Tomáš Koblížek: Na hate speech není nic rebelského. Je to známka konformity

Na otázku, proč se věnuje zkoumání nenávistných projevů, po chvilkovém zaváhání Tomáš Koblížek odpovídá takto: „Asi proto, aby hate speech mizela, anebo aby tu alespoň neměla na růžích ustláno.“ A pak, že z filosofů nedostanete kloudnou odpověď!

O etickém rozměru jazyka

Jak se to stalo, že Vás fenomény hate speech a svobody slova uhranuly natolik, že jste je začal zkoumat?

Je to částečně podloženo reálným zážitkem. Když jsem na začátku ledna 2015 odjel na svou první badatelskou stáž do Paříže, bylo to pár dní po útoku na Charlie Hebdo (teroristický útok na redakci satirického časopisu, který otiskl náboženské karikatury, si vyžádal 12 mrtvých a 11 zraněných – pozn. red.). Náš autobus zaparkoval nedaleko Place de la République, kde se během předešlého víkendu konala demonstrace na podporu napadené redakce a svobody slova. Na místě ještě byly plakáty, hesla, velmi to na mě zapůsobilo.

Mým cílem v Paříži bylo provádět lingvistický výzkum ve Francouzské národní knihovně. Zajímaly mě spíše technické otázky – třeba jak je možné, že jazyk jakožto všemi sdílená struktura dokáže vyjádřit něčí individuální myšlenku nebo nuancovanou zkušenost. Ale také jsem četl francouzské noviny, kde se tehdy hodně diskutovalo o svobodě slova. To bylo poprvé, co jsem se na téma podrobněji zaměřil.

Změnil se v Paříži Váš přístup k jazyku?

Asi ano. Zatímco jsem sledoval živé debaty o Charlie Hebdo a navázal spolupráci s lingvisty na École normale supérieure, začal jsem se vedle svých dosavadních otázek více zajímat o to, že jazyk není jen mechanismus, ale také hodnota, kterou chceme chránit. Tedy pokud nejde o nebezpečné lži či nenávistné projevy.

To mě přivedlo k otázkám typu, co to znamená, když jsme jazykově agresivní, ale také k nově obrozené teorii řečových aktů, která se v těchto etických tématech výrazně angažuje – reprezentují ji autorky jako Jennifer Hornsby či Rae Langton. V roce 2021 mi pak vyšla ve Francii kniha, kde byl tento můj posun k etickým otázkám ve filosofii jazyka patrný.

Má sama filosofie jazyka ten potenciál dovést badatele k reflexi dopadů jeho výzkumu na společnost?

Pokud chcete teorii řečových aktů porozumět a sledovat její vývoj, k jejímu využití na témata jako hate speech se dostanete – už jen proto, že hate speech patří k tomu nejžhavějšímu, co se dnes v tomto oboru zkoumá. Kromě toho ale platí, že pokud máte nejen dospět k tématu, ale také k přesvědčení, že bádání tu může mít smysl, nějaký impulz přicházející odjinud než z akademické sféry prostě potřebujete.

V čem je aplikovaný výzkum ve filosofii specifický?

Oproti obecným teoriím, jako když se zabýváte teoriemi fikce, máte jasnější dojem, že když píšete vědecký článek, vždy se to někoho bezprostředně týká. O věcech jako hate speech pak nemůžete psát zcela neutrálně, jako byste popisoval měsíční kámen. Zároveň si ale musíte udržovat pozorovatelský odstup vědce. Jde o schopnost balancovat mezi obojím – vědec-aktivista také není dobrá varianta.

Ve Francii to balancování skvěle demonstruje Anna Colin Lebedev, politoložka, odbornice na postsovětský prostor. Takřka každý den naprosto suverénně komentuje válku na Ukrajině a spojuje v sobě určité zaujetí a nadhled badatele. V tom by mohla být vzorem.

