Milena Králíčková je prorektorkou pro studium na Univerzitě Karlově. S portálem Vědavýzkum.cz hovořila o budoucnosti univerzity, vlivu pandemie na vysokoškolské studium, i o své kariéře lékařky a vědkyně.
Jste lékařkou, vědkyní a prorektorkou. Jak se vám daří skloubit dohromady vědu, klinickou praxi a řízení klíčové agendy tak velké instituce jako je Univerzita Karlova?
Člověk si jednoduše musí stanovit priority. Mou prioritou v uplynulých sedmi letech bylo soustředit se na univerzitu a zvláště na řízení studijní agendy. Klinickou práci jsem musela bohužel téměř opustit. S výzkumem mám ale velké štěstí, protože jsme v Biomedicínském centru a na ústavu histologie a embryologie na Lékařské fakultě v Plzni výborný vědecký tým, a tak moje vědecká práce mohla v omezeném rozsahu pokračovat. Mám také velké štěstí, že se mi dostává velké podpory ze strany rodiny.
Jakými tématy se zabýváte jako vědkyně?
Zabývám se hlavně otázkami neplodnosti. Toto téma mě provází v podstatě už od doktorského studia, v jehož začátcích jsem pracovala na otázkách reprodukční medicíny. Od mého ročního pobytu na Harvardu, konkrétně v Massachusettské všeobecné nemocnici, jsem se začala soustřeďovat především na příčiny neplodnosti. V současné době se zabývám hlavně problémem kvality pohlavních buněk – například jak prostředí, zejména určité škodliviny, ovlivňují kvalitu lidských pohlavních buněk.
Co vás inspirovalo k tomuto tématu?
Bylo to zvláštní, ale v podstatě šlo o takovou náhodu. Po skončení medicíny se mi nepodařilo získat místo na gynekologicko-porodnické klinice – tehdy byl lékařů dostatek. Přijali mě ale na doktorské studium na Ústavu histologie a embryologie. Díky Fulbrightovu stipendiu jsem pak odjela na rok působit do USA. Po návratu jsem získala atestaci v gynekologii a porodnictví a pokračovala v tématu neplodnosti.
Evropská aliance posílí konkurenceschopnost
Působila jste nejdříve jako proděkanka na lékařské fakultě v Plzni. Nyní působíte jako prorektorka pro studium. V čem se podle vás obě úlohy liší? Jaký je rozdíl mezi tím pracovat na úrovni fakulty a na úrovni rektorátu?
V Plzni jsem zastávala pozici proděkanky pro rozvoj a měla jsem na starosti vznikající Biomedicínské centrum. Naše fakulta byla tehdy úspěšná v Operačním programu Výzkum a Vývoj pro Inovace, ze kterého jsme získali prostředky na stavbu nového výzkumného centra. Moje práce tak byla hodně zaměřená na výstavbu centra a jeho úspěšný rozjezd, to znamená na podporu vědy. Mým hlavním cílem bylo motivovat akademické pracovníky získávat granty a podporovat internacionalizaci. Naše lékařská fakulta v Plzni má takový rodinný charakter. Bylo opravdu naplňující pracovat s kolegy z různých klinik a ústavů. Univerzitní perspektiva už je daleko širší a zde se věnuji hlavně studijní oblasti. Jsem ale ráda, že některá témata mi zůstala. Mohu například i nadále podporovat internacionalizaci, byť je to tentokrát hlavně v oblasti studia.
Proč internacionalizaci považujete za tak zásadní téma?
Internacionalizace je zvlášť významná proto, že naši absolventi by neměli obstát pouze na českém pracovním trhu, ale měli by být konkurenceschopní na evropské i světové úrovni. Přestože nám program ERASMUS nedovolí poslat každého studenta do zahraničí, příchod zahraničních studentů na naši univerzitu umožňuje mezinárodní kontakty těm studentům, jež zůstali doma. Díky tomu i studenti, kteří nikdy nevyjedou, budou mít zkušenost s multikulturním, multijazykovým prostředím, které jim pomůže v dalším profesním uplatnění.
Jakých úspěchů si nejvíc ceníte ve svém profesním životě?
V profesním životě za největší úspěch považuji to, že se nám podařilo vybudovat Biomedicínské centrum v Plzni a že skvěle funguje. Je ekonomicky stabilní s množstvím zahraničních studentů i pracovníků a daří se mu získávat smluvní výzkum nejenom z tuzemska, ale právě i ze zahraničí. Za velký úspěch samozřejmě považuji i to, že jsem měla a mám tu příležitost a poctu působit jako prorektorka pro studium. Za ty roky se podařila v této oblasti spousta věcí – od nových studijních předpisů po novele vysokoškolského zákona po zavedení nového systému uznávání vzdělání ze zahraničí. Na mezinárodním poli na úrovni univerzity považuji za poslední roky za největší úspěch členství v nové evropské univerzitní alianci 4EU+.
Co přesně je univerzitní aliance za subjekt a jaké přínosy má členství Univerzity Karlovy?
