Odborným zájmem britského vědce Sama Illingwortha je komunikace vědy. Má sice doktorát z atmosférické fyziky, ale více ho lákalo porozumění tomu, jak předávat poznatky mimo odborné kruhy. Když s komunikací vědy začínal, hledal svoji profesní identitu. A pak si řekl, že věda i poezie jsou jeho životní vášně.
Aktuálně působíte na Edinburgh Napier University ve Velké Británii a věnujete se výzkumu v oblasti komunikace vědy. Jaké téma Vás nejvíce zajímá?
Je jich několik, ale extrémně mě fascinuje to, jak můžeme využít umění, tím myslím jeho nejširší pojetí - od poezie přes divadlo, malířství sochařství, až po tanec a kreativní techniky, k bourání bariér a usnadnění dialogu mezi odborníky a veřejností.
Vyjmenoval jste různé druhy umění, přesto máte asi nejblíže k poezii. Co mají věda a poezie společného?
Oba obory pro mě představují dva odlišné, ale komplementární způsoby toho, jak rozumět světu. Věda umí být někdy arogantní a myslet si, že má na všechno odpovědi, což ale není pravda. Věda umí zodpovědět jen některé otázky, poezie zase jiné, a společně popisují větší díl reality.
Byl někdy ve Vaší kariéře moment, kdy jste si myslel, že si budete muset zvolit jedno nebo druhé, nebo to prostě hladce do sebe zapadlo?
Díky workshopům psaní básní a autorským čtením jsem si uvědomil, že poezie nabízí skvělý odrazový můstek k dialogu a těžkým konverzacím, ovšem ve velmi bezpečném a podporujícím prostředí. V té době jsem se již věnoval hledání cest, jak propojit vědce a veřejnost dohromady k dialogu, a tak jsem si řekl, že bych mohl využít básně jako nástroje.
Jak konkrétně poezii využíváte?
Jednu z největších komunikačních bariér vytváříme, když se odborníci staví do role expertů, kteří mluví k někomu, kdo má nedostatek znalostí. To je způsob, jakým se věda komunikovala v 80. a 90. letech. Myslím, že právě poezie nabízí skvělý způsob, jak docílit překlenutí této bariéry. Pokud například vidíte profesora psát básně, tak si uvědomíte, že jsme všichni na stejné úrovni. Poezie vytváří sdílený prostor zranitelnosti. Tohle uvědomění považuji za jeden z velmi silných objevných momentů v mojí vědecké kariéře.
Již 10 let píšete vlastní blog, kde každý týden publikujete báseň o nějakém aktuálním vědeckém tématu.
Psaním blogu strávím několik hodin každý týden, ale určitě je to dobře investovaný čas a blog mi hodně pomohl ke kariéře. Když jsem s projektem začínal, tak moje básně byly hodně didaktické, což ale bylo hodně limitující. Po čase jsem v básních přestal vysvětlovat všechny detaily výzkumu a připojuji krátký text, ve kterém vše dovysvětlím. K blogu jsem založil také podcast, který už není mnoho práce navíc, protože básně a komentáře jenom čtu a tím zas oslovím jiné publikum.
Jaké dveře se Vám díky Vašemu blogu otevřely?
Když jsem s blogem začínal, tak jsem měl 20 shlédnutí za měsíc (10 z nich byla moje máma) a dnes jich mám 150 000. Díky blogu jsem napsal několik vědeckých článků a knih, byl jsem jako řečník pozván na řadu konferencí a zapojil se do několika projektů.
Jste spoluzakladatel časopisu Consilience, který zajímavým způsobem kombinuje prvky poezie a vědy.
Básnické časopisy obvykle fungují tak, že vaše dílo buď přijmou, nebo zamítnou. Náš časopis jsme obohatili o proces peer review a básně, které k nám přijdou, odchází na „recenzní řízení“. Autoři na ně dostanou zpětnou vazbu a návrhy na vylepšení, které mohou akceptovat, nebo nemusí. Myšlenka se mi urodila v hlavě na začátku roku 2020 a nyní už jsme vydali 12 čísel, ve kterých jsme publikovali díla více než 200 umělců. V týmu máme okolo 90 dobrovolníků z řad vědců i básníků.
Je Váš časopis otevřený všem autorům, nebo musí splňovat nějaká kritéria?
Časopis, který má vždy určené téma, vydáváme jednou za čtvrt roku a máme pouze 3 pravidla: básně musí mít něco společného s vědou, musí se týkat tématu a musí to splňovat naše interní kritéria, takže básně například nesmí být útočné.
Popravdě mi to zní trochu jako umění samo – peer reviewed básnický žurnál. Moderní, provokativní umění.
To je pravda. Lidé nám často říkají, jak se nemůžeme snažit o objektivitu v umění, ale to není to, co děláme. My se snažíme dávat kritickou zpětnou vazbu. Umělci ostatně nemusí akceptovat žádnou ze změn a je to naprosto v pořádku. Je zajímavé pozorovat, jak někteří změny a poznámky rádi přijmou a jiní zas hodně věcí zamítnou.
Kromě poezie se také věnujete vymýšlení deskových her.
