Rune Steenberg: Rigidita systému komplikuje příchod zahraničních vědců

Co vás přivedlo do České republiky? Proč jste se rozhodl přijet právě sem a jaké jsou výhody a nevýhody zdejší akademické práce?

Byla to docela náhoda. Na Kodaňské univerzitě jsme měli projekt s Ildiko Beller-Hann a jako hostující vědec přijel Martin Lavička z Univerzity Palackého. Seznámili jsme se během výzkumu oblasti Sin-ťiang. Po návratu do Olomouce se na katedře asijských studií začal řešit projekt sinofonního příhraničí a někdo se vzdal svého místa v projektu. Takže se uvolnilo místo a Martin mi ho nabídl. Poté, co mi skončila smlouva v Kodani, jsem nabídku z několika důvodů přijal.

Jaké důvody to byly?

Zaprvé projekt Sinophone Borderlands – Interaction at the Edges se týká sinofonního pohraničí, což je oblast, ve které provádím většinu svého výzkumu. Zadruhé měli ujgurského doktoranda a myslím, že je velmi důležité, aby se do akademické práce zapojili lidé ze zkoumaného regionu. Instituce v takzvaném západním akademickém prostředí nebo v oblasti globálního severu jsou často velmi rigidní a defenzivní, téměř nacionalistické, pokud jde o poskytování finančních prostředků a pozic lidem ze své země nebo ze západní Evropy. Takže to byla vzácná výjimka a od té doby se snažím přivést do Evropy více ujgurských studentů, ale ukazuje se to jako obtížné.

Proč?

Je to rigidita a nepružnost na univerzitě, co ztěžuje příchod lidí, kteří ještě nejsou začleněni do českého národního nebo evropského systému. Jde například o problémy s jejich pasy, strukturu jmen, nostrifikaci diplomů a podobně. Já jsem například přivezl dva doktorandy, kteří byli podle mého názoru mimořádně kvalifikovaní, ale byli odmítnuti. Nebyl jsem pozván k pohovoru, takže vlastně nevím proč, ale doneslo se ke mně, že nepředvedli výkony, jaké by člověk očekával od někoho z Česka nebo z Evropy. No, samozřejmě že ne, protože byli vychováni v jiném systému a jejich přivedením do našeho systému se snažíme překlenout právě tuto propast. K tomu ale navíc musí překonat překážky byrokracie.

Jak se vypořádáváte s formálními povinnostmi projektu, jehož jste součástí?

Když jsem v únoru 2020 přišel do projektu Sinofon, byla v rámci administrativy velká flexibilita, později se to trochu změnilo. Také proto, že se změnila kancelář a nová administrativa je méně zkušená, proto se jí více bojí. Lidé se obávají, že budou vnímáni tak, že nedodržují pravidla. Mám pocit, že někdy se soustředíme příliš na ministerstvo školství, které projekt dozoruje a kterému se musí předkládat zprávy. Je s ním zacházeno jako s kafkovským zámkem. Je to něco, na co nikdy nedosáhnete, co nikdy neuvidíte, ale ministerstvo je příčinou všeho a pokaždé, když se něco realizuje, je to z pověření ministerstva. Byrokratický systém je velmi neohebný a jsou lidé, kteří se jím velmi striktně řídí, a to považuji za problematické. Řekl bych, že se řídí systémem příliš rigidně, a tím dusí a zpomalují inovace a produktivní procesy, což vyvolává u všech velkou frustraci. Ale na univerzitě je také spousta lidí, kteří se sice řídí pravidly, ale mají k nim odstup. Mají například černý humor, který velmi oceňuji a který může usnadnit práci v systému. Jsou ale především natolik kompetentní, že dokáží systém využít produktivně a nehledají pouze omezení. Černý humor a sarkasmus je ale, zdá se mi, něco, co mají silně vypěstováno všichni Češi. To se mi líbí.

Proč jste si vybral právě Univerzitu Palackého? Řekl jste důvody, proč právě projekt Sinofon, ale byly při rozhodování ještě nějaké další faktory?