Svoboda slova v online světě

Zaznamenal jste nějaké podstatné rozdíly v tom, jak se k nenávistným projevům a svobodě slova přistupuje u nás a v zahraničí?

Jestli klást někam předěl, tak spíše mezi Spojené státy a jiné demokracie. Spojené státy jsou ve vztahu k hate speech velmi liberální, což vyjadřuje klíčový termín „viewpoint neutrality“ (názorová neutralita). Zjednodušeně řečeno, z příslušného výkladu prvního dodatku americké Ústavy plyne, že nenávistný výrok nemůžete omezovat kvůli jeho obsahu, ale jen na základě jeho bezprostřední nebezpečnosti.

Kdybyste chtěl obhájit omezení antisemitského výroku před soudem, nemůžete se odvolávat na fakt, že jde o antisemitský výrok, ale na to, že v daném kontextu může být nebezpečný. Jinými slovy jde o to, jestli projev zazněl například v situaci, kde bylo dost lidí, kteří se vůči němu mohli vymezit, utlumit ho atd. – anebo jestli měl zaznít na pódiu před rozbouřeným davem antisemitů nedaleko místa obývaného židovskou komunitou.

Zatímco třeba v Evropě…

Tady jsou antisemitské výroky nepřípustné už pro jejich obsah. Největším protikladem Spojených států je, řekl bych, Německo, kde jsou například postoje popírající holokaust tvrdě postihovány bez ohledu na bezprostřední hrozby. Podobně je tomu ale i u nás, ve Francii a jinde. Samozřejmě je to dáno naší historickou zkušeností.

Promítají se legální omezení i do toho, jak se o těchto tématech uvažuje a diskutuje?

Občas se to promítá do výzkumu. Když se ve Spojených státech píše o potřebě omezit svobodu slova, mám dojem, že filosofové jazyka nebo práva své teorie formulují tak, jako by stáli před soudem a museli svůj přístup obhájit tváří v tvář liberální legislativě.

Příkladem může být Seana Shiffrin z Berkeley, která skvěle ukazuje, že lež a dezinformace ztrácejí ochranu svobodou slova, aniž by tím byl narušen požadavek chránit vyjadřování názoru. Lži totiž podle ní nejsou vyjadřováním pohledu na věc, ale naopak jeho skrýváním – neobsahují autorův „viewpoint“. Pokud na nich něco omezujeme, není to obsah, ale to, co Shiffrin přirovnává k obyčejnému hluku.

Jestliže pak přístup některých amerických liberálů charakterizuje předpoklad, že hate speech nelze omezovat, ale je třeba proti ní argumentovat, v evropské tradici se nezřídka objevují texty, které ukazují na meze takové „counterspeech“. Příkladem mohou být práce Maxima Lepoutra z Univerzity v Readingu, který vysvětluje, proč counterspeech nemusí vždy dobře fungovat.

Která tradice podle Vás převažuje?

Tím, že většina vlivných badatelských textů o svobodě slova vzniká na amerických univerzitách jako Yale či Stanford, liberální pojetí se čím dál více promítá i do evropských teoretických diskusí. Ale to je možná jen můj subjektivní dojem.

Co se může stát, když se určitý koncept svobody slova přenese z jednoho kulturního prostředí do jiného? Dojde ke kolizi?

Dám příklad. Už od sedmdesátých let v Americe probíhá velká debata o tzv. univerzitních kodexech projevu (campus speech codes). Některé univerzity se tehdy rozhodly zamezit tomu, aby se během výuky a školních aktivit objevovaly výroky, kvůli kterým by se určité skupiny studentů cítily ohroženy či utlačovány. A proto si navzdory liberálnímu pojetí svobody slova začaly vytvářet svá vlastní pravidla či paralelní „zákoníky“. Což od té doby vyvolává napětí.

K pozoruhodné situaci dochází ve chvíli, kdy se tyto debaty přenášejí na evropské univerzity, tedy do jiného kontextu. Například snaha zavést tu tzv. „safe space“ (bezpečný prostor), tedy určitou obdobu oněch kodexů, mi přijde spíše v souladu s naší kulturou svobody slova: hate speech běžně omezujeme. Možná tedy jde o import, ale do prostředí, které s ním není nesourodé.

