Výzkum Michaely Tencerové může pomoci třeba lidem s onemocněním pohybového aparátu a obezitou tím, že opotřebení jejich kostí nebude tak vysoké. Jaká je cesta od sledování vodních prvoků pod mikroskopem v mládí po vědkyni na Fyziologickém ústavu Akademie věd ČR s vlastním týmem?
Stejně jako se věda a technologie vyvíjí, svůj vývoj zaznamenala i Michaela Tencerová. Hledala svoje tempo a zkoušela nové a nové věci, než zakotvila u svého oboru. Začínala výzkumem genetického modelu octomilky a přes myši se dostala až ke klinickým studiím. Svůj obor našla ve studiu metabolizmu buněk kostní dřeně ve vztahu ke kostní homeostáze a metabolismu celého těla.
Základem zdravé fyziologie kosti je, aby byly procesy přestavby kosti nebo tvorba kostní matrice v rovnováze. Buňky v kosti musí fungovat jako spojené nádoby, jedny z nich - osteoblasty - tvoří novou tkáň, a další, kostní makrofágy - osteoklasty - zase pohlcují tu starou. Tyto procesy se přirozeně se stářím zpomalují. Ale pokud se během života vyskytne nějaké onemocnění, například osteoporóza, diabetes nebo obezita, urychluje to negativní dopad na buněčné procesy v kostech, což se může negativně projevit v pohyblivosti člověka.
Michaela Tencerová studuje, jak zabezpečit rovnováhu všech dějů v kosti a zpomalit tyto negativní vlivy na kosti. Momentálně pracuje na zodpovězení otázky, jak snížit riziko lámavosti kostí u pacientů s metabolickými chorobami a usnadnit život lidem s osteoporózou.
Bílý plášť jsem chtěla už od malička
„Abyste byli ve vědě úspěšní, nesmíte se bát výzev a musíte zkoušet aplikovat nové věci, nebo si jinak rozšiřovat obzory. Důležitá je vytrvalost a překonávání vlastních limitů, které vás posunou dopředu. Čím více zkušeností člověk má, tím lepší je v tom, co dělá. A to platí i v životě,“ vysvětluje svůj postoj Michaela, kterou jako malou fascinovaly lékárnice v bílých pláštích. Dokázaly předepsat léky na různé choroby a pomáhaly lidi uzdravovat. Opravdový zájem o biologii pak přišel, když na základní škole vyrazila na školu v přírodě. „Pozorovali jsme zvířata v přírodě, vyráběli jsme si senný nálev a potom jsme pod mikroskopem pozorovali trepky. Příroda mi vždy přišla krásná a tajuplná. Povzbuzovala ve mně chuť ptát se na základní otázky, co je čeho příčinou,“ vzpomíná Michaela.
Tvrdá práce a čas na rodinu
Pro Michaelu byl milníkem postdoktoralní pobyt u Michaela Czecha na Medical School University of Massachusetts, Worcester. Naučila se, jak tvrdou prací dosáhnout svých cílů. Měla možnost být v týmu se špičkovými vědci a pracovat s nimi na jedinečných projektech. „Můj šéf brával celý náš tým v létě na víkend na jeho chatu u moře. Měli jsme možnost se poznat také mimo laboratoř. Bylo to od něj hezké gesto, cítila jsem se jako součást jedné rodiny. To pro mě hodně znamenalo, hlavně, když jsem v té době měla celou rodinu a přátele za mořem. Vyjet do zahraničí neznamená jen to, že posunete svoje hranice. Začnete si také vážit toho, co je v životě nejdůležitější a oceníte dobrá přátelství,“ popisuje Michaela, která houževnatost a pracovitost vyzdvihuje také u vědkyně Marie Curie-Skłodowské, která je jí příkladem. „I když to zní jako klišé, vytrvalost v práci, která ji poháněla, byla neskutečná. Ráda bych měla alespoň část takové houževnatosti.“
Na svém prvním postdoktorálním pobytu v USA odkoukala tvrdou pracovní morálku. Další postdoktorální pobyt v Dánsku ji zase posunul v hlídání si vyváženosti práce a volného času. „V Dánsku není všechno jenom o práci. Lidé například chodí z práce dřív, aby mohli být s rodinou. Nejlepší je najít si nějakou střední cestu. Je důležité brát svojí práci vážně a chápat ji jako poslání. Není to jen o tom, že si odsedíte hodiny v práci. Musíte mít na konci dne pocit, že jste něčím společnosti přispěli,“ zamýšlí se Michaela, pro kterou je velkou motivací při překonávání překážek ve vědě porozumění rodiny, a taky její tým, se kterým dohromady posouvá poznání na poli molekulární fyziologie kosti.