Líbí se mi, že Univerzita Palackého není jednou z těch etablovaných celoevropských škol, ale že se jí snaží stát. Je zde spousta příležitostí. Lidé jsou rádi, když se chopíte iniciativy a vybudujete něco nového. Takže alespoň zpočátku jsem cítil velkou podporu pro to, co jsem chtěl dělat. Například mi bylo umožněno vytvořit novou oborovou specializaci katedry asijských studií a snažím se přivést více vědců z globálního jihu a Ujgurů, aby se tu učili a vyučovali. Cítím tedy otevřenost a podporu pro nové cesty a pro další podávání žádostí o projekty. To vedlo k tomu, že náš projekt EU Twinning byl přijat, i když jsem ho začal psát velmi pozdě. Cítil jsem trochu tlak ze strany vedení projektu, ale v dobrém slova smyslu, protože Sinofon je závislý na navazujících projektech.

Jaké je prostředí –⁠ pokud jde o psaní a podávání žádostí o projekty –⁠ v takové struktuře, jakou je projekt Sinofon?

Rád bych zmínil Ondřeje Kučeru, Františka Kratochvíla a Petru Vaculíkovou, kteří se postarali o to, abychom se my, výzkumníci, cítili oceněni. A abychom pracovali pro projekt ve smyslu, že to, co děláme, je smysluplné pro projekt i pro nás samotné. Například František Kratochvíl je pěkný příklad mezinárodního a flexibilního českého vědce a akademického manažera. Petra si například během práce vypěstovala vysokou kompetenci a nyní se velmi dobře orientuje v administrativních procesech národních i evropských výzev a grantů. Nemusím si tak dělat všechno sám jako v Kodani. Nebo když jsem působil na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, což byla obecně také velmi pozitivní zkušenost, tak tam na mě také tlačili, ale úplně jiným způsobem. V Olomouci mám pocit, že jsem se stal v rámci instituce etablovaným vědcem, jakým jsem nikdy předtím nebyl. Bohužel jsem se neetabloval jako vědec v rámci komunity Univerzity Palackého, ale spíše v mezinárodní komunitě vědců oblasti Sin-ťiangu nebo antropologie dohledu a dalších skupin, se kterými se stýkám. To mě trochu mrzí. Ale snažím se to nyní napravit.

Máte jiné zkušenosti z jiné země nebo instituce, pokud jde o byrokracii a různé obtíže akademické práce?

Myslím, že v České republice je systém rigidnější než v jiných zemích. Nicméně v Dánsku, Německu a také v USA je také dost neflexibilní. Já jsem poměrně antibyrokratický člověk. Rozdíl v zemích, ale i v rámci zemí, je v tom, jestli se zaměstnanci vnímají jako ti, kteří pracují pro systém proti vám, nebo s vámi proti systému. V Česku se setkávám spíše s prvním typem osob, v USA byla situace extrémně opačná. Tady se administrativní práce přenáší na výzkumníky, protože administrátoři jsou přetížení. Ale musím přiznat, že když jsem byl v USA, byl jsem na bohaté Ivy League univerzitě, takže i to může být důvodem rozdílu. Na druhou stranu v mé rodné zemi, v Dánsku, je systém rigidní také, ale mezi výzkumnými a administrativními pracovníky panuje větší porozumění než tady. Alespoň většinou.

Je takový přístup zřetelný i v Sinofonu?

Administrativní pracovníci projektu Sinofon se mění, protože se jedná o poměrně novou strukturu. To, že je Sinofon novým institutem, má svá negativa i pozitiva. Pozitivní je, že jste povzbuzováni k novým věcem, k práci na nových nápadech. Máte docela volnost v kreativitě. Mezi negativa patří, že vzhledem k tomu, že administrativa ještě není ustálená, musíte udělat spoustu systémové práce navíc a vyplnit všechny papíry. Když máte větší a již ustálený ústav, charakteristiky jsou zcela opačné. Musím ale zdůraznit, že nemohu tolik zobecňovat.

Jak probíhal proces přechodu do Česka a na Univerzitu Palackého?

Jsem zaměstnán na Univerzitě Palackého, daně platím v České republice, mám zde zdravotní pojištění a proces vstupu do systému byl velmi nekomplikovaný. Proběhlo to téměř bez mého povšimnutí. Vše proběhlo velmi hladce. S nadsázkou řečeno, první plat jsem dostal téměř ještě před podpisem smlouvy. Bylo to mnohem jednodušší, než když jsem pracoval v USA, a překvapivě dokonce jednodušší než práce v Dánsku, mé rodné zemi.

S jakými příjemnými věcmi jste se už v České republice setkal mimo akademickou sféru?

