Otakar Fojt: Věda je úžasná, protože nemá hranice

„Stejně jako se mění diplomaté, mění se i věda. Když jsem nastupoval, dostal jsem za úkol podporovat rozvoj vztahů s Českou republikou, která se teprve chystala vstoupit do EU. Dnes je mojí prací podporovat rozvoj česko-britských vztahů v době, kdy Velká Británie EU opustila. Svět je pestrý a o náhody v něm není nouze,“ říká diplomat a současně předseda Správní rady Univerzity Palackého, který za svou práci pro vědu obdržel Řád britského impéria.

Když někdo dostane řád za rozvoj vědy, napadne mě, že je asi vědec a něco objevil. Ve vašem případě to platí také, byť v jistém přeneseném slova smyslu – za vámi není žádná nová „molekula“, ale jsou to příležitosti a možnosti. Souhlasíte?

Je to tak. Mojí prací je propojování vědeckých týmů z České republiky a ze Spojeného království. Vytváříme příležitosti, ukazujeme možnosti. Mám vždycky radost, když pak vidím vědce, kteří spolupracují na projektu, který by bez přičinění ambasády možná ani nebyl.

Ten Řád britského impéria je pomyslný vrchol vaší profesní pyramidy. Co ale bylo na jejím začátku? Kdy se malý Ota začal zajímat o vědu?

To je asi v člověku odjakživa. Ta touha pořád něco objevovat a žasnout nad věcmi kolem a nezastavit se v tom objevování. Vzpomínám si, když jsem si koupil první časopis Vesmír. To bylo někdy v roce 1981. Nemohl jsem se od něj odtrhnout a doposud ho mám ještě někde doma na půdě.

Nakonec jste v Brně vystudoval biomedicínské inženýrství, doktorát máte ze slavného Oxfordu, pohybujete se mezi světovou vědeckou elitou. Jak si podle vašeho názoru stojí naše vysoké školy? Máme zajímavé absolventy?

Čeští vědci a profesoři jsou špičkoví, a to platí i ve světovém měřítku. Když se podíváme jen na Velkou Británii, tak na tamních univerzitách teď pracuje, ať už ve vědě, nebo ve výuce, přes pět set českých profesorek, profesorů, doktorů, odborníků, techniků. Absolventi našich vysokých škol se uplatňují na těch nejlepších místech na světě a jsou tam přijímáni velmi pozitivně. Určitě máme světu co nabídnout. Spíš se musíme zamyslet, jestli není škoda, že se nepříliš často vracejí zpět domů, kde jsou také potřeba.

Je zahraniční inspirace pro nás stále ještě žádoucí?

Pořád se máme čím inspirovat. Věda je mezinárodní, a pokud chcete porovnávat svou práci a dostávat doporučení, kam ji dál posunout, je nezbytné se radit s těmi nejlepšími na světě. Komunikovat jenom s těmi, s nimiž sdílím kancelář nebo jednu univerzitu, by určitě nestačilo.

Co vlastně obnáší práce vědeckého diplomata?

Zahrnuje několik oblastí. Jednou z nich je informační práce, kdy seznamuji kolegy z české vlády, univerzit, Akademie věd nebo přímo z výzkumných týmů s tím, co zajímavého, špičkového a nového se děje v oblasti vědy ve Velké Británii. Úplně stejně pak české novinky ve vědě sdílím s britskými kolegy. Další oblastí je budování spolupráce. Na vládní úrovni je to například o tom, jak zlepšit vědeckou diplomacii, hodnocení vědy a výzkumu, management a řízení výzkumných center. Na úrovni univerzit jde zase třeba o výměny studentů, vědců, o společné výzkumné projekty. Spolupráci ale podporujeme i na oborové úrovni, kdy skupina odborníků z obou zemí může společně pracovat například v oblasti umělé inteligence, nových pokročilých nanomateriálů a podobně. Možností je celá řada.

Musíte mít obrovský přehled o tom, co se děje v britské a české vědě. Je vůbec možné mít vhled do vědeckého světa ve dvou zemích a být schopen informace neustále aktualizovat?

