Roman Holý: Průmysl 4.0 je pro část menších podniků stále sci-fi

Roman Holý ale upozorňuje, že zavádění nejnovějších technologií potrvá ještě mnoho let i v Německu, kde celý koncept Průmyslu 4.0 vznikl. „Lídři Průmyslu 4.0 jsou stejní nebo podobní v Německu i v Česku. V obou případech je to například firma Siemens. Menší a střední podniky jsou logicky trochu pozadu,“ uvádí Holý.

Národní centrum Průmyslu 4.0, v jehož čele Roman Holý stojí, sídlí v nové budově Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT v Praze, Dejvicích.

Jaké byly vaše hlavní cíle loni v září, když jste spouštěli Národní centrum Průmyslu 4.0?

Hlavní cíle byly a nadále jsou dva: Za prvé přispět k zavádění principů Průmyslu 4.0 v České republice, obzvlášť do malých a středních podniků. A za druhé šířit osvětu o konceptu Průmyslu 4.0, ale také o Společnosti 4.0, poskytovat informace o technologických řešeních a jejich dopadech na společnost.

Snažíte se tedy oslovit také širší veřejnost?

Určitě, je to jeden ze směrů našich aktivit. Taková osvěta má populárnější charakter. Naší hlavní cílovou skupinou ale zůstávají malé a střední podniky.

A jaké jsou vaše zkušenosti po půlroce? Co se daří a co naopak nefunguje tak, jak jste si představovali?

Řekl bych, že je to jako s každým začátkem. Obvykle nejde úplně všechno hladce. Osobně jsem si to definoval tak, že jsme vlastně takový akademicko-průmyslový start-up. Více času, než jsme předpokládali, nám zabralo schvalování stanov, už se ho ale podařilo dokončit. Pokud jde o naše partnery, hlásí se nám spousta vysokých škol z celé republiky. Méně je zatím průmyslových partnerů z řad větších firem. A ještě méně je těch, na které se obracíme s nabídkou našich služeb – tedy malých a středních firem, které by se aktivně pouštěly do zavádění nových technologických postupů ve svých firmách.

Jestli tomu dobře rozumím, snažíte se v tomto směru společně s velkými firmami oslovovat právě tyto malé a střední podniky…

Jsme otevřená a technologicky nezávislá platforma. Na jedné straně logicky máme spíše velké firmy, dodavatele, poskytovatele a tvůrce technologií Průmyslu 4.0. Na druhé straně pak jsou většinou menší firmy – ale mohou tam samozřejmě být i větší společnosti –, které chtějí tyto technologie používat a zavádět ve svých podnicích.

Kdo jsou v současné době vaši hlavní partneři z řad firem?

Našimi hlavními partnery jsou Škoda Auto a Siemens. Dalšími partnery jsou společnosti jako SAP Česká republika, Kuka, Festo, ale i menší a střední české firmy – například Del ze Žďáru nad Sázavou, Sidat nebo ABRA Software. A spolupracujeme i se start-upy jako Factorio Solutions, který zajišťoval integraci a provoz našeho Testbedu, nebo WeRefactorIT, který se i v rámci našeho Testbedu zabýval virtuálním rozšířením reality.

Ukázka Yettiho

Vyplývá z toho, co říkáte, že zájem o téma Průmyslu 4.0 je přece jen mezi malými a středními podniky v Česku dost omezený?

Tak bych to neřekl. Zájem je velký, což se ukázalo na dni otevřených dveří, který jsme tady měli na konci ledna. Bylo tu téměř 200 účastníků, zejména z řad menších a středních firem. Jsou tu ale technologické a finanční bariéry. Technologie velké části menších firem zatím končí spíše u strojů typu CNC („Computer Numerical Control“, počítačové číslicové řízení – pozn. red.). Pojmy jako digitální dvojčata, umělá inteligence nebo virtuální realita jsou pro ně stále tak trochu sci-fi. Nedokáží si představit, jaké by pro ně tyto technologie mohly mít konkrétní přínosy. A pokud už se přece jen zabývají nějakým novým nápadem, zjišťují, že jim chybí finance.

Takže je to pro ně takový Yetti, kterého nikdy neviděli? V CIIRCu už by ho ale vidět mohli…

Přesně tak. Pokud použiju toto přirovnání, tady už Yettiho představujeme. Ale pořád jde o technologicky i finančně náročná řešení. Firmy se mohou seznámit s technologiemi Průmyslu 4.0 ve zdejším Testbedu, který funguje odděleně od Národního centra, ale samozřejmě velmi úzce spolupracujeme. Národní centrum Průmyslu 4.0 navíc bude odpovědné za vznikající síť testbedů v celé České republice. Jeden testbed vzniká na VUT v Brně, další je plánován na VŠB – Technické univerzitě v Ostravě.

Nesouvisí tohle vše také s chybným chápáním Průmyslu 4.0? Mám pocit, že řada lidí ho vnímá jako „pouhé“ zavádění informačních technologií nebo robotů – což už se ale dělo během třetí průmyslové revoluce.

