Pavel Doleček na konci ledna po čtyřech letech skončil v pozici náměstka pro řízení sekce vysokého školství, vědy a výzkumu na MŠMT. Od 1. února nastoupil jako prorektor pro strategickou spolupráci a rozvoj na Univerzitu Karlovu. Jeho angažmá na nejstarší české vysoké škole potvrdil v pátek 4.2. akademický senát. Bývalý náměstek s námi zbilancoval uplynulé čtyřleté období a také prozradil, před jakými výzvami podle něj český výzkum stojí.
Po více než čtyřech letech končíte ve funkci náměstka na MŠMT. Jaký je to pocit?
Je to období rekapitulace a hodnocení toho, co se podařilo a co ne. Řekl bych, že naše sekce fungovala dobře a povedla se spousta práce. Pocit je to tedy příjemný, ale zároveň trochu nostalgický.
V jakém stavu je z vašeho pohledu česká věda?
To je poměrně složitá otázka. Troufám si ale říct, že obecně nyní hodně těží z toho, že se do ní v posledních letech zainvestovalo a dále investuje z evropských zdrojů a dochází v řadě případů k posunu v celkovém institucionálním nastavení výzkumných organizací – jakkoli je tedy zde ještě dosti práce a potenciálu. Na řadě pracovišť už tak jsou mezinárodně konkurenceschopní výzkumníci i zázemí, což pak generuje konkurenceschopnou vědu. Není to tak sice všude, ale máme řadu pracovišť a zejména lidí, kteří toto mezinárodní srovnání určitě snesou. Otázka je, zda jsme z hlediska institucionálního zázemí i z hlediska politiky schopni tento stav nadále dostatečně podporovat a rozvíjet. Nástrojů státní politiky je k tomuto účelu celá řada, zároveň ale platí, že vědní politika v Česku je poměrně fragmentovaná a koordinace tu je složitá. V důsledku toho vzniká do značné míry plýtvání energií, která by se dala využít pro lepší zacílení.
Když se podíváte zpět na ty čtyři roky ve funkci, co se podle vás opravdu povedlo?
Co se týče vědní politiky, tak si myslím, že úspěchem je plná implementace Metodiky 17+. Skutečně došlo k novému způsobu celkového zhodnocení výzkumných organizací, co do rozsahu v podstatě bezprecedentního. Po celé čtyři roky se také dařilo poměrně významně zvyšovat institucionální podporu. Zároveň jsme výsledky hodnocení skutečně implementovali tak, jak Metodika předjímala – výsledné hodnocení v podobě „známek“ se tak propsalo do financování a v této chvíli máme pětileté kontraktové financování institucionální podpory.
Ještě něco dalšího, co byste zmínil?
Dalším úspěchem je prosazení do zákona takzvaných projektů sdílených činností, což je pro MŠMT, ale zejména i pro další zúčastněné instituce klíčová věc. Jedná se o infrastrukturní služby pro výzkumnou komunitu, ale i státní správu. Tyto projekty jsou v tuto chvíli čtyři a zajišťují státní politiku v oblasti pořizování elektronických informačních zdrojů, ale obecně servisu k open access i open science, zajišťují služby pro větší participaci v evropském výzkumném prostoru, dále zajišťují vlastně takovou kvazi diplomatickou službu v Bruselu v podobě Styčné kanceláře pro vzdělávání a výzkum a zajišťují také analytické zázemí pro strategickou inteligenci, sbírání a držení know-how v klíčových agendách napojených na RIS 3 strategii, ale i politiku lidských zdrojů, mezinárodní spolupráci a tak dále.
Třetí významnou oblastí je, že se podařilo opakovaně provést mezinárodní vyhodnocení projektů velkých výzkumných infrastruktur. Nyní je proto velkým úkolem zabezpečit jejich financování od roku 2023 a dále. Zároveň mám radost z ustavení právnické osoby ELI-ERIC, což trvalo řadu let, ale je to vlajková loď celé evropské kohezní politiky a největší výzkumný projekt, který tady kdy byl. Nyní je ale potřeba zabezpečit jeho fungování.
Dále se podařilo připravit adekvátní financování z Národního plánu obnovy pro určité oblasti v gesci MŠMT, schválit program Inter-Excelence II, který zabezpečuje mezinárodní spolupráci. Výhledově jsem rád, že se podařilo s Max-Planckem vyjednat zavedení programu DIOSCURI do České republiky. To jsou bilaterální výzkumná centra, která budeme rozjíždět od roku 2023, a v tuto chvíli již mapujeme absorpční kapacitu.
Co se naopak nepovedlo nebo nestihlo?
Nemyslím si, že by se něco skutečně zásadního nepovedlo, ale v jednotlivých agendách vnímám, že některé věci mohly dopadnout lépe. Mohli jsme například získat více prostředků do rozpočtové kapitoly ministerstva. Mrzí mě také, že se u projektu STRATIN nepodařilo zajistit financování na déle než čtyři roky. Je také škoda, že v některých agendách jsme ne vždy našli shodu napříč výzkumným spektrem. Z hlediska MŠMT samozřejmě vnímám obecný problém určité roztříštěnosti výzkumného systému a jeho řízení, ale chci zdůraznit, že tato čtyřletka byla z hlediska řízení určitě lepší než ta předchozí.
Jak hodnotíte, že ve sněmovně neprošla novela zákona 130?