Pořád se učím nové věci a přesně to mě na mé práci baví. Nejde ale jen o naše dvě země. Velká Británie má vědecké diplomaty v dalších padesáti zemích. Když se tedy někdo z Británie zeptá, co je ve světě zajímavého třeba v oblasti antimikrobiální rezistence, přijdou souhrny ze všech těch zemí. I k těmto informacím mám přístup. Když pracujete ve vědě, zaměřujete se pouze na velmi malou oblast lidského poznání a v této specializaci jste odborníkem. Ve své profesi jsem tohle vyměnil za možnost mít strategický nadhled nad mnoha různými obory. Podobně výjimečných pracovních příležitostí existuje opravdu jen hrstka a já jsem za ni vděčný.

Je výhodou vědeckého diplomata, když je člověk současně i vědec?

Je to nesporně výhoda. Vědecké vzdělání mi dává schopnost porozumět tomu, jak se věda dělá, že to není finální produkt, ale proces. Ale faktem je, že z naší sítě vědeckých diplomatů zhruba polovina kolegů nemá vědecké vzdělání. I oni ovšem dělají špičkovou práci, protože hodně záleží na dovednostech, jako je komunikace či schopnost organizovat a propojovat týmy.

Na celém světě směřují právě do vědy velké peníze. Asi není sporu o tom, že je třeba do této oblasti investovat…

Většina peněz do vědy jde ze soukromých prostředků. Celosvětově jsou to zhruba dvě třetiny celkového objemu peněz vynakládaných na vědu, především jsou to investice velkých nadnárodních společností. Z veřejných prostředků se financuje nejvíce základního výzkumu. To je ale nesmírně důležité, protože bez základního výzkumu by nebyl výzkum aplikovaný a nebyly by nové technologie, produkty a všechno, co dnes vidíme kolem sebe jako finální výsledek vědy.

Jak moc je podle vás důležité umět veřejnosti vysvětlit, na co se vynakládají prostředky, zvláště ty z veřejných rozpočtů?

Pokud jde část prostředků na výzkum z peněz daňových poplatníků, musí si toho být vědci dobře vědomi, a musí tedy i umět vysvětlovat, k čemu je jejich práce dobrá. Před deseti lety bylo v Británii do hodnoticích kritérií výzkumu poprvé zařazeno kritérium socioekonomického dopadu. Tato data musí vyplnit naprosto všechny obory britských vysokých škol. Považuji to za důležité.

Kdysi jsem se pokoušel přesvědčit vydavatele vědeckých časopisů, aby u každé publikace bylo kromě abstraktu ještě „light summary“. Takový souhrn v rozsahu tři sta slov, jimiž byste popsali svůj výzkum babičce. Zatím se mi to nepovedlo prosadit, takže potřebujeme profesionální komunikátory vědy, kteří mluví s vědci a překládají jejich odbornou řeč do jazyka běžných lidí.

Popularizace vědy se skloňuje už nějakou dobu i u nás. Jaká je ta britská zkušenost?

Už v devadesátých letech začala BBC pravidelně zařazovat do svého televizního vysílání příběhy o vědě a jejích výsledcích. Britové mají skvělé Science Media Centre, které vybírá klíčová témata, zprostředkovává rozhovory se špičkovými vědci a nabízí vědecký obsah všem médiím. Mimochodem – na některých univerzitách je součástí smlouvy, že profesoři musí pronést jednou do roka veřejnou popularizační přednášku. Je to jejich povinnost.

I u nás se blýská na lepší časy…

Určitě. Už dříve jsme měli program Meteor, který řada z nás sledovala stejně jako seriál Okna vesmíru dokořán astronoma, astrofyzika a popularizátora vědy Jiřího Grygara. Dnes máme na ČT Dana Stacha a úžasný program Hyde Park Civilizace, který nám řada zemí závidí. Komunikace vědy má tedy zelenou, mladí vědci mají na výběr z různých vzdělávacích programů a mohou se učit komunikační dovednosti a další soft skills. Ale neznamená to, že je práce hotová, je toho před námi ještě ohromná spousta.

„Můj vztah k univerzitě vlastně začal před mnoha lety. Měl jsem pocit, že když propojuji britskou a českou vědu a současně bydlím ve městě, v němž sídlí tak významná instituce, jako je Univerzita Palackého, mohl bych pomoci. Moje nabídka ke spolupráci byla přijata. Stal jsem se členem její správní rady, které teď i předsedám, a dělám pro univerzitu, co mohu."