Rozumím sice často vyslovovaným obavám, aby se tato pravidla nestala nástrojem pro cejchování kdejaké prkotiny. Ale je třeba vidět, že volání po safe spaces není jen nějaká móda, ale také symptom reálného problému: není přeci žádným tajemstvím, že například studentky na univerzitách si často vyslechnou leccos a jsou zde i strašné zážitky.

Jestliže pojmy a společenské normy „cestují“ po světě, mění se tím naše situace?

Tady bych zmínil trojúhelníkové pojetí svobody slova Jacka M. Balkina z Yale. Ten vychází z toho, že až donedávna byla svoboda slova záležitostí dvou stran: proti mluvčím tu byl stát, který za určitých podmínek mohl cenzurovat média a dohlížel nad legislativou.

Balkinův trojúhelník spočívá v tom, že do tohoto vztahu dnes vstupuje online prostor – zejména sociální sítě a internetové vyhledávače. Ačkoli tyto subjekty původně vznikly za komerčními účely a bez důmyslných etických kodexů, v jednu chvíli – opět z komerčních důvodů – musely etiku začít řešit. Typicky v situaci, kdy je velká část uživatelů přestala používat kvůli zamoření nenávistným a drastickým obsahem.

Co mi na Balkinových textech přijde nejdůležitější, je poznání, že hate speech a svoboda slova proto přestávají být výhradní otázkou práva či legality. Místo toho se ustavuje nový vztah, kdy veřejné mínění o svobodě slova může tyto věci bezprostředněji ovlivňovat bez ohledu na právní zvyklosti své země. Například sociální sítě v Americe nyní mažou hate speech – přestože i zde se situace opět mění po nástupu nového vlastníka Twitteru.

Odkud se ten „hate“ bere?

Vraťme se ještě k Vaší specializaci. Používáme pojem hate speech adekvátně?

Pokud se jedná o nenávistný projev na úrovni dvou jednotlivců, pak to může být třeba online šikana a technicky vzato nejde o hate speech. Ta se objevuje v situaci, kdy se někdo snaží vyvolat nenávist vůči určité skupině na základě stigmatizace či předsudků: „Ti a ti kradou“. Dopady pak nezakouší jedna konkrétní osoba, ale celá skupina – její situace ve společnosti se může zhoršovat, je vnímána jako potížistická, „nepřizpůsobivá“ atd. Nejde tedy jen o to, že se někoho dotknete nevhodnou mluvou, jak se někdy zcela mylně píše. Jde o postavení těchto lidí.

Můžeme hate speech redukovat na vyjadřování nenávisti?

Jak upozorňuje Jeremy Waldron, autor významné knihy o tomto problému, nenávist v hate speech není nutně to, co je vyjadřováno, ale především zamýšlený účinek: to, co chcete vyvolat ve vztahu k některé skupině. U nás to mohou být Ukrajinci, Romové, ale třeba i novináři. To je důležité upozornění, neboť populisté často šíří zcela autentickou hate speech, aniž by – jak se zdá – jakoukoli nenávist prožívali. Jednoduše kalkulují.

Také platí, že kdybychom hate speech omezili na vulgární výroky či projevy, vůbec bychom nepochopili, proč se nějaká skupina může ve společnosti cítit ohrožená. Když se podíváte na výroky jako „Oni nám berou práci!“ nebo „Oni u pokladny dostávají přednost!“ – žádnou vulgaritu v nich nenajdete. Když se ale tyto zdánlivě nevinné elementy nahromadí v řádu desetitisíců, pak to skupina, které jsou adresovány, začne silně vnímat. A začne to vnímat i ten, kdo hledá viníka svých nesnází.

Přispívá tato akumulace k normalizaci předsudků v běžném jazyce?

