současný systém modrých a zelených karet je nedostatečný a velmi byrokratický.

S tím souvisí i integrační politika. Máme ji dobře nastavenou?

Právě, že nikoliv, a to je velký problém. Musíme ji teprve vytvořit. Existují sice integrační centra, ale ta jsou jen ve velkých městech a jen pro migranty ze třetích zemí mimo EU. Tento systém podpory by ale měl být dostupný pro všechny a na více místech. Chybí také dodatečná podpora výuky jazyka, integrace dětí cizinců na školách, což jsme ostatně už zjistili v souvislosti s velkou vlnou uprchlíků z Ukrajiny. Školy byly pod tlakem, neexistovala systémová podpora ukrajinských dětí ve výuce češtiny, situaci řešily školy individuálně a často nedostatečně. Celkově tedy chybí podpora v podobě široce nabízené výuky češtiny pro nově příchozí, jejich rodiny, dodatečná podpora výuky češtiny dětí cizinců atd. Výuka češtiny je klíčová pro přenos dovedností a začlenění na trhu práce a do společnosti.

Je potřeba zároveň udělat více pro zajištění rovného přístupu dočasně pobývajících osob a jejich rodin k systému veřejného zdravotního pojištění. Systém veřejného zdravotního pojištění by měl být inkluzivnější, dostupnější, ale také by měl lépe reagovat na potřeby zahraničních pracovníků. Dále by měl být cizincům umožněn rovný přístup ke všem úrovním vzdělávání. V návaznosti na to bychom toho měli udělat víc pro udržení zahraničních absolventů vysokých škol, například tím, že by jim bylo povoleno zůstat v České republice po dostatečně dlouhou dobu po ukončení studia, aby si tito mohli najít uplatnění na českém trhu práce.

V neposlední řadě by bylo možné podniknout řadu dalších kroků v rámci terciárního vzdělávání s cílem otevřít se zahraničním odborníkům ze zahraničí. Například by se měla zjednodušit procedura uznávání diplomů a titulů ze zahraničí, automaticky by se mohlo uznávat vzdělání z jiných zemí EU a mohlo by se přistoupit k uzavření více bilaterálních dohod se třetími zeměmi ohledně uznávání titulů. Pro české vysoké školy by bylo snazší přilákat zahraniční výzkumné pracovníky, pokud by se změnil systém akademických titulů. To je ale na delší povídání.

Data

V roce 2015 žilo v ČR téměř 468 tis. cizinců (4,4 %), zatímco v roce 2000 to bylo 210 tis. cizinců. Díky velkým vlnám hlavně uprchlíků z Ukrajiny se počet cizinců v posledních letech výrazně zvýšil a ke konci roku 2023 žilo v Česku 1 065,7 tisíce migrantů, což odpovídá 9,8 % obyvatelstva. Většina cizinců v ČR pochází ze třetích zemí mimo EU, zatímco ze zemí EU28 pochází pouze 1,85 % obyvatel ČR.

 

Autor: Filip Vrána

Foto: František Géla

Zdroj: SYRI

---

Mariola Pytliková působí jako odborný asistent na CERGE Univerzity Karlovy a jako vědecký pracovník na Národohospodářském ústavu AV ČR. Zabývá se tématy v oblasti ekonomie trhu práce a pracovněprávních vztahů. Ve svém výzkumu se věnuje tématům týkajícím se mezinárodní migrace, studuje např. determinanty a důsledky mezinárodní migrace a etnické diverzity pracovních sil. V této oblasti se Pytliková mimo jiné věnovala vlivu jazykové blízkosti, změny klimatu, postojů vůči přistěhovalcům, sociálních dávek, práv přistěhovalců a konfliktů na mezinárodní migraci. Dále se zabývá strukturou a dynamikou mezd na trhu práce, genderovými rozdíly a příjmovými nerovnostmi na trhu práce. Je nositelkou prestižní ceny Kateřiny Šmídkové 2015 a Mladého ekonoma 2005 od České společnosti ekonomické.