S místopředsedou Rady pro výzkum, vývoj a inovace Pavlem Baranem o vlivu koronavirové pandemie na českou vědu i o tom, proč se dlouhodobý systém financování vědy a výzkumu ukázal jako efektivní a jak vnímá spolupráci vědců s politickými představiteli.
Odhalila epidemie koronaviru COVID-19 nějaké nedostatky v oblasti české vědy?
Začal bych spíše přednostmi české vědy, u kterých pandemie ukázala, že jsou klíčové pro zvládání krizových situací. Díky stabilním investicím do infrastruktury a lidských kapacit za podpory národních, a v posledních letech i evropských zdrojů, u nás vznikl potenciál, jehož kreativní uplatnění jsme teď mohli sledovat v přímém přenosu.
Co konkrétně myslíte?
Mám na mysli například podporu činností spojených s testováním vzorků na COVID-19, vývoj ochranných pomůcek, využívání unikátního přístrojového vybavení, nevyjímaje pozitivní dopad nesčetných mediálních aktivit osvětlujících věcné souvislosti krize. Oceňuji také zapojení vědců do ekonomických, sociálních, psychologických, právních i dalších analýz. A dodal bych, že lidé a nakonec i společnost jako celek v převážné míře respektují racionální diskurs a důvěřují poznatkům vědy a vědeckým argumentům, a právě proto byla zpočátku přijatá opatření akceptována. Jsem přesvědčen, že toto vše je také důsledkem kontinuální a tradiční podpory vědy a výzkumu v našem prostředí, a to platí i přesto, že byla například za předlistopadového režimu řada vědních oborů devastována.
A co ty nedostatky?
Tato krizová situace je zásadním mementem, které přináší varování: svět a skutečnost nikdy nelze poznáním zcela vyčerpat. Proto je trvalá podpora excelentního výzkumu podstaty jevů nezastupitelná a klíčová. Bez provázanosti poznatků světové vědy totiž není možné očekávat ani řešení na národní úrovni. O to více je třeba dát si pozor na to, aby stabilní podpora vědy a výzkumu zůstala i pod tlakem ekonomických problémů zachována a aby byly garantovány podmínky pro řešení i příštích potenciálních krizí.
V kontextu březnového jednání Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jež proběhlo kvůli koronavirové pandemii per rollam, jste uvedl, že současná krize přináší také příležitost přehodnotit či redefinovat dosud standardní paradigmata institucionálních i individuálních aktivit. Mohl byste uvést konkrétní příklady aktivit, které teď potřebujeme přehodnotit?
Aktuální krize se projevuje, a ještě bude projevovat na mnoha úrovních, a to jak na ekonomické a sociální, tak na ekologické, právní nebo v krizi politiky. Na podobné hrozby se sice nikdy nemůžeme dokonale připravit, ale je možné na ně reagovat řadou strategických kroků a opatření. Věda a výzkum samy nepřinášejí řešení, ale nabízejí nezbytnou znalostní základnu pro racionální rozhodování. Uspokojují prastarou a přirozenou touhu člověka porozumět věcem a lidem kolem něj.
A právě tento pozitivní atavizmus musíme podporovat, rozvíjet a chránit. Na druhé straně bychom ale měli – zejména v kritických situacích – směrovat alespoň část výzkumných kapacit k analýzám a návrhům řešení celospolečenských problémů. Při identifikaci hrozeb se reakce v oblasti vědy a výzkumu tematicky liší a často jsou velmi rozdílné. Jejich společným jmenovatelem by ovšem mělo být úsilí o poznání bazálních souvislostí zkoumaného jevu, orientace těchto poznatků v souvislostech rizik i návrh ambiciózně-praktického řešení daného problému.
Taková spolupráce by asi měla stát na větší interdisciplinaritě a prakticky vylepšené komunikaci napříč vědními obory. Lze toho dosáhnout bez dalšího navyšování byrokratické zátěže, na kterou si čeští výzkumníci často stěžují?
Ano, máte pravdu, právě v krizových situacích je zřejmě výzkum pohybující se na hranicích oborů nejen produktivní, ale věřím, že může přinášet i praktické poznatky a výsledky. Byrokratizace je Damoklův meč, který nad námi všemi visí v každé podobné situaci a je třeba se s ním umět vypořádat.
Když jste zmínil oblast ekologie, očekáváte, že pandemie koronaviru povede k zvýšenému zájmu o vědecká řešení problémů spojených s globální změnou klimatu a k větším investicím do výzkumů zabývajících se touto problematikou?
