Štěpánka Vaňáčová: Problémy české vědy? Inbreeding, administrativní zátěž a špatně nastavené hodnocení

Štěpánka Vaňáčová patří mezi generaci vědců, která začala studovat v roce 1990, později odešla na zkušenou do zahraničí a v posledních letech se zase vrací zpět do České republiky. Vzdělání získala na Univerzitě Karlově, kde studovala biologii a pokračovala tam i v doktorském studiu parazitologie. V devadesátých letech se ale podle jejích slov u nás výzkum teprve začínal pořádně budovat, vybavovaly se laboratoře, vznikala grantová schémata a vše šlo poměrně pomalu. Na další výzkumné pobyty tedy odešla na Kalifornskou univerzitu v Los Angeles a později do švýcarské Basileje.

„Když jsem odcházela, v podstatě se tu ani nevytvářely nové pozice a netušila jsem, zda tady vůbec někdy ta možnost bude. Vlastně jsem proto s návratem ani moc nepočítala. Přivedly mě k tomu rodinné důvody a dostala jsem také možnost vytvořit si vlastní výzkumnou skupinu na Masarykově univerzitě. To se v České republice pořád moc neděje. Lidé se spíš vracejí na místa, odkud vyšli, a pořád tady panuje silný inbreeding,“ kritizuje pětačtyřicetiletá bioložka praxi, kdy lidé působí na stejné škole, kterou vystudovali, a nikdy nepoznají nic jiného.

Proč takzvaný inbreeding kritizujete, proč by si lidé měli budovat vědeckou kariéru jinde než na domovské instituci?

Pro vědecký institut či univerzitu je nezbytné, aby tam přicházeli noví lidé a přinášeli nové vědomosti, nový pohled i jiné zvyklosti. Lidé, kteří nejsou s místem historicky spojení, v něm mohou vytvářet velkou dynamičnost. Na spoustě míst v České republice ale inbreeding přetrvává a systém není dostatečně otevřený tomu, aby se stal dynamičtějším. Podle mého názoru je to velký problém, který sahá až na úroveň politické reprezentace.

Jak politici ovlivňují situaci ve vědě?

Jako vědci nemáme žádnou jistotu, co s námi bude, jakmile nám skončí aktuální grant. Pracujeme v permanentním stresu. Bylo by přínosem, aby na úrovni ministerstva školství existoval nějaký dlouhodobý plán, strategie, kdy by univerzity věděly, jak mohou výzkum a výuku financovat ve výhledu deseti či dvaceti let. Největší problém je totiž neexistence permanentních míst. Například na náš výzkumný institut se hlásili výborní vědci, ale když zjistili, že tady nemají žádnou trvalou perspektivu ani jistotu toho, co bude třeba za pět let, vzdali to. Na Západě je přitom běžné, že pokud člověk prokáže svou kredibilitu a schopnost dělat kvalitní vědu, má možnost získat stálou pozici a nemusí se už starat minimálně o to, aby měl finance na vlastní plat.

Existují i další překážky v tom, proč sem nemíří víc zahraničních vědců nebo lidí se zkušenostmi odjinud?

Je tu třeba přetrvávající problém s uznáváním diplomů, trvá to dlouho. Já mám habilitaci z Basilejské univerzity a zjistila jsem, že neexistují žádné nástroje pro to, aby mi tady byla oficiálně uznaná. Vím o kolezích, kteří měli problém, aby jim byl uznán doktorský či profesorský titul z některých renomovaných institucí. I to jsou faktory, které brání tomu, aby lidé měli chuť se sem vracet. Nejsou si jistí, jak tady zapadnou.

Vy jste se nakonec po třech letech v Kalifornii a dalších třech ve Švýcarsku vrátila. Jak to vypadalo?

V tomto chci vyzvednout zásluhy profesora Jaroslava Koči, který dal několika lidem, kteří neprošli Masarykovou univerzitou, šanci vytvořit si tady vlastní týmy. Mohla jsem tak pod hlavičkou univerzity žádat o granty a vyšly mi dva, European Molecular Biology Organization Installation Grant a britský Wellcome Trust International Senior Research Fellowship. Umožnilo mi to začít fungovat rovnou ve velkém, v podobě, v jaké funguje můj tým teď. Navíc to bylo velmi flexibilní financování a mohla jsem se svobodně rozhodovat, na který projekt či jeho část peníze dám. To mi uvolnilo ruce a prvních pět let tady jsem se mohla věnovat jen vědě a nemusela jsem ani žádat o další granty.

Jak moc je grantové financování vědy zatěžující?