Aliance 4EU+ je uskupení, které tvoříme s pařížskou Sorbonnou, Univerzitou v Heidelbergu, univerzitou v Kodani, Varšavskou univerzitou a univerzitou v Miláně. Jde o ohromnou příležitost, jak naše univerzita může ve všech směrech – ve vzdělávání, ve výzkumu i v oblasti kooperace neakademických pracovníků – spolupracovat s těmi nejlepšími v Evropě. Tyto aliance, kterých bude v Evropě jenom omezený počet, budou takovými tahouny v tom, jak otevírat studijní programy mezi jednotlivými univerzitami a jak vůbec inovovat a modernizovat studium na univerzitě. Dle mého názoru bude aliance EU4+ významná i pro zvyšování konkurenceschopnosti našich absolventů. Již v tomto semestru v rámci aliance otvíráme desítky kurzů, které jsou přístupné studentům členských univerzit. V rámci vědecké spolupráce se nám například podařilo získat podporu pro projekt TRAIN 4EU+, který přispěje ke slaďování vědeckých strategií mezi jednotlivými univerzitami. Budeme se například věnovat otázce rovných příležitostí a nastavování vědecké spolupráce.
Pandemie nás připravila o praktickou výuku i socializaci
Podobu studia teď dramaticky změnila aktuální pandemie. Co považujete za největší problémy, které pro studium pandemie znamená?
Určitě největším problémem je absence praktické výuky. Vedení fakult i garanti jednotlivých studijních programů se sice snaží nahradit chybějící praktickou výuku různými způsoby, ale dá se říct, že speciálně v regulovaných povoláních to může být problém. Samozřejmě doufáme, že nám epidemiologická situace v průběhu jara či léta dovolí, abychom ještě v letošním akademickém roce chybějící výuku později dohnali. Další velký problém je i to, že zcela chybí socializační aspekt výuky. Nejvíc jsou na tom biti studenti prvních ročníků, protože nemají šanci poznat své spolužáky a sdílet s nimi strasti a radosti vysokoškolského studia. My jsme se na univerzitě snažili připravit alespoň online verzi orientačního týdne, ale to samozřejmě nemůže nahradit osobní setkání nových spolužáků. Jsem vždycky ráda, když vidím, že se do řešení tohoto problému aktivně zapojují akademici i studenti a třeba i studentské spolky a hledají nejrůznější cesty. Problém nedostatečné socializace souvisí i se stále se zhoršující duševní pohodou našich studentů. Na podzim jsme provedli průzkum, který měl zjistit vliv pandemie na duševní zdraví. Jednoznačně z něj vyplynulo, že dopady jsou horší, než jsme si představovali. I proto tomuto tématu nyní věnujeme zvýšenou pozornost.
Ovlivní podle vás pandemie výuku na univerzitách celkově? Promění univerzitní prostředí?
Myslím, že ano. Jsem ale přesvědčena, že ze zkušenosti s distanční výukou si odneseme nejen šrámy, ale i řadu pozitivních zkušeností. Například velké množství studijních opor, které vyučující nyní vytváří. V neposlední řadě se ukázalo, že i když fyzickou mobilitu nic nenahradí, hybridní či virtuální mobilita můžou mít zajímavý potenciál pro ty studenty, kteří se na fyzický ERASMUS nedostanou. Obecně lze říci, že distanční fungování nám ukázalo některé příležitosti, které do budoucna budeme moci dobře využít.
Máme potenciál spolupracovat s těmi nejlepšími
Kde vidíte Univerzitu Karlovu za deset let?
Univerzitu Karlovu za deset let vidím i nadále jako silného hráče v evropském vzdělávacím i výzkumném prostoru. Naše univerzita jako největší a nejstarší česká univerzita již nyní spolupracuje v Evropě i ve světě s těmi nejlepšími. Jsem přesvědčená, že máme potenciál přinášet společnosti řešení na řadu palčivých problémů – ať už jde o témata spojená s pandemií nebo v otázkách vzdělávání, v otázkách společenských a v mnoha dalších. Univerzita svou silnou roli v dalších deseti letech jenom potvrdí.
Na jakých tématech by podle vás měla škola dále pracovat?
Za prvé bych řekla, že velkým tématem je elektronizace uvnitř univerzity – pandemie nám ukázala, že celou řadu agend můžeme zvládnout elektronicky. Zadruhé by se univerzita měla v budoucích letech soustředit na podporu vědy a kvalitu vzdělávací činnosti, s čímž souvisí mnoho dílčích otázek včetně rozvoje pedagogických kompetencí akademických pracovníků. V mnoha případech platí, že máme excelentní vědce, ale ne vždy umí tito vědci studentům poznatky efektivně předat. Univerzita by akademiky měla umět podpořit tak, aby měli možnosti získávat dostatečné pedagogické kompetence, které by jim umožnily předávat znalosti studentům moderním a efektivním způsobem. V neposlední řadě jsem přesvědčena, že důležitou otázkou by měl být transfer vědeckých výsledků, a to nejen ve smyslu komercializace, ale obecně přenosu vědeckého poznání do společnosti. Vím, že společenské a humanitní vědy mají potenciál kultivovat společnost. To je něco, co bychom měli do budoucna intenzivně podporovat. I s ohledem na současnou situaci a následky pandemie, které nebudou jen ekonomické, by i nadále univerzita měla být strážcem hodnot a místem pro vždy svobodnou a otevřenou debatu.
Děkujeme za rozhovor!
Za redakci Vědavýzkum.cz se ptal Jan Tesárek.
Foto: Univerzita Karlova
Milena Králíčková
je prorektorkou pro studijní záležitosti na Univerzitě Karlově. Zabývá se studiem časné embryogeneze, diferenciace a regenerace ve vztahu k dalším buněčným dějům. Od roku 2007 se věnuje jako vedoucí jednoho z výzkumných programů budování Biomedicínského centra, které v Plzni vzniká za podpory Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace. V letech 2010 až 2013 pracovala jako proděkanka pro rozvoj LF v Plzni. Od roku 2012 je Čestnou ambasadorkou Fulbrightovy komise.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