Každý den jiný příběh
Povolání vědkyně není podle Michaely Tencerové vůbec jednoduché. Ve vědě neexistuje náplň práce jako u běžných zaměstnání. Naopak je ve vědě vzrušující možnost, že každý den prožijete nový příběh a vždy se něco nového dovíte. A stojí to za to, i když jsou podmínky každým rokem těžší, možnosti grantové podpory menší a tlak na zabezpečení chodu „laborky“ vyšší.
O tlaku na zabezpečení chodu „laborky“ mluví Michaela z vlastní zkušenosti. Svojí vědeckou skupinu si založila asi před třemi lety, zrovna, když se rozbíhala pandemie onemocnění covid-19. „Byla jsem čerstvě po rodičovské dovolené a do toho přišla pandemie, která všechno zpomalila. Nebylo jednoduché všechno rozběhnout. Začínala jsem nové spolupráce a potřebovala jsem zaměstnat nové lidi, když byl veškerý kontakt omezen jen na skype nebo zoom. Velký dík patří našemu ústavu a kolegům z dalších ústavů, pomohli mi vše rozběhnout a umožnili mi zapojit se do probíhajících projektů,“ říká vědkyně, která se naučila nahromaděný stres z práce prostě vypustit třeba tím, že si během cesty domů pustí svoji oblíbenou písničku.
Vědkyně, buďte slyšet!
Jaké to je být ženou a vědkyní? Michaela se z tohoto úhlu pohledu na svoji práci nikdy nedívala a dodává, že možnosti jsou stejné jako mají muži, jen je potřeba vícekrát a důrazněji hovořit o svých představách, jak pokračovat a o zájmu o vedoucí pozici. „Asi tady historicky převládá pocit, že ženy nemají ambice, ale opak je pravdou. Musíme jen použít svůj hlas a využít možnosti, když se nám naskytnou. I mateřství nás může posunout dál nejen v životě, ale i v nasměrování ve vědeckém světě. Určitě to neznamená, že máme méně možností. Mateřstvím se nemění kvalita naší práce, ani to, čeho chceme dosáhnout,“ zdůrazňuje vědkyně, která má doma malého syna.
Podle Michaely lze úspěšně skloubit mateřství a vědu, ale na začátku je nutné si uvědomit, že nejde všechno plnit na 100 %, jako to bylo před dětmi. „Za to, že dokážu skloubit roli matky a výzkumnice vděčím také své skvělé rodině a týmu. Máme sehranou dynamiku a víme, že si navzájem vypomůžeme. Například vím, že když nečekaně zavolají ze školky, že je dítě nemocné, předám úkoly a vše běží dál. V těžkých otázkách se mám o koho opřít, “ vysvětluje a dodává, že pro matky vědkyně je důležité si vytvořit systém a mít v záloze „plán B“, protože se plány často kvůli různým okolnostem mění.
Na otázku, kde se Michaela vidí za pět let, odpovídá, že by ráda pokračovala ve své vědecké práci, měla rozběhnutou „laborku“ a přispěla novými poznatky v oblasti léčby osteoporózy a obezity. „Hlavně chci cítit stále z práce radost, to je polovina úspěchu. Druhá polovina jsou studenti, kteří se mnou sdílejí entuziazmus a zápal pro vědu.“
Zdroj: Vědavýzkum.cz (ED)
Foto: Archiv Michealy Tencerové
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
