Zdeněk Strakoš: Úspěšný ERC projekt má unikátní myšlenku

Zmíněná instituce, jež udílí štědré a nejrespektovanější vědecké granty v Evropě, funguje více než deset let. Jak jste se k ní dostal a pak i vedl jeden z panelů?

Někdy v roce 2008 jsem dostal z Bruselu e-mail, že vzniká nová grantová instituce a že jsem zván, abych působil v jednom z hodnotících panelů pro pokročilé granty. V první chvíli jsem si pomyslel, že je to spam, ale nesmazal to. Později jsem se k dopisu vrátil, znovu si ho přečetl – a dostal jsem strach.

Proč? Měl jste velký respekt?

Z kontextu bylo jasné, že se jedná o něco nového, unikátního, že to budou výjimečné granty... Pomyslel jsem si: Co já tam budu dělat? Leda tak ostudu, nejen sobě, ale i celé ČR.

Co bylo dál?

Týden jsem dělal mrtvého brouka (usmívá se, přičemž ve své podkrovní pracovně nalévá čaj). Ptal jsem se ve svém okolí, zda o tom někdo něco neví. Nikdo nevěděl. Nakonec jsem velice opatrně odepsal, že si nejsem úplně jistý, zda jsem ten správný člověk. No, a jako odpověď jsem dostal smlouvu.

Jak konkrétně začala vaše práce pro ERC – poslali vám projekty uchazečů?

Dostal jsem první sadu asi čtyřiceti žádostí k hodnocení. Pěti jsem rozuměl velmi dobře, byly z mého oboru. U dalších pěti jsem ještě tak nějak věděl, ale zbytek projektů mi byl dosti vzdálen. Napsal jsem proto předsedkyni panelu, že si u těch třiceti nejsem jistý, zda je dokážu správně posoudit. Odpověděla mi jen velmi krátce: „Jsi členem panelu, tak se snaž!“‎

To zní nekompromisně. Jak to dopadlo?

Když jsem dostal výsledky hodnocení od ostatních kolegů z panelu, spadl mi kámen ze srdce: Ve velké většině případů jsem se naprosto trefil. To byla úleva! Nemyslím to nijak nabubřele, ale uvědomil jsem si, že je mi to asi shůry dáno, že umím rychle rozpoznat, zda je projekt zajímavý – a hlavně slibný. Nepřišlo to zadarmo, je to díky práci a také nabytými zkušenostmi z USA.

Vy jste působil na Emory University. Naučili vás tam „prokouknout“ projekty?

První rok jsem tam odjel jen převzít již vypsanou přednášku v mém oboru. Chtěli vybudovat silnou skupinu zaměřenou na výpočtovou matematiku, opakovaně vypisovali konkurz na trvalé místo jejího vedoucího, ale nedařilo se jim. Nabídli mi po čase trvalé místo profesora. To jsem odmítl, neboť jsme se předem se ženou rozhodli žít trvale tam, kde jsme opravdu doma. Zmínili krátkou výpovědní lhůtu, po níž mohu odejít, ale na to jsem nepřistoupil, neboť vzít tenure s tím, že po dvou letech odejdu, jsem nepovažoval za poctivé. Ocenili moji otevřenost, i když zprvu tomu nerozuměli. Nakonec jsme se dohodli, že tam zůstanu jen na určitý čas, pomohu založit skupinu, načež se vrátím domů do Čech.

Co přesně bylo na Emory náplní vaší práce?

Vedle standardních povinností jsem měl pomoci získat a vybrat vhodné adepty pro nově vznikající skupinu. Některé jsem sám oslovil. Ze čtyř set přihlášek pak bylo mým úkolem vybrat ty, které navrhuji pozvat na interview, a odůvodnit svůj výběr vedení katedry. Byli jsme na to sice formálně čtyři, ale v daném oboru jsem byl na katedře sám, tím to bylo tak těžké. Byla to však dobrá škola, která se mi později moc hodila právě i při hodnocení ERC grantů.

Ještě se vraťme k ERC. Vedle profesorů Pavla Exnera a Tomáše Jungwirtha jste v ERC patřil k nejvýše postaveným Čechům. Víte, kdo vás tehdy navrhl, doporučil?