Jako vědci se neustále musíme věnovat tomu, kde získat peníze, a jsme zavalení hromadou administrativy. To je největší balvan, který za sebou táhneme. Mám kvůli tomu málokdy čas, abych si sedla k článku a věnovala se tomu zábavnému, tomu, co je podstatou mé práce. Strávím více než šedesát procent času přemýšlením a zpracováváním administrativy. Od hledání možností, kde získat na výzkum peníze, přes psaní grantů, na které už musíte mít hotové předběžné výsledky výzkumu, hlídání, jestli se dodržují často nesmyslné podmínky grantů, až po ustavičné psaní nějakých reportů. Lokální granty jsou na výzkumy v oblasti molekulární biochemie krátkodobé a menšího objemu, takže jich musíme mít víc. Většina jich navíc není dost pružná a musíte si hlídat, aby peníze určené na konkrétní položky na ně skutečně šly.

Jak moc to komplikuje vědeckou práci?

Musím hlídat třeba i to, že daný objem peněz je potřeba utratit v daném roce, což je ale ve vědě v podstatě nesmyslné. V dynamických a kompetitivních oborech nelze přesně naplánovat časovou osu a přesný počet experimentů a také sadu chemikálií, kterou bude třeba v daném roce nakoupit.

Vy jste se dlouhý čas věnovala parazitologii, ale teď se zabýváte RNA. Kdy jste změnila zaměření a proč?

Parazitologii jsem se věnovala na doktorátu na Karlově univerzitě a v tématu jsem pokračovala i na postdoktorském pobytu na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Studovali jsme genom a molekulární biologii lidského genitálního parazita Trichomonas vaginalis. Protože jsem se věnovala studiu molekulárních mechanismů těchto patogenů, dostala jsem se ke genové expresi, tedy přepisu informace uložené v DNA do bílkovin, a k modifikacím molekuly RNA. Zaujalo mě to a chtěla jsem tuto oblast studovat víc do hloubky, na druhý postdok jsem tedy šla na Univerzitu v Basileji, k profesoru Walteru Kellerovi, jednomu z nejlepších v tomto oboru. Bylo to jako dostat se do badatelského ráje.

Jak to?

Výzkum v parazitologii mě svým způsobem frustroval, chtěla jsem dělat spoustu věcí, na které mi chyběly nástroje, a etablovat nové metodiky by trvalo léta. Na studium parazitů se totiž, snad s výjimkou malárie, těžko získávají finance, a vědecký postup v oboru je tak velmi pomalý. Výzkum RNA v kvasinkových a savčích buňkách se naopak rychle rozvíjí, v Basileji jsem měla vynikající materiální a intelektuální zázemí a vedoucího, který mi dal velkou svobodu a důvěru v práci. Člověk se díky rychle se rozvíjejícímu oboru pořád učí, má větší možnost přijít na základní věci.

Bylo složité přejít do laboratoře působící v trochu odlišném oboru?

Určitě ne, měla jsem už za sebou dobré publikační výstupy a také zkušenosti z několika prestižních laboratoří. Měla jsem v kariéře velké štěstí na řadu zajímavých lidí, jejichž jména mi myslím hodně pomohla. Jednou z nich byla Elisabetta Ullu, v jejíž laboratoři na Yale jsem strávila několik měsíců, což mi hodně dalo.

Kde jste ji potkala?

Bylo to na kurzu molekulární parazitologie ve Spojených státech, kde jsem byla během doktorátu. Bavily jsme se nejen o praktické části kurzu, ale i o zázemí v Čechách, které bylo v počátcích. My jsme v Praze zrovna budovali laboratoř, všechno bylo pomalé a nedaly se pořádně dělat experimenty. Řekla mi, ať přijedu na nějaký čas k ní do laboratoře, abych se naučila nové věci. To byl v podstatě můj první pohled do skutečného vědeckého světa.

V kariéře vám tedy pomohly i kontakty. Jak moc je důležité poznávat nové lidi?

Je to nezbytné. Myslím si, že každý, kdo chce dělat vědeckou kariéru, by měl vyzkoušet víc pracovišť a ideálně v několika zemích a na různých kontinentech. Přístup je dost rozdílný, zvlášť když se porovná americký a evropský výzkum. Na renomovaných amerických univerzitách je výhoda, že jsou velké a probíhá tam hodně přednášek, studenti jsou zvyklí na ně chodit a komunikovat s přednášejícími. Funguje tam networking, takže člověk je vystaven vlivům z jiných oborů a hodně se tam spolupracuje. Podle mé zkušenosti je v Evropě spíš tendence se izolovat. Lidé se drží své skupiny a kontakty s ostatními jsou slabší. Je to tak i na Masarykově univerzitě a přispívá k tomu i fakt, že kvůli administrativní zátěži na to ani nemáme čas.

Máte vůbec se vším tím papírováním čas na vědeckou práci?