Máte oblíbeného vědce, který dobře popularizuje třeba v Británii?

Jednoznačně David Attenborough. To je ikona a britský klenot popularizace. Samozřejmě k mým oblíbeným patří i Brian Cox a řada dalších.

Žijeme v informačním věku a věda není výjimkou. Jak vstřebat všechny informace?

Už delší dobu přemýšlím nad omezeným množstvím času, který má každý z nás na to, aby přijímal nové informace. Jak tedy postupovat, abychom měli relevantní informace, nestrávili celý den jenom tím, že je někde získáváme, hledáme nebo ověřujeme? A jak nejefektivněji je sdílet i v týmu? Pro ilustraci: Ročně vychází zhruba dva miliony vědeckých publikací. Když budeme počítat, že máme zhruba pět tisíc vědeckých oborů, tak na jeden připadá v průměru čtyři sta publikací. To nemáte šanci přečíst. Takže buď všechny neprocházíte a pak hrozí, že vám možná unikne něco zajímavého a investujete čas a peníze do toho, co už bylo objeveno. Nebo musíte mít tak velký výzkumný tým, kde si každý přečte něco a potom vzájemně rychle a efektivně sdílí myšlenky. A přesně tam věda postupně směřuje. Možná nám s tím výběrem a tříděním pomůže umělá inteligence. Ale verifikaci vědeckých experimentů, jejich zopakování, jejich kontrolu budou podle mne dělat vědecké týmy. Že by to dělali autonomní roboti s obecnou umělou inteligencí, tomu ještě dlouho neuvěřím.

Jaké objevy nás ještě čekají?

Těžko říct, protože my nevíme, co nevíme. A právě proto je ta věda tak úžasná, protože nemá hranice. Důležité je ale i objevování cest. I těch slepých. Ty nám ukazují, že něco nefunguje a není třeba plýtvat finanční prostředky. Věda je to rozhraní mezi tím, co víme a co nevíme. A vědci jsou ti, kteří jsou na té hraně a postupně posunují tu hranici kousek po kousku dál.

Není vám někdy líto – právě proto, co děláte a s kým se potkáváte –, že se už nevěnujete vědě?

Někdy ano – a moc. Ale zase si říkám, že bych ztratil možnost toho nadhledu a vhledu do řady jiných oborů, které bych, pokud bych zůstal ve vědě, vůbec nepoznal. Je to něco za něco. Všechno v životě mít nemůžete, na to je krátký.

Začínali jsme náš rozhovor gratulací k získání Řádu britského impéria. Jaké to je, získat takové ocenění?

Je to ohromná pocta a vůbec ji neberu jako jen svou osobní věc. Považuji ji za ocenění česko-britské vědecké spolupráce. Velmi si toho vážím, protože diplomatická práce je často neviditelná. A když se podívám, do jaké společnosti jsem se dostal, že seznam držitelů začíná československými letci a piloty za 2. světové války, že stejný řád má pan profesor Hilský za překlad celého Shakespeara, tak si říkám, že si to snad ani nezasloužím. Musím ale dodat, že ten řád je sice napsán na mé jméno, ale kdyby má žena nepečovala o děti a neumožňovala mi cestování do Británie a do Prahy a všude možně po světě, tak bych možná udělal sotva čtvrtinu práce. Takže jí ten řád patří úplně stejně jako mně. Jsme společná jednotka, která se dělí o domácí radosti i starosti. Doufám, že ji potěšil tak, jako potěšil mě.

Text: Ivana Pustějovská, Egon Havrlant

Foto: Jakub Čermák

Zdroj: Univerzita Palackého v Olomouci

Otakar Fojt (* 1971) vystudoval biomedicínské inženýrství na VUT v Brně, doktorský program absolvoval na Oxfordu. Přednášel na britských i kanadských univerzitách. Od roku 2003 působí jako vědecký atašé britského velvyslanectví v ČR. Věnuje se rozvoji česko-britských vztahů v oblasti vědy, moderních technologií a inovací. Je předsedou Správní rady Univerzity Palackého a mj. spoluautorem knihy Science Communication. Úvod do komunikace vědy. Za dlouholetý přínos v oblasti vědy a inovací v České republice mu král Karel III. udělil Řád britského impéria.