Nevím. Jediné, co nám řekli, je, že hledali spolupracovníky, kteří „dělají originální věci“. Nominace byla na tři aktivní roky, ale smlouvy byly vždy na jeden rok, nemusely být obnoveny. Střídají se vždy dva panely: jeden rok je panel aktivní a hodnotí, ve druhém roce je „‎spící“‎. To jsem tedy dělal celkem šest let. Poté jsem se na rok stal předsedou panelu.

Proč už nepokračujete? Nemůžete znovu?

Byl jsem osloven, abych pokračoval, a byla mi i zaslána smlouva, ale odmítl jsem. Cítil jsem, že bych to už dále nedělal dobře. Víte, ERC a hlavně vedení panelu mne stálo opravdu hodně energie. Chtěl jsem se již více věnovat studentům i své vlastní práci.

ERC grantům, respektive jejich žadatelům, se ovšem věnujete nadále. Univerzita Karlova spolu s Technologickým centrem AV ČR od roku 2010 pořádá workshopy a informační dny, které spoluorganizujete. Jak tahle spolupráce vznikla?

Cestou z Bruselu – z jednoho z hodnocení – si dvě mé sousedky v letadle do Prahy povídaly o ERC a přímo ve vztahu k Česku. Začal jsem se chtě nechtě usmívat... a dali jsme se s Petrou Fedorovou, dříve Perutkovou, do řeči. Byla to náhoda. Spolu jsme pak postupně uvedli v život – i s pomocí mnoha dalších – stávající systém podpory žadatelů.

Několikrát jsme se přišli podívat. Je to ostrý trénink pro vědce, kteří se chtějí tvrdého klání o granty nejen účastnit, ale skutečně je získat. Kolik lidí už těmi workshopy prošlo?

Mnoho. Nemám to sečteno. Odhadem dvě třetiny, možná více, českých žadatelů o ERC granty jimi projdou či s námi alespoň konzultují projekt na dálku. Místo toho, abychom jim jen říkali, co a jak mají žadatelé dělat, postavíme je nejdříve do role hodnotitelů, aby si sami uvědomili, co je špatně. Když to udělají pořádně, pochopí, co a jak musí změnit.

O ERC grantech se už hodně mluví. Čím jsou – vedle velkých peněz – tak jedinečné?

Sami vědci si určují, co chtějí zkoumat; nikdo jim nic nepředepisuje. ERC vytváří prostor osobnostem, které mohou převzít odpovědnost za ostatní. Mám moc rád Saint-Exupéryho knihu Citadela, kde je postava jediného Geometra říše, který je pokorný, moudrý a ví. Tisíce Vykladačů mu sice nejsou – a ani nemohou – být rovny, ale jejich práce má rovněž velkou cenu, bez nich by výsledné dílo nevzniklo. Povolání nejsou stejná, ale cíl je společný. Úspěch jednoho není újmou pro druhého; je prospěšný všem. Bereme to my vždy stejně?

Leckdy jistě ne. Lze shrnout, jak vypadá úspěšný ERC projekt?

Má unikátní myšlenku, která je dobře formulována a vysvětlena. Nevadí, že nevíte, jak to dopadne a je téměř úplně jedno, kolik z toho bude publikací. Musíte umět popsat směr a co učiníte, když... Musíte být věrohodní pro vytčený cíl, což musí být doloženo předchozími výsledky. Text musí být konzistentní a jasný, výborný nápad nestačí. Mohou rozhodnout detaily.

Někteří z úspěšných vědců UK získali interní podporu Primus pro zakládání vlastních výzkumných skupin a současně či následně také ERC. Vidíte tam nějakou souvislost?

Primus je skvělá věc a velká zásluha Jana Konvalinky, prorektora UK pro vědu a výzkum. Může žadatelům o ERC k získání grantu hodně pomoci. Nicméně radost mi dělají i ti nositelé Primusu, kteří nejsou sice úspěšní v ERC, ale kteří díky Primusu a dlouhodobé přípravě na podání ERC projektu přehodnotí přístup ke svému výzkumu, kladou si těžké otázky a nebojí se jít za nimi.

Proto na Univerzitě Karlově vznikla motivační prémie?

Přesně tak. Když s námi žadatelé o ERC granty intenzivně spolupracují, víme, kolik vložili do přípravy času a energie. Podání kvalitního projektu přispívá k dobrému jménu UK. Prostředí se mění skutky – a my chceme ukázat, že poctivá snaha se cení.

