Petr Kopecký: Setkávání a propojování je potřeba k udržení univerzitní pospolitosti

Ostravská univerzita je podle Petra Kopeckého dobře fungující instituce, která – stejně jako jiné univerzity – zásadně trpí podfinancováním vysokého školství. V čele univerzity by chtěl, podobně jako doposud ve svém pracovním i osobním životě, posilovat vzájemné porozumění mezi jednotlivými součástmi. Rezervy vidí v komunikaci uvnitř univerzity, ze které podle něj pramení některé problémy. Ve svých prioritách zohledňuje také zacílení výuky na praktické kompetence, společenskou a environmentální zodpovědnost univerzity nebo rozvoj studentských aktivit.

Kdo je Petr Kopecký? V psané podobě takový dotaz může působit drze, ale vězte, ptám se s respektem na to, jak se Vy sám vnímáte.

To není snadný dotaz na úvod, sebehodnocení je nelehká disciplína. Petr Kopecký je člověk, který nevidí svět černobíle. Není mu jedno, co se kolem něj děje. Má tendenci se vyjadřovat k věcem, které se mu nelíbí. A snaží se to dělat otevřeně na platformách, které jsou k tomu určeny, nejen z bezpečí domova či kanceláře. Zájem o věci veřejné mě provází už od studií, kdy jsem se věnoval dobrovolnické činnosti či práci v občanských sdruženích. Ve druhé polovině devadesátých let jsem spoluzaložil a vedl koalici 11 neziskových organizací, které vystupovaly proti otevření černouhelného dolu pod Radhoštěm.

V šestadvaceti letech jsem byl poprvé za sdružení nezávislých kandidátů zvolen do zastupitelstva v rodném Rožnově pod Radhoštěm, kde jsem v letech 2014–2022 působil i jako radní. Na univerzitní úrovni jsem svůj zájem o dění vyjadřoval a praktikoval například jako předseda fakultního senátu, proděkan či místopředseda Rady pro vnitřní hodnocení.

Dokázal byste na základě těchto zkušeností vyjádřit, jaký je Váš přístup ve vedení? Jste spíše vizionář, nebo pragmatik?

Ve všech uvedených rolích jsem se snažil posouvat věci k lepšímu s vědomím, že nepůjde všechno hned. Jeden z mých přátel a kolegů (Don Sparling) mě asi celkem trefně označil za pragmatického idealistu. Jsem idealista v tom smyslu, že svými kroky směřuji k ideálu, i když vím, že jej nelze dosáhnout. V osobním i pracovním životě se mi daří spojovat lidi a propojovat zdánlivě nesouvisející věci. Ve světě, který se v poslední době stále více atomizuje, se snažím posilovat soudržnost té či oné komunity. Propojování, vzájemné porozumění a schopnost hledat konsensus potřebuje nepochybně i naše univerzita.

Přenesme se nyní v sebehodnocení na úroveň univerzity – jste členem Rady pro vnitřní hodnocení Ostravské univerzity. Jak se jí v oblasti sebehodnocení daří?

Na Ostravské univerzitě se této disciplíně posledních 6 let intenzivně učíme i prostřednictvím sebehodnotících zpráv v rámci akreditací. A jde nám to dobře. Z pozice člena Rady pro vnitřní hodnocení jsem zaznamenal znatelný posun v tom, jak umíme hodnotit sebe sama (resp. studijní programy) a hlavně se nám daří stále lépe pracovat s konstruktivní kritikou. Rád bych kulturu sebereflexe dále rozvíjel. Měli bychom ji ovládat na úrovni jedinců i studijních programů. Schopnost pojmenovat slabé stránky a rizika není výrazem slabosti, spíše naopak to vyžaduje otevřenou mysl a sebevědomý přístup.

Odkud Vás mohou znát členové akademické obce, kde Vás mohou vídat? Ať už na půdě univerzitní, nebo mimo ni.

Na své domovské fakultě (FF) mě znají díky působení v akademickém senátu a ve vedení fakulty. Na celouniverzitní úrovni mě mohli (zejména garanti) zaznamenat v Radě pro vnitřní hodnocení, v níž působím od jejího ustavení v roce 2017. Tři roky jsem také členem Kolegia rektora. Při přípravě posledních dvou strategických záměrů OU jsem vedl pracovní skupinu pro oblast třetí role, což pro mě byla vždy důležitá oblast. Osobně se jí dlouhodobě snažím plnit různými způsoby. Často například moderuji diskuze, především v Centru Pant. Jako amerikanista pravidelně komentuji dění v USA v médiích.