Do laboratoře se už bohužel nedostanu. Experimenty, které děláme, se nedají časově přesně naplánovat. Člověk například neví, kdy mu narostou buňky, jsou tam dlouhé inkubační doby. Klasický experiment se může táhnout od brzkého rána do pozdních nočních hodin a já se musím mimo jiné starat o dceru. Dále potřebuji průběžně konzultovat projekty se studenty. Někdy se cítím provinile, že na ně nemám dost času, ale musím hodně času věnovat i zajišťování zázemí pro jejich práci. Snažím se ale najít prostor, abych se s každým alespoň jednou za týden potkala a probrala, jak pokročili a jak případně řešit další problematiku.

Kolik vedete studentů? Všimla jsem si, že stále inzerujete pozice ve své laboratoři.

Za těch devět let mi vyplynulo, že optimální počet lidí v laboratoři je zhruba deset, kombinace magisterských a doktorských studentů a pár postdoků. Přestože jsme nyní na plném počtu, když je někdo talentovaný a motivovaný, tak ho nemůžete odmítnout. Navíc teď studují demograficky slabší ročníky, takže musíme být aktivní, abychom si zajistili studenty. Není to tedy tak, že by se intenzivně hlásily velké počty studentů. O ty nejlepší spíš bojujeme. Já jsem ale zatím měla na studenty štěstí, zvlášť v začátcích laboratoře. Díky nim se mi podařilo výzkum nastartovat. Byli to Martin Jacko, Petr Holub, Dmytro Ustianenko, Dominika Hroššová, Jana Laláková, Veronika Ostapčuk, Ivana Horváthová. Měla jsem zejména štěstí, že jsem přijala laborantku Leonu Kledrowetzovou, která byla taková matka laboratoře a díky ní tam vše celých osm let výborně fungovalo.

Řada z nich teď působí na prestižních univerzitách v zahraničí. Byl to váš cíl, poslat je do světa?

Je to součást naší práce. Dáváme vzdělání nové generaci, a pokud studenti chtějí, mají motivaci a jsou talentovaní, tak by měli jít dál. Nikdy se nesnažím magistry držet v laboratoři dál na doktorát. Z vlastní zkušenosti vím, že je lepší udělat další krok a změnit prostředí. Je to pro ně mnohem víc motivující a také se víc naučí. Musím říct, že jsem na ně opravdu pyšná, jsou jako moje další děti.

Jak zvládáte starat se stále o nové studenty?

Snažím se v laboratoři budovat hierarchii, kdy zkušenější, seniorní doktorští studenti a postdoci předávají své znalosti a zkušenosti nováčkům. Než někdo opustí laboratoř, měl by zaučit nového člověka a alespoň chvíli s ním spolupracovat a běžící projekt předat. Co se mi také osobně v minulosti osvědčilo, je, že pokud si chce člověk budovat akademickou kariéru a dělat výzkum, tak musí být už na úrovni doktorského studia do velké míry samostatný. Studenti u mě mají zázemí, dobré finanční podmínky, podle mého názoru i velice atraktivní projekty, mohou cestovat, spolupracovat s dalšími odborníky. Potřebují tedy už jen vlastní motivaci, talent, pracovitost a taky trochu štěstí.

U vás se tedy nemusí bát, že budou mít jen malé doktorské stipendium?

Pracují na konkrétních projektech, které jsou garantované grantovými prostředky, a z nich jim plynou i dobré finanční podmínky. Ze stávajících stipendií se nedá vyžít, takže když u nás nastoupí student, tak je automaticky součástí běžícího výzkumu a je z něj i placený, aby nemusel chodit na brigády.

Souhlasíte tedy s požadavky doktorandů, že je třeba doktorská stipendia zvýšit?

Určitě souhlasím s tím, že je potřeba výši stipendií posunout směrem nahoru, ale současně s tím je potřeba zajistit striktní a náročná řízení na výběr doktorandů. Je třeba nastavit doktorský program jako kvalitní třetí stupeň vzdělávání.

Vím, že studujete RNA, ale čím konkrétně se zabýváte?

Molekula RNA, tedy ribonukleová kyselina, je často chápána jen jako prostředník mezi genetickou informací uloženou v buňce ve formě DNA a vznikem bílkovin, které regulují celou řadu reakcí v těle. RNA ale hraje důležitou úlohu v řadě regulačních procesů jak na buněčné úrovni, tak na úrovni celého organismu. Existuje celá řada různých typů této molekuly, které například řídí, kdy a zda se začnou v embryu vyvíjet různé tkáně. Existuje teorie, že molekula RNA byla na počátku vzniku života a teprve později začaly být využívány bílkoviny a DNA. Má výzkumná skupina se konkrétně zabývá tím, jaké mechanismy v buňce kontrolují, zda se vytvořila správná RNA, jak buňka rozpozná tu špatnou a jak ji odstraní. Studujeme to na pekařských kvasinkách a v lidských tkáňových kulturách.