Na instituce v Česku se za celou dekádu existence ERC grantů dostaly zhruba jen čtyři desítky jejich řešitelů. Proč je úspěšnost českých žadatelů tak nízká? Čím to?

Roli hraje hlavně nepochopení ERC konceptu pod vlivem domácího prostředí, odfláknutí žádosti z nevědomosti či pýchy, ale někdy i vnější okolnosti. I v hodnocení ERC se stávají vážné chyby, způsobené též předpojatostí. Odvolání se posuzuje pouze po formální stránce, většinou se odkáže na „scientific opinion“‎‎. Jsem na tu frázi skutečně alergický. Věda je racionální disciplína; názor musí být vždy založen na logicky vystavěném argumentu, jinak nemá žádnou váhu nezávisle na tom, kdo je pod ním podepsán. Ale na vnější okolnosti se nevymlouvejme.

Vidíte u žádostí podávaných z Česka posun k lepšímu?

Určitě! Standard žádostí je na mnohem vyšší úrovni, než býval na začátku. Naše konkurence ale nestagnuje. Nemám sebemenší pochybnosti o schopnostech našich lidí, týmů a o kvalitě jejich nápadů, ale český systém je stále ubíjející, zaměřený na vykazování a „objektivizovaná kritéria“. Čeho?! Zoufale chybí podpora na jednotlivých pracovištích. Nemůžeme sklidit, co jsme nezaseli.

Co může UK učinit, aby získávala více špičkových grantů?

Univerzita Karlova dělá hodně; obtíž je na pracovištích. Určitě není jednoduché procházet změnami, jež ERC granty mohou na pracovištích přinést a přinášejí. Nebudou-li ale ERC řešitelé a špičkoví zahraniční vědci v našem prostředí vítáni a podporováni, nemůžeme je ve větší míře mít. To je jednoduchá rovnice. Na druhou stranu, když někdo roste vysoko, je hodně vidět a čas od času do něj uhodí – chce to vydržet. Existující příklady podpory mohou být inspirací.

Jak z nadhledu, který jste díky své práci získal, hodnotíte současnou vědu?

Neštěstím je fragmentace; přestáváme si rozumět. Vědci nemají čas, nejdou do hloubky, nečtou. Tlak na rychlost vede k povrchnosti, důkladnost mizí. Z vědy se stává byznys – není už vždy důležité, zda je něco doložený nezkreslený fakt či dokázaný a správně v kontextu interpretovaný výrok. Důležitý je mnohdy pochybně měřený úspěch, citovanost, i za cenu neúplnosti argumentů a vědomého zamlčení obtíží (povzdechne si a usrkne čaje). Autoři se bojí diskutovat chyby, zmatky a nedostatky. Není to „výhodné“, výsledky ukazující chyby a mezery jsou označovány za negativní. Jde o logický nesmysl, vzniklý ztotožněním kritiky výsledku s kritikou autora. Některé výsledky, na nichž jsem se podílel, ukazují na závažné a stále šířené chyby. Někteří kolegové mi říkají, jen napůl žertem, že jsem jejich svědomí. To nejsem. Každý máme to svoje.

Vidíte naději v mladé generaci?

Jinak bych s ní nemohl tolik pracovat! Společenství mladých lidí kolem ERC je nádherné. Je to pro mne živá voda. Mám rád své studenty. Jsem vděčnou částečkou Univerzity Karlovy, jejíž povinností je pracovat tak, abychom „mohli býti hrdi, že můžeme jiné z ciziny zváti k účasti...“ A k tomu patří i změna pohledu: od „české vědy“ na stále ve světě váženější „vědu v České republice“.

 

Autoři: Pavla Hubálková a Martin Rychlík

Foto: Hynek Glos

Rozhovor vyšel v online verzi magazínu Univerzity Karlovy Forum

---

Zdeněk Strakoš

Od roku 2006 působí na Matematicko-fyzikální fakultě UK jako profesor. Vystudoval matematiku na ČVUT (1981), působil následně v Akademii věd (tehdy ČSAV), kde získal vědecké hodnosti. V letech 1991 až 2000 pracoval se dvěma přestávkami v USA. Věnuje se numerické a výpočtové matematice. Monografie z roku 2013 nazvaná Krylov Subspace Methods, Principles and Analysis, vydaná Oxford University Press (spoluautorem je Jörg Liesen), se stává jednou ze základních referencí oboru. Je také držitelem několika cen – včetně Donatia UK.