To je častá otázka, co vlastně znamená Průmysl 4.0. V Česku asi neexistuje lepší zdroj než kniha, která vznikla v rámci Národní iniciativy Průmysl 4.0. Na této knize se podílel kolektiv téměř 90 autorů pod vedením profesora Vladimíra Maříka, ředitele CIIRCu. Je to taková bible Průmyslu 4.0. Ale chápu, že málokdo má čas si celou knihu přečíst. Mohu tedy nabídnout jednodušší definici. Například tu, že jde o digitalizaci výroby, kdy máte takzvané digitální dvojče jak výrobku, tak celého výrobního procesu. To znamená, že můžete provádět veškeré simulace ještě předtím, než se pustíte do skutečné výroby. A digitální dvojče pak zůstává také součástí reálné výroby, jejího řízení, realizace i kontroly. Každá definice je ale určitým zjednodušením.

Vrátím se ještě k mé předchozí otázce. Pokud to někdo chápe jako pouhé zavádění informačních technologií nebo robotů, je vlastně oproti Průmyslu 4.0 pořád pozadu …

Záleží samozřejmě na konkrétních technologiích. Roboti jsou ve výrobě už řadu desetiletí. Dnes se klade větší důraz na zavádění takzvaných kolaborativních robotů, kteří spolupracují s člověkem. Pokud jde o informační technologie, tam jsou těmi novými pojmy právě digitální dvojče, umělá inteligence, cloudy a podobně.

Evoluce, spíše než revoluce

Jak jsou na tom malé a střední podniky ve srovnání se stejně velkými firmami v Německu, kde koncept Průmyslu 4.0 vznikl?

V něčem to je podobné. Lídři Průmyslu 4.0 jsou stejní nebo podobní v Německu i v Česku. V obou případech je to například firma Siemens. Menší a střední podniky jsou logicky trochu pozadu. Řekl bych, že zavádění Průmyslu 4.0 není revolucí, i když se tomu tak říká, protože ten proces je evoluční. Vyžaduje si čas, peníze a lidi, kteří nová řešení zavádějí. Jeden ze zakladatelů konceptu Průmyslu 4.0, profesor Wolfgang Wahlster, ředitel Německého výzkumného střediska pro umělou inteligenci DFKI to vidí tak, že v Německu bude tento proces trvat zhruba do roku 2030.

Z řady různých průzkumů vyplývá, že české podniky dnes považují za největší problém nedostatek pracovních sil. To svádí k otázce, jestli nezaspaly právě v oblasti robotizace a kybernetizace, což by jim mimo jiné umožnilo některé procesy automatizovat.

To bych jim nevyčítal. Měli jsme tady finanční krizi v roce 2008, po níž následovala delší ekonomická krize. Firmy měly jiné starosti, chyběly jim peníze, musely propouštět. A teď jsme se zase poměrně rychle dostali do fáze, kdy ekonomika naopak šlape, nejsou lidi a firmy nestíhají plnit všechny zakázky. A v této situaci často nemají kapacity uvažovat o dlouhodobějších investicích a rozvoji. Pro každou firmu je důležitá ekonomická návratnost. Když velká firma jede na tři směny sedm dní v týdnu, jsou to jednodušší počty, než když malá firma vyrábí jenom na jednu směnu pět dní v týdnu.

Koncept Průmyslu 4.0 je ale také reakcí na hospodářskou krizi, nebo ne? Otci zakladateli tohoto konceptu se stali tři významní němečtí akademici, profesoři – Henning Kagermann, Wolfgang Wahlster a Wolf-Dieter Lukas. Na začátku tohoto desetiletí se zabývali tím, jak překonat ekonomické potíže...

Ano, ten jejich koncept vznikl v roce 2011 v úzké interakci s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Právě kancléřka téma Průmyslu 4.0 a jeho zavádění velmi podporuje. A tito tři autoři skutečně dostali úkol nadefinovat tento koncept teoreticky, akademicky, ale s jasnými vyhlídkami na jeho uplatnění v praxi.

Je tedy Průmysl 4.0 takovým vizionářským konceptem? Spíše než popisem reality, kterou už bychom tady měli?

To si nemyslím. Na začátku samozřejmě byla určitá vize. Jde tady částečně také o marketing, i když tohle možná někteří lidé neradi slyší. Na druhé straně mohu uvést příklady firem, které už principy Průmyslu 4.0 uplatňují – ať už je to známá digitální továrna Siemensu v Ambergu, nebo také továrna této firmy na výrobu elektromotorů ve Frenštátě. I Česká republika už některá řešení Průmyslu 4.0 zavádí. To samozřejmě platí zcela jednoznačně pro společnost Škoda Auto.

Západní země jsou dál

Vaše aktivity se stávají také ukázkou toho, jak v Česku propojit akademickou a firemní sféru. Není ale žádným tajemstvím, že taková spolupráce zde bývá pořád dost komplikovaná, naráží na vzájemnou nedůvěru. Jaké jsou vaše zkušenosti?