„Game studies“ je svébytný obor, který již existuje desítky let. Je tedy spíš zaměřený na videohry, ale i ty deskové v něm také mají své místo. Stejně jako v poezii, tak ani v navrhování her nejsem největším expertem, ale baví mě propojovat obory dohromady a bourat bariéry. Pokud s někým sedíme u stolu a hrajeme hru, tak jsme si z hlediska pravidel všichni rovni. Usilovat o soupeřovu prohru je ve hře v pořádku. Můžete být CEO velké organizace nebo expert s deseti tituly, ale při hře to nehraje žádnou roli a soupeři vás mohou porazit. Toto vědomí opět snižuje komunikační bariéru a můžeme spolu začít konverzovat.
Z Vaší dílny například pochází hra Carbon City Zero.
Principem hry je, že se snažíte snížit emise CO2 na nulu. Na první verzi hry jsme s tvůrci dostali mnoho pěkné zpětné vazby a jedna z nich nás upozornila na to, že je hra kompetitivní a možná bychom se měli zaměřit na spolupráci. Což byla pravda, a tak jsme celou hru předělali.
Kromě vědeckého výzkumu v oblasti komunikace vědy se také věnujete předávání svých znalostí a zkušeností studentům na univerzitě. Možnost systematického vzdělávání v této oblasti je něco, co zatím v České republice chybí. Jaký je tedy britský systém?
Ve Velké Británii mají MSc. programy komunikace vědy dlouhou historii. Nejstarší z nich, který je dodnes velmi prestižní, vznikl na Imperial College v Londýně. Existují programy, které studentům nabízí obor v celé šíři, třeba v Newcastlu nebo Cornwallu, ale i lehce specializované. Například na univerzitě v Manchesteru se zaměřují na historii vědy a komunikaci medicínských témat, UWE Bristol je zase zaměřená na komunikaci k různým cílovým skupinám a pro televizní vysílání. Na některých univerzitách je povinným předstupněm ke studiu bakalářské vzdělání v libovolném vědeckém oboru.
Kolik absolventů komunikace vědy ročně opouští britské univerzity?
Většinou v těchto programech studuje jen několik málo studentů. Když se sečtou, tak je to několik desítek absolventů.
Jaké schopnosti se studenti naučí?
To hodně závisí na zaměření univerzity. Všude ale získáte přehled o aktérech v oblasti vědecké komunikace, naučíte se pracovat s narativem s ohledem na vaši cílovou skupinu, budete vědět, jak vytvářet smysluplný obsah nebo jak komunikovat s novináři. Určitě se také dozvíte něco o vědecké komunikaci jako akademické disciplíně. Vaše diplomová práce pak může být odborný výzkum anebo skutečný projekt pro klienta.
V jakých oblastech nacházejí absolventi komunikačních oborů uplatnění?
Možnosti jsou velmi široké. Někteří studenti pokračují v postgraduálním vzdělávání a věnují se výzkumu. Jiní pracují pro různé organizace nebo na univerzitách jako komunikační manažeři a jiní se dají na dráhu vědeckého novináře. V posledních letech se také objevují vědečtí influenceři na sociálních sítích nebo lidé, kteří mají úspěšné blogy, vlogy, podcasty atd. Mnoho z nich ale nemá formální vzdělání.
Je běžné, že se o komunikaci vědy něco dozví i studenti vědecký oborů?
Ano, a to platí jak pro praktickou stránku věci, tak i pro akademickou část oboru. To je někdy těžké zvláště pro studenty, kteří se věnují přírodovědným oborům, protože se seznamují s pracemi z oblasti sociálních věd, které se vyznačují jiným stylem psaní a přemýšlení. To mluvím z vlastní zkušenosti. Když jsem se těmito pracemi během studia probíral, tak jsem neměl ponětí, co je epistemiologie nebo ontologie. Zpětně to hodnotím jako velmi obohacující zkušenost, protože jsem se musel zamyslet nad jinými způsoby provádění výzkumu nebo nad procesem učení a předávání informací.
A nyní můžete díky své zkušenosti lépe pochopit ty, kteří jsou ještě na začátku své cesty.
Myslím, že schopnost srozumitelně mluvit o svém výzkumu bude do budoucna nabírat na důležitosti. A to nejen mezi odborníky a veřejností, ale i experty z různých oborů. Množí se výzvy, na které budeme muset nahlížet pohledem různých vědních disciplín a přístupů. Příkladem může být třeba klimatická krize, kterou určitě nevyřeší pouze vědci, takže musíme být schopni o problémech diskutovat a hledat společné východisko.
Zdroj: Vědavýzkum.cz (TM)
Sam Illingworth působí na Edinburgh Napier University ve Velké Británii. Získal doktorát z atmosférické fyziky, ale jeho odborným zájmem je komunikace vědy. Ve svém výzkumu se zaměřuje na využití poezie a her k rozvoji dialogu mezi vědci a veřejností. Již více než 10 let píše blog The Poetry of Science, je autorem knihy Science Communication Through Poetry, šéfredaktorem časopisu Geoscience Communication a zakladatelem básnického časopisu Consilience. Na jaře roku 2023 přednášel na PhD Akademii VŠB-TUO.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