V jaké fázi jejího života si Ostravskou univerzitu přebíráte a co vidíte jako stěžejní výzvu pro následující období?

Ostravskou univerzitu vnímám jako dobře fungující organismus o sedmi součástech (6 fakult a jeden ústav), v jejichž čele stojí kompetentní lidé, kteří je dokážou dále rozvíjet, nejen udržovat při životě, i v nelehké době. Bezprostřední výzvu představuje spuštění provozu dvou nových budov na Černé louce a nastavení jejich udržitelného chodu. Další výzvu představuje finanční ohodnocení zaměstnanců, které má k ideálu hodně daleko. Podfinancování vysokých škol je problém, který v součinnosti s dalšími rektory hodlám řešit. Neustále se totiž rozevírají nůžky mezi platy učitelů v regionálním a vysokém školství. Pro celou řadu oborů to představuje značné riziko.

Předpokládám, že se o to rektoři univerzit snaží dlouhodobě. Můžeme-li Vás označit za „pragmatického idealistu“, jaké by mohly být ty pragmatické kroky, které byste z pozice rektora Ostravské univerzity mohl podniknout směrem k tomuto ideálu?

Univerzity si v některých ohledech konkurují a konkurovat budou. Nacházíme se ale v momentě, kdy by spíše měly kooperovat a uvědomit si více, co je spojuje. Podfinancování vysokého školství je stále zřetelnější zejména při srovnání se základním a středním školstvím. Proto je potřeba, aby se zástupci univerzit spojili a vystupovali jednotně a srozumitelně na podporu svých požadavků. Může se jednat o dočasná a účelová spojenectví, ale právě ta jsou dnes mimořádně potřebná.

Je něco, co byste ve vedení univerzity chtěl vzít za jiný konec, než tomu bylo dosud?

Dával jsem to na vědomí jak ve svém programu, tak i na shromáždění akademické obce. Většina problémů, se kterými jsem se na různých úrovních potýkal, vyplynula z toho, že věci nebyly dostatečně komunikovány – byly dobře míněny, ale nedostaly se k širší akademické obci. Jako příklad jsem dával Strategický záměr Ostravské univerzity, jistě kvalitní dokument, který by nám mnohé jiné univerzity mohly závidět. Nicméně způsob, jakým vznikal, mohl být participativnější, vybízel jsem k většímu zapojení studentů – i když jsem si vědom, že jeho tvorbu zčásti poznamenala pandemie.

Když to vztáhnu k jedné ze svých programových priorit – kompetenční výuce, ta je ve Strategickém plánu velmi dobře zpracována, ale troufám si říct, že kdybychom se ptali řádových akademiků, většina z nich ani nebude vědět, že něco takového ve strategickém plánu máme, a to je rok a půl poté, co vstoupil v platnost, problém, se kterým se musíme vypořádat. Nemůžeme vyžadovat implementaci, když není dostatečně vysvětlena potřebnost. Je třeba nejdříve vysvětlit, nabídnout podporu vyučujícím a poté začít implementovat.

Ostravská univerzita sestává ze sedmi poměrně samostatných a oborově velmi nesourodých částí. Možná podobně, jako sdružení 11 neziskových organizací, které jste založil. Co je v takové organizaci naprosto nejdůležitější, je to právě ta komunikace?

Bezesporu. Potřebu dobré komunikace mezi součástmi univerzity umocňuje fakt, že nejsme škola kampusového typu. Fakulty se nachází v různých částech města. I v komunální politice jsem nejednou zažil situace, kdy dobrý záměr zmařila špatná komunikace. Mix komunikačních kanálů by měl být pestřejší a formální zápisy by v něm neměly hrát hlavní roli. Je třeba více přímé komunikace a osobních setkání. Osobní setkávání a propojování je potřeba k udržení univerzitní pospolitosti i kroku s dobou. Rád bych se například setkával s (pro)děkany a vedoucími kateder na jednotlivých fakultách. A to i proto, že úloha vedoucích kateder v ekonomicky složité době stále více roste na důležitosti. Pozitivní motivace, uznání a odměňování zaměstnanců, kteří odvádějí pro pracoviště 100 %, je nezbytné pro to, abychom tyto lidi udrželi. Totéž lze říci i o neakademických pracovnících.

Mluvil jste o kompetenčním vzdělávání – posílení kritického myšlení a mediální gramotnosti jsou také jednou z Vašich priorit (více na webu), jak konkrétně se chcete o jejich posílení zasadit?