Určitě negativně, stotřicítku postihl stejný osud jako naši novelu zákona o vysokých školách. Ten bude MŠMT chtít znovu předložit a myslím si, že ke stotřicítce by se mělo také vrátit. Je ale samozřejmě legitimní, aby se nové politické vedení v čele s novou paní ministryní pro vědu zamyslelo, jestli předloží návrh tak, jak by připraven, nebo připraví vlastní návrh.
Myslíte si, že se podaří naplnit programové prohlášení vlády?
K tomu mám dvě důležité poznámky. Jsem rád, že se podařilo, aby výzkum byl i v té kapitole, kterou má na starosti MŠMT, a to v těch výzkumných agendách, které výsostně náleží MŠMT. Podařilo se tam včlenit výzkumné infrastruktury, otázku Metodiky, navyšování RVO a je tam i revize doktorského studia. Jinak dokument samozřejmě má jistou míru obecnosti, je to specifický žánr. Měl by uvádět priority, ale nemusí nutně rozpracovávat konkrétní věci. V tomto smyslu programové prohlášení obsahuje podstatné oblasti jak od MŠMT, tak od postu nové ministryně a aparátu Úřadu vlády. V jejím případě se jedná o koordinaci klíčových politik, které má na starosti. Zejména jde o tvorbu rozpočtu, Metodiku a agendy, které se týkají celkové koordinace. Témata jako nastavení parametrů programů účelové podpory, transfer znalostí nebo péče o tzv. lidské zdroje jsou určitě potřebná a je také dobře, že v dokumentu jsou. Za mě je tak programové prohlášení přiměřeně ambiciózní.
Aktuálně česká vláda vytvořila nový post ministryně pro vědu. Bylo by podle vás vhodné, aby do budoucna vzniklo nové ministerstvo pro tuto oblast?
Kdyby se mělo v tomto smyslu konat, tak je třeba k tomu přistoupit úplně jiným způsobem, než se k tomu přistupovalo posledně, když byla ambice ministerstvo vytvořit. A to zejména z hlediska komunikace a očekávání – muselo by se dobře specifikovat, jaké jsou cíle.
Dokážu si představit jak vznik ministerstva, tak zachování statutu quo či jen posílenou koordinaci. V tuto chvíli se z hlediska legislativních nastavení kompetencí nezměnilo oproti předchozí době vlastně nic, tudíž stále platí, že systém je řízen tandemem MŠMT – RVVI. Paní ministryně v čele RVVI bude mít samozřejmě silné slovo a také aparát i mimo RVVI – bude velmi silnou hráčkou. Pokud by se na současném nastavení nicméně mělo něco měnit jakýmkoli směrem, lze jen všem zúčastněným doporučit pečlivou a dlouhodobou debatu, protože by se muselo sahat do legislativy. Pak by z hlediska MŠMT bylo největší otázkou, jakými vzory v zahraničí se z hlediska nastavení inspirovat a jak budou sedět na náš systém.
Jakou největší výzvu má před sebou česká věda?
Myslím si, že je potřeba rozdělit priority na to, co je třeba vyřešit například v tomto roce a co je dlouhodobější úkol. Z pozice MŠMT se samozřejmě dívám zejména na finanční nástroje, kterými se primárně řídí vědní politika. Tam je klíčové adekvátně kofinancovat operační program, tedy OP JAK. Dále pak posilovat rozvoj institucionálního zázemí. Je též potřeba zafinancovat velké výzkumné infrastruktury a zabezpečit jejich další chod.
Ale nechci, aby to vše bylo jen o penězích. Klíčové je také v makro-pohledu najít smysluplný koncept klastrování výzkumných kapacit a infrastruktur, aby spolupracovaly, daly se řídit a zároveň se rozvíjel např. koncept velkých výzkumných infrastruktur jakožto služby. Nebude totiž do budoucna možné, aby se každému pracovišti či instituci zafinancovalo to nejlepší vybavení, které bude využívat pouze to pracoviště či instituce. Konceptů může být celá řada: rozvoj provozování služeb v režimu Open Access jako v případě zmíněných infrastruktur, klastrování skrze klíčové výzvy z kohezní politiky nebo vytváření tzv. národních autorit, jak se snažíme v programu EXCELES. Klastrování či koncentrace kapacit je třeba rozvíjet i v mezinárodní spolupráci, např. koncept ERIC, ale zdaleka nejen to. Je to vše o kritické mase a propojení a ego prostě musí stranou. Když se to udělá pečlivě a systematicky, je pak systém přehlednější, čitelnější, dá se rozumně vyhodnocovat, a tedy i ufinancovat. Je pak smysluplnější i v evropském kontextu. A tak jak to říkám, jsem si plně vědom, jak mimořádně náročný takový úkol je.
Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho štěstí v prorektorské pozici na Univerzitě Karlově.
Za redakci Vědavýzkum.cz se ptal Aleš Vlk
Pavel Doleček
Od roku 2017 do konce ledna 2022 působil jako náměstek pro řízení sekce vysokého školství, vědy a výzkumu. Na MŠMT předtím zastával pozici vedoucího oddělení koncepčního odboru vysokých škol. Posléze působil na pozici zástupce náměstka pro řízení sekce vysokého školství, vědy a výzkumu. V rámci současné a předchozích pozic se podílel na koncepci a realizaci vysokoškolské a vědní politiky státu v gesci ministerstva včetně mezinárodní bilaterální a multilaterální spolupráce, legislativy a financování. Je členem řady odborných poradních orgánů, rad a výborů.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