I když se autoři nenávistných výroků rádi prezentují jako rebelové, většinou se opírají o přesvědčení, že to, co hlásají, „je přece normální“ nebo že to normální má být. A obráceně – to, že k této akumulaci dochází, je důkazem toho, že mnozí na normativní nároky hate speech přistupují. Případně opakování těchto výroků má vyjadřovat jejich konformitu k určité skupině, kde je tato mluva běžná.

Neočerňovat

Jak se proti tomu bránit – a přitom neprohlubovat příkopy?

Pro mě osobně je důležité držet se jednoduché zásady: kritizovat názory, ale neočerňovat osoby – jak o tom píše britský filosof extremismu Quassim Cassam. Když si uzavřete cestu k dialogu a druhého odepíšete, tak se s vámi přestane bavit, to za prvé; za druhé tím přispějete ke vzniku skupiny „vyloučených“, kteří se proti vám budou radikalizovat. A za třetí, kohokoli ponižovat je samozřejmě zcela trapné už z „hlediska vyššího principu mravního“.

Je přijatelnou strategií counterspeech snaha podlomit odbornou autoritu mluvčího?

Zabývat se kriticky něčí autoritou neznamená urážet. Pokud se během pandemie koronaviru, kdy běží o čas, nějaký kardiolog začne sebevědomě vyjadřovat o plicích, je legitimní se ptát, jaké jsou jeho odborné předpoklady k tomu, aby se takto prezentoval. Tím neútočíte na jeho důstojnost, ani neodmítáte kontakt. Jen ukazujete, že druh autority, který si zde osobuje, v daném případě nelze použít.

Neděje se spíše to, že vyloučením názoru vylučujeme i jeho nositele?

Podle mě toto automaticky neplatí. A je důležité si uvědomit proč: záleží na tom, jak s daným názorem polemizujete. Pokud po někom, kdo tvrdí, že očkováním vám do těla zavedou čip, budete například jako redaktor požadovat evidenci, tak ho tím přece nevylučujete z diskuse – nezpochybňujete jeho schopnost poznávat jako takovou. Pouze pak jeho text nebudete publikovat, ale přístup do debaty mu tím a priori nezablokujete.

Co by podle Vás mělo být cílem debaty s člověkem, který tvrdě zastává postoje založené na dezinformacích?

Jsem velkým odpůrcem zásady, že s šiřitelem dezinformací se nemluví, protože pak jeho názor legitimizujeme. Stejně tak ale nemá smysl chtít ho za každou cenu přesvědčit. Důležitější je udržet s ním kontakt, projevit zájem o diskusi – ne dotyčného vylučovat nebo mu z pozice filosofa sdělovat pravdy. Stačí mu dát najevo, že stojím o to, aby mě vyslechl, a že já stojím o jeho názor. I když tedy možná existuje polarizace mezi názory, nemusí existovat polarizace mezi lidmi. Mimochodem, v tomto jsem velkým fanouškem novináře Radka Bartoníčka, který podniká reportáže z demonstrací přesně v tomto duchu. Víc takových Bartoníčků!

Autor: Vědavýzkum.cz (MP)

Foto: Jana Plavec

Tomáš Koblížek, vědecký pracovník v Oddělení analytické filosofie na Filosofickém ústavu AV ČR. Zaměřuje se na témata, v nichž se filosofie jazyka a umění překrývají s etikou, jako jsou hate speech, pobuřující umělecká díla, cenzura a svoboda slova. Celkem třikrát byl hostujícím vědeckým pracovníkem na badatelských centrech na École normale supérieure a CNRS v Paříži. Na pařížské École normale supérieure byl také pozvaným profesorem v Centre Cavaillès. Vedle toho absolvoval studijní pobyty na University of Washington v Seattlu a St Mary’s University College v Londýně. Za veřejné přednášky na téma hate speech mu byla v roce 2022 udělena Cena ředitele Filosofického ústavu AV ČR za popularizaci vědy.