Bohužel, nemám křišťálovou kouli. Nebo naštěstí? Pokud budou ekonomické dopady enormní, je třeba počítat s tím, že ekologická témata budou považována často za nepřípustný luxus. Na druhé straně – pokud by ekonomické dopady odezněly v řádech měsíců, mohlo by paradoxně nastat to, že ekologická témata budou přijímána jako součást řešení určité paralelní krize, s níž je třeba se rovněž vypořádat a která zásadně ohrožuje, i když jiným způsobem, zdraví všech lidí.
Zasazujete se o odpovídající postavení vědy a výzkumu v rámci veřejných politik, a to i z hlediska spolupráce s Parlamentem České republiky. Jak by ideálně měla tato spolupráce vypadat a co k tomu chybí?
S Parlamentem, včetně jeho výborů, jsem přišel naposledy do styku při projednávání zákona č. 50/2020 Sb., který novelizoval zákon č. 130/2002 Sb. a definitivně snad odstranil „kafemlejnek“. Moje osobní zkušenost je v této věci velmi pozitivní. Mám tím na mysli obě komory jako celek, samozřejmě tu a tam se vyskytly „černé ovce“. Konečný dojem mám ale vlastně velmi příjemný. Chci věřit, že zákonodárci napříč politickým spektrem si i za současné situace podrží dosud převažující pozitivní vztah k vědě a výzkumu, a doufám, že jsem to právě teď nezakřikl.
Čeští politici tedy podle vás českou vědu podporují dostatečně? Neexistuje žádná výzkumná oblast, která by měla být více propojená s činností členů Parlamentu, a přitom zůstává opomíjená?
To je výborná otázka, na kterou ale nelze odpovědět jednoduše. Na jedné straně je věda, zejména ta excelentní, globálním fenoménem, který je třeba zásadním způsobem a ze všech sil podporovat. Na straně druhé se ale na tento globální fenomén musíme dívat „očima České republiky“ a hledat oblasti výzkumu s potenciálem pozitivně ovlivňovat řešení našich domácích, často lokálních, problémů. Oba přístupy je třeba držet v tak křehké a obtížně balancovatelné rovnováze. Kontinuální podpora kvalitní vědy v mezinárodním kontextu za současného důrazu na význam vědy a výzkumu pro řešení našich domácích problémů je proto nezbytná.
Jak velké riziko manipulace a zneužití autority vědců ve prospěch osobních politických cílů s sebou nese idea užší spolupráce vědců a politiků?
Ano, riziko tu při setkání těchto dvou často tak rozdílných světů existuje. Jde o to, aby si obě strany byly tohoto rizika vědomy a aby příslušným pokušením dokázaly odolat.
Co nyní považujete za hlavní úkol Rady pro výzkum, vývoj a inovace?
Nyní je to především příprava vyváženého a solidního návrhu výdajů státního rozpočtu na vědu a výzkum pro příští rok a výhled na následující léta. Jde sice o každoroční úkol Rady v jarním období, ale letos je „okořeněný“ krizí způsobenou pandemií COVID-19. Oprávněně natažených rukou bude hodně!
A tento úkol opravdu není jednoduchý, a to nejen pro Radu vlády. Podíl vědy a výzkumu na zvládání globálních i lokálních hrozeb, historicky vzato od penicilinu přes antivirotika pana profesora Holého až po remdesivir, jen potvrzuje, že investice do této oblasti musí patřit oprávněně mezi priority.
Součástí rozpočtových jednání je proto také již zmíněné zacílení části výzkumných kapacit, a to prostřednictvím opatření č. 27 nově schválené Národní politiky výzkumu a vývoje. Smyslem tohoto opaření je motivovat zejména poskytovatele účelové podpory k podpoře specificky zaměřených komplexních výzkumných programů relevantních pro oblasti hrozeb s celospolečenským dopadem. Jde o to přes stávající úskalí opakovaně ukazovat veřejnosti, že věda a výzkum stojí v rámci svých kompetencí na její straně.
Za portál Vědavýzkum.cz se ptala Esther Idris Beshirová
PhDr. Pavel Baran, CSc.
Je místopředsedou Rady pro výzkum, vývoj a inovace, místopředsedou Akademie věd pro oblast společenských a humanitních věd. Do roku 2013 zastával pozici ředitele Filozofického ústavu Akademie věd České republiky. Působí také na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