Když jsem si v roce 2000 dodělal doktorát, fakticky jsem akademickou sféru dočasně opustil. A dnes bych řekl, že se od té doby mnohé zlepšilo. Jezdíme do firem, zástupci firem navštěvují nás, kontakty tady jsou. Když se opět vrátím k firmám jako Škoda Auto nebo Siemens, ty investují do různých výzkumných projektů hodně času i peněz. Nedávno se uskutečnil už 20. ročník vyhlašování cen Wernera von Siemense, které jsou určeny nejlepším studentům a pedagogům. Na druhé straně je stále složité přesvědčit firmy, že by měly finančně podpořit konkrétní výzkumné projekty. A pak je tu citlivá otázka dlouhodobého a systémového financování výzkumu. Stává se, že tu jsou peníze na rok, dva, ale co bude s vědci a jejich projekty po uplynutí tohoto období?

Před příchodem do Národní centra jste byl ekonomickým diplomatem v Nizozemsku. Mohl byste porovnat tamní výzkumné a inovační prostředí s tím českým?

Tady samozřejmě musím být vůči Česku trochu kritičtější. Působil jsem i v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD a mohu tedy říct, že jak z pohledu západní Evropy, tak vůbec vyspělého světa tady v Česku máme řadu slabin. Západní země jsou většinou dál, což platí i o Holandsku. Nejlepší holandské technické univerzity patří do první stovky světového žebříčku. Výhodou Holandska je také to, že tam mají velké národní firmy jako Shell, Philips, NXP nebo Unilever, které jsou více provázané s tamní vědou a výzkumem. Navíc je tato akademicko-byznysová spolupráce systematicky i finančně podporována vládou, například programem „top sectors“. Ta spolupráce je tam přirozenější, včetně transferu znalostí i peněz. Na univerzitě v Eindhovenu například výborně funguje takzvaný společný PhD – firma dá sto tisíc eur ročně na jednoho studenta PhD, univerzita přidá druhého. U nás také najdeme zajímavé příklady spolupráce, ale jsou to pořád spíše takové ostrůvky pozitivní deviace. Určitě je tady méně peněz. V Holandsku se klidně lidé z průmyslu vracejí na univerzitu a předávají zkušenosti.

Považujete tedy za nevýhodu to, že Česko dnes nemá vlastní silnou strojírenskou firmu? Bývalá Škoda Plzeň se rozpadla, Vítkovice jsou dnes ve velkých problémech…

Samozřejmě, vyplývá to z toho, co jsem říkal o holandských firmách. Když nepočítám Škodu Auto či Siemens Česká republika, chybí nám tu takové firmy, které by udávaly tón jako za první republiky – typu Škody Plzeň nebo třeba Zbrojovky Brno. Naštěstí jsou tu ale menší, střední firmy, kterým se to v mnoha ohledech také daří. Už jsem mluvil o společnostech jako Sidat, Del nebo ABRA, které už se do Národního centra zapojily. A v Česku jsou další firmy, které už používají velmi moderní technologie. Mohu zmínit Škodu Transportation, Wikov, který navazuje na prvorepublikovou tradici, nebo Linet.

Tyto firmy už se také zapojily do vašich aktivit?

Ne, to jsou firmy, které bych označil za takové „nice to have“. Byl bych rád, kdyby se zapojily. A příkladů firem, které jsou symbolem úspěšného rozvoje po roce 1989, je samozřejmě mnohem více.

Zatím jsme mluvili hlavně o průmyslu. Pokud vím, chcete vaše aktivity tematicky propojovat s dalšími oblastmi – energetikou, smart cities, dopravou, zdravotnictvím…

Rozhodně. Od 1. ledna tady v rámci CIIRCu vzniklo kromě Národního centra Průmyslu 4.0 také obdobné centrum pro Energetiku 4.0 a Centrum pro města budoucnosti. Vedoucím toho druhého centra je architekt Michal Postránecký, který společně s profesorem Miroslavem Svítkem a dalšími autory napsal knihu Města budoucnosti. Autorem jedné z kapitol je i profesor Mařík. Společně s Michalem Postráneckým připravujeme velkou akci na téma Smart Cities a chytré technologie, která se uskuteční na konci května tady v CIIRCu.

Autor: Jan Žižka

Roman Holý absolvoval České vysoké učení technické v Praze (Fakulta strojního inženýrství, obor Automatické řízení a inženýrská informatika; diplomovou práci zpracoval v rámci stáže v CERN – Evropské laboratoři pro jaderný výzkum v Ženevě) a Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze (Fakulta chemicko-inženýrská, Ústav počítačové a řídící techniky), kde získal doktorát v oboru technická kybernetika. Pracoval ve firmách jako např. Andersen Consulting (dnes Accenture) nebo Siemens Business Services a poté ve vlastní firmě Holy Roman Consulting (www.hrc.cz). V r. 2003 nastoupil na Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Sloužil na Stálé misi při OECD v Paříži a na Velvyslanectví v Haagu jako ekonomický diplomat a zastupující konzul. V září 2017 byl pověřen vytvořením a vedením nového Národního centra Průmyslu 4.0.