Proč je důležité studovat kontrolní mechanismy vzniku RNA?

Poruchy v tvorbě RNA a v mechanismech zajišťujících její odstraňování korelují se vznikem řady lidských nemocí či dědičných poruch. Genetické experimenty na kvasinkách i lidských buňkách v minulosti ukázaly, že pokud faktory, které likvidují špatně vytvořené molekuly RNA, odstraníme, tak buňky umírají.

Věnujete se základnímu výzkumu, přitom v České republice se v posledních letech propaguje spíš ten aplikovaný. Proč je podle vás potřeba podporovat základní výzkum?

Když člověk studuje základní mechanismy přírodních jevů, tak často nečekaně dojde k aplikovatelným produktům. Máme aktuálně takový příklad i ve výzkumu RNA. Kolega Adrian Krainer, který pracuje v oboru přes třicet let, studoval základní mechanismy vytváření zralé mRNA, tedy typu, který přenáší informaci z DNA potřebnou pro výrobu bílkovin. Ve výzkumu využil také jednu z nemocí – spinální muskulární atrofii postihující svalstvo, o níž je známé, že za ní stojí mimo jiné i poruchy ve vytváření mRNA. Díky základnímu výzkumu, který dělal, se mu ale podařilo objevit také lék, který podstatně vylepšuje kondici pacientů.

Kde se u vás vlastně vzal zájem o biologii?

Už od základní školy mě bavilo pozorovat přírodu a vždycky mě fascinovala chemie a chemické experimenty. Na gymnáziu mě zaujal příběh Marie Curie-Sklodowské, byla pro mě velký vzor a říkala jsem si, že tak bych chtěla strávit svůj život: bádat a objevovat nové věci. A v přírodních vědách opravdu můžu objevovat a popisovat něco, co ještě nikdy nikdo neviděl. Když jsem byla v druhém ročníku na biologii, navštívila jsem přednášku Jaroslava Flégra, který se právě vrátil z postdoktorského pobytu v Japonsku. Popisoval tehdy zcela novou metodu polymerázové řetězové reakce. Možnost množení genů ve zkumavce během pár hodin mě nadchla. Chtěla jsem dělat něco nového, tak jsem ho oslovila a začali jsme zkoumat, zda by bylo možné tuto metodu používat na diagnostiku trichomoniázy.

Říkala jste, že jste měla v kariéře štěstí na lidi, a zmiňovala jste i celou řadu mužů, přesto podle vás panuje v České republice stále velká míra šovinismu.

Bohužel je to tak. Zdá se mi, že míra šovinismu se u nás spíše prohlubuje. Nejsem příznivcem genderových kvót a nevím, jak situaci správně řešit. Nevyváženost je vidět například i na politické reprezentaci a je to zřejmě problém ve velké části oborů. Často jsem se tady setkala například s tím, že když se hledá nový vedoucí výzkumné skupiny, přednostně se vyberou mužští kandidáti. Co slyším, tak i studentky se stále ještě setkávají s přístupem od pedagogů, že budou mít horší výsledky, že jsou hloupější.

Čím to je?

Ženy si to trochu dělají samy. Stavíme se do role pečovatelek o domácí krb, ale člověk by se neměl jen obětovat pro ostatní, ale dělat víc věcí pro sebe. Žijeme v 21. století a je tu potřebná dělba péče o rodinu. Žijeme dlouhý život a nikdo vám nezaručí, že ho strávíte s jedním člověkem. Je tedy potřeba, aby si oba rodiče vytvořili vlastní zázemí, byli soběstační a měli plnohodnotný život.

Autorka: Ema Wiesnerová

Rozhovor vyšel 18. prosince 2017 v magazínu Universitas.

Štěpánka Vaňáčová

• narodila se 18. července 1972 v Praze
• na Univerzitě Karlově vystudovala biologii a v rámci doktorského studia absolvovala obor parazitologie
• v roce 2001 nastoupila na postdok na Kalifornskou univerzitu v Los Angeles, v roce 2004 se pak přesunula na další postdok pozici na Univerzitu v Basileji
• v roce 2008 založila vlastní výzkumnou skupinu v rámci Národního centra pro výzkum biomolekul (NCBR) na Masarykově univerzitě
• od roku 2011 je vedoucí výzkumné skupiny na Středoevropském výzkumném institutu (CEITEC MU)
• na Masarykově univerzitě přednáší dva kurzy v angličtině, jeden je věnován strukturní a molekulární biologii RNA a druhý metabolismu RNA