Co mi přijde na lidech tady v Olomouci nesmírně příjemné a milé, je jejich humor a volnočasové aktivity od sportu až po pořádání kulturních akcí. Jsou přátelští a otevření pomoci. Bohužel jsem tu kvůli covidu nestrávil moc času, takže mimo projekt tu moc lidí neznám.

A existují pro vás také nějaké výzvy?

Jednou z hlavních výzev, na kterou jsem narazil, je to, že mám pocit, ale to není typické pouze pro Olomouc nebo Česko, že se tu hodně pomlouvá. A uvědomil jsem si, že mezi Čechy se více pomlouvá o cizincích. Slyšel jsem to i od svých nečeských kolegů a lidé, kteří nejsou z Evropy, to vnímají a cítí jako určitý druh rasismu. Vidíme to ale v celé Evropě, takže mě to spíš mrzí než šokuje. A s tím souvisí i postoj některých, i vzdělaných, Čechů k Romům. Nevidí, že zastávají názor, který by u jiných lidí s obdobným postojem vůči Číňanům, Ujgurům nebo jiným národnostem či etnikům, odsoudili.

To je od vás jako antropologa relevantní pohled.

Ano, setkal jsem se s mnoha příklady. Je to něco podobného jako v USA a jejich rasismu vůči Afroameričanům. Ano, přečetl jsem spoustu teoretických a analytických prací, které mi dávají určité nástroje pro analýzu této problematiky, takže jsem možná citlivější. Ale všimli si toho i další zahraniční kolegové.

Můžete zhodnotit systém vědy v Česku ze systémového hlediska? Jsou zde nějaké silnější nebo slabší stránky ve srovnání s jinými zeměmi?

Moc se v tom nevyznám, ale co jsem zatím viděl, hodně věcí vypadá podobně jako v Dánsku nebo Německu. Možná, že některé tendence jsou zde silnější, z nichž na dvě mohu poukázat. První je silná podpora místního, regionálního výzkumu ze strany vlády. Moje žádost o MSCA (Marie Skłodowska-Curie Actions, pozn. red.) byla zamítnuta, ale protože jsem získal dostatek bodů, česká vláda mi finance na výzkum poskytla.

Druhý trend –⁠ poté co jsem viděl v Německu, o něco méně v Dánsku, ale rozhodně zde v Česku –⁠ je ten, že minimálně Olomouc není příliš internacionalizovaná ve smyslu transparentnosti postupů, jak žádat o financování a jaké jsou šance. Pořád to působí uzavřeně nebo možná provinčně. Ale vidím, že na tom lidé pracují. Sinofon je toho dobrým příkladem.

Vidíte, že by se lidé nebo samotné instituce snažili o zlepšení?

Vidím, že se lidé snaží zlepšit, otevřít český systém a prozkoumat nejen evropské fondy. Je přirozené, že zevnitř systému přichází odpor, nemyslím si, že je to nějaká specialita České republiky. A já jsem rád, že mohu přispět ke snahám o změnu i tady.

Zmínil jste se o novém projektu, na čem budete pracovat?

Jmenuje se dálková etnografie Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang a je to tříletý projekt, který startuje v lednu 2023. Nikdo z nás do toho regionu nemůže jet dělat výzkum. Přesněji řečeno vy tam můžete jet, ale nemůžete tam dělat rozhovory s lidmi, protože by se dostali do problémů. Každého, kdo by vám poskytl nějaké údaje, by pronásledovala tajná policie. Takže hledáme data, která by se dala získat na dálku, což zahrnuje spoustu online dat, jako jsou satelitní snímky, mediální výstupy, rozhovory se členy diaspory a podobně. Říkáme tomu etnografie na dálku, protože etnografie je holistický přístup a opírá se o více souborů dat. Cílem je tyto soubory dat triangulovat a přijít právě s holistickým pohledem na problémy Ujgurů.

Děkujeme za rozhovor!

 

Autor: Vědavýzkum.cz (TH)

---

Rune Steenberg je dánský antropolog, který se zabývá oblastí Sin-ťiang a Ujgury. Působil na univerzitách v Dánsku, Německu a Spojených státech amerických. Hovoří plynně ujgursky a čínsky, domluví se kyrgyzsky. Ve svém výzkumu se zaměřuje na témata jako příbuzenství, ekonomická transformace, násilí a narativy v jižním Sin-ťiangu v letech 2010–2019. Od roku 2020 je součástí projektu Sinophone Borderlands na Univerzitě Palackého v Olomouci jako excelentní výzkumník.