Kritické myšlení a mediální gramotnost považuji v dnešní době za nezbytnou součást vzdělávání. Pokud se nám tyto dovednosti bude dařit systematicky implementovat do výuky, přispějeme tak mimo jiné i ke zmiňované společenské soudržnosti a odolnosti. S doc. Pavlem Drozdem jsme před rokem ustavili neformální skupinu lidí z pěti fakult, kteří se danou problematikou zabývají. A kompetenční model vzdělávání je klíčové téma širší skupiny zvané Všichni spolu, v níž mají zástupce všechny fakulty. Rád bych těmto lidem, u nichž se snoubí odbornost a entuziasmus, poskytl větší prostor a úžeji jejich činnost provázal s úsekem prorektorky pro studium a CŽV. Uvědomuji si však, že o potřebnosti inovací ve výuce budeme muset s širokou akademickou obcí více mluvit a nabídnout vyučujícím v této oblasti dostatečnou podporu.

Zmiňujete taky společenskou a environmentální zodpovědnost – můžete rovněž nastínit třeba jen dílčí konkrétní kroky, které vidíte jako snadno realizovatelné?

Společenská odpovědnost v sobě dnes už automaticky nese i tu environmentální, což mě těší. V mnoha ohledech se OU odpovědně chová již delší dobu, i když to ne vždy prezentuje. Mám na mysli například spolupráci s místní samosprávou. Třeba Adaptační strategii statutárního města Ostravy na dopady a rizika vyplývající ze změny klimatu považuji za výborný počin, kterým se inspirovala i jiná města. A kdo ví, že se na něm podílelo hned osm kolegyň a kolegů z naší přírodovědecké fakulty? Vedle dobrovolnické činnosti (sázení stromů) se můžeme chovat odpovědněji i v oblasti nakládání s odpady či provozu a spotřeby univerzity. Principy udržitelnosti lze do chodu univerzity zakomponovat na mnoha úrovních. Některé univerzity čerpají inspiraci díky členství v Platformě zainteresovaných stran CSR, to je jedna z cest, jak se dostat k příkladům dobré praxe. Samozřejmě bych se o tom rád bavil i se studenty, pro které je to velmi důležité téma. 

Chcete zřídit pozici koordinátora péče o rozvoj studentských aktivit. Jak důležité jsou studentské organizace pro univerzitu, pro akademiky, pro studenty a pro veřejnost?

Jsou mimořádně důležité. To jsem pochopil i díky zkušenosti, kterou jsem získal už před dvaceti lety jako stipendista Fulbrightovy komise v USA. V americkém univerzitním prostředí se dostává studentským iniciativám tradičně hodně pozornosti i financí. Větší péči a pozornost bychom měli studentským spolkům a klubům věnovat i u nás. Podpora iniciativních studentů vede mj. k jejich větší identifikaci s univerzitou, což přináší prospěch oběma stranám.

Jedním ze sedmi pilířů Vašeho programu je interdisciplinarita. Můžete uvést nějaké příklady dobré praxe třeba ze zahraničních univerzit? A nemám na mysli konkrétní interdisciplinární projekty, ale spíše nastavení principů v univerzitním prostředí, které interdisciplinární spolupráci napříč fakultami a ústavy nahrávají.

Začnu připomenutím rozdílu mezi námi a řadou zahraničních univerzit, které mají kampus. Naše součásti jsou rozesety po celé Ostravě, což je pro nastartování interdisciplinární spolupráce hendikep. Ten lze kompenzovat mj. zřízením univerzitní platformy, na níž se potenciál pro mezioborovou a víceoborovou spolupráci bude dařit lépe zmapovat a následně iniciovat. Jednoduchým principem uplatňovaným například v USA je identifikace výzkumného problému, po které následuje diskuze nad tím, které oborové pohledy jsou pro řešení daného problému relevantní a přínosné. Systémová podpora interdisciplinarity je běh na dlouhou trať. Je to jedna z věcí, které se můžeme přiučit i od partnerských univerzit v zahraničí, například na univerzitě ve švédském Malmö.

Závěrem, snad to pomůže rozhovor odlehčit: Co bude první věc, kterou uděláte ve své nové rektorské kanceláři?

Nad tím jsem nepřemýšlel. Ale pokud chceme odlehčovat, napadá mě, že by v rektorské pracovně mohl vedle obrazu některého z umělců naší FU viset i portrét nového, důstojného prezidenta.

 

Autorka: Andrea Svobodová

Foto: Jakub Sobotka

Zdroj: Ostravská univerzita