Václav Walach: Nebojte se vlastních nápadů

Václav Walach je postdoktorským pracovníkem na Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, vědeckým a výzkumným pracovníkem katedry antropologie Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni a analytikem organizace In IUSTITIA zabývající se problematikou předsudečného násilí. Walach se odborně zajímá o témata bezpečnostní teorie a praxe, kriminality a její kontroly a sociální marginalizace a stigmatizace. Coby výzkumník se účastní či účastnil projektů jako například „KREAS – Kreativita a Adaptabilita jako předpoklad úspěchu Evropy v propojeném světě“ (podpořeno z prostředků Evropského fondu regionálního rozvoje), „Konstrukce reprezentací organizovaného zločinu v politikách boje proti organizovanému zločinu v ČR v letech 1989–2016“ (podpořeno Grantovou agenturou ČR), „Bezpečnostní rizika sociálně vyloučených lokalit: Vytváření znalostí a nástrojů pro management a prevenci kriminality“ (podpořeno grantem Ministerstva vnitra ČR) a „Životní cyklus trestného činu z nenávisti“ (podpořeno Generálním ředitelstvím pro spravedlnost a spotřebitele Evropské komise). Walachovy nedávné publikace byly zveřejněny v European Journal of Criminology, Sociologickém časopise či Sociólogii. Je členem České kriminologické společnosti.

Co se změnilo v oblasti vědy, které se věnujete, od chvíle, kdy jste obdržel naši cenu?

Dva roky, které uplynuly od udělení Derridovy ceny mé osobě, jsou z hlediska vývoje sociálněvědních disciplín jen málokdy dostatečně dlouhou dobou na to, aby se dalo hovořit o významnější změně. Přesto se domnívám, že v případě bezpečnostních studií, a především jejich kritické větve, se něco mění. Týká se to zejména sílícího odklonu od abstraktního promýšlení bezpečnosti jakožto analytického konceptu, respektive předmětu výzkumu, směrem k empirickému studiu bezpečnosti, zakotvenému v konkrétních společenských souvislostech na určitém místě a v určitém čase. Zatímco v posledních desetiletích bylo možné vymezit kritická bezpečnostní studia jako disciplínu, která se snaží myslet bezpečnost pomocí děl významných autorů – zpravidla francouzských (Foucault, Bourdieu, Derrida, Latour), v současnosti roste zájem o aplikaci těchto myšlenek v podobě případových studií, od vnímání bezpečnosti a protiteroristické politiky ve Velké Británii přes zajišťování bezpečnosti demonstrujícími na náměstí Tahrír v Káhiře až po bezpečnostní praktiky obyvatel latinskoamerických slumů. Obrat ke každodennímu životu a „obyčejným lidem“, tedy těm, kteří nemají dělání bezpečnosti v popisu práce, považuji za velmi důležitý krok k dalšímu vývoji bezpečnostního výzkumu.

Co vám přinesl výměnný pobyt ve Francii?

Pobyt ve Francii mi dal řadu cenných poznatků. Patrně nejdůležitější rozdíly se však týkají institucionálního zázemí pro vědecký výzkum obecně a pro mladé začínající výzkumné pracovníky zvláště. S tím souvisí otázka finančního zajištění. Představa, že lze mít akademickou produkci na světové úrovni bez odpovídajícího zázemí, je stejně tak inspirující jako frustrující. A nutnost kombinovat několik úvazků, typická pro české prostředí, je jednoduše omezující. Zároveň mě velmi příjemně překvapila míra, jaká je pedagogy věnována terénnímu výzkumu na IRIS (Institut de recherche interdisciplinaire sur les enjeux sociaux).

Umožnila vám tato zkušenost navázat a rozvinout francouzsko-českou spolupráci?

Pobyt v Paříži mi umožnil navázat cenné kontakty se studenty i výzkumníky, které udržuji dodnes. Za všechny bych rád zmínil Tommasa Vitaleho, s nímž mě pojí zájem o sociální vyloučení Romů. Po svém návratu jsem jej společně se svými kolegy z katedry antropologie Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni pozval na konferenci uspořádanou v rámci finálního workshopu k projektu Bezpečnostní rizika sociálně vyloučených lokalit.

Využívá podle vás dnes česká věda a výzkumníci možnosti účastnit se evropských projektů?

Z českých výzkumníků využívá evropských projektů ta část, která má zájem o činnost v oblasti základního empirického výzkumu. Možnosti jejího financování jsou vzhledem k požadavkům často v českém prostředí zcela neodpovídající, jakkoli lze pozorovat odvrat od kvantity ke kvalitě výzkumných výstupů.

Máte nějaký vzor nebo hrdinu, jehož životní příběh vás inspiruje?

Napadá mě snad jenom sociolog Loïc Wacquant, který nepochybně ovlivnil průběh mého doktorátu. Jeho třídenní seminář na Univerzitě ve Vídni na mě zapůsobil natolik – zvláště jeho důraz na etnografii a zkoušení i těch zdánlivě nejméně pravděpodobných věcí –, že jsem po jeho návratu ihned odcestoval zpět do místa mého magisterského výzkumu a svůj empirický výzkum tak započal mnohem dříve, než bylo plánováno, a nakonec se i na několik měsíců do oné lokality odstěhoval, a to do bytu, který mi byl k výzkumným účelům pronajat komerčním subjektem za symbolický poplatek a přístup k mým výzkumným výstupům.

Co byste dnes řekl mladému člověku, který by se rád věnoval výzkumu?

Ať se nebojí vlastních nápadů – napodobování již uskutečněného věci nerozvíjí, spíše je udržuje takové, jaké jsou. Dále si myslím, že není od věci si najít okruh výzkumníků a výzkumnic, s nimiž budete spolupracovat. Jestliže podle svaté politologicko-metodologické trojice Kinga, Keohana a Verby platí, že věda je sociální podnik, o akademické kariéře závislé na grantech to platí dvojnásob. V neposlední řadě bych dal ke zvážení následující: výzkumná práce není sprint, ale maraton. Kdo běží příliš rychle, nemusí doběhnout vůbec.

Autorka: Esther Idris Beshirová

Zdroj: Francouzské velvyslanectví v Praze a Francouzský institut

Francouzské velvyslanectví v Praze již čtvrt století každoročně uděluje vědecké ceny, které vznikly v roce 1994 z iniciativy profesora Jean-Marie Lehna, nositele Nobelovy ceny za chemii. V prvních letech byly udělovány pouze v oboru svého zakladatele, postupem času ale pokryly celkem šest vědeckých disciplín. Na základě dvojího hodnocení, které provádí nejprve domovské pracoviště a následně mezinárodní porota, jsou vybíráni nejlepší čeští doktorandi – vedle chemie také ve farmacii, lékařství, jaderném výzkumu, počítačových vědách a společenských a humanitních vědách. K pětadvacátému výročí těchto cen vydalo Francouzské velvyslanectví v Praze publikaci rozhovorů s 25 laureáty – za každý rok s jedním. V rámci spolupráce je postupně zveřejňujeme na portále Vědavýzkum.cz.