Zkoumá strukturu a chování chemických látek. V chemii se našla, ale neznamená to, že by se kvůli tomu vzdala svého snu stát se spisovatelkou. Obojí lze totiž skloubit. Se Zuzanou Osifovou jsme si povídali o jejích vědeckých a životních motivacích.
Zuzana se věnuje v rámci postgraduálního studia spektroskopii nukleární magnetické rezonance (NMR) na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR. Běžný člověk možná ví, že tato metoda dokáže odhalit strukturu neznámé látky nebo například obsah ethanolu a methanolu v domácí pálence. NMR spektroskopie ale dokáže třeba také určit, jak se látky chovají nebo jak reagují.
„Původně jsem se chtěla věnovat asymetrické syntéze, ale kvůli zdraví a plné kapacitě laboratoře na univerzitě jsem si musela najít něco jiného,“ vzpomíná Zuzana s tím, že studium NMR spektroskopie byla jedna z nejlepších věcí, co ji potkala. „Když mi na katedře organické chemie po bakaláři nabídli, abych se věnovala třeba NMR spektroskopii, prostě jsem do vyhledávače zadala NMR spektroskopie Praha. Tehdy jsem vůbec netušila, že můj školitel musí mít vazby na fakultu nebo tak něco. V kontaktech jsem našla Martina Dračínského a poslala mu e-mail. Shodou okolností se ukázalo, že on mě školit může. A to bylo obrovské štěstí.“
To, že Zuzana kráčí správným směrem ukazuje i projekt, který momentálně s kolegy spouští. Jedná se o NMR-Challenge.com, kde si studenti mohou interaktivním způsobem vyzkoušet své znalosti z NMR spektroskopie. Zuzana se v projektu stará také o propagaci na sociálních sítích.
Spisovatelkou můžu být tak jako tak
Chemie, ale není to jediné, čím Zuzana žije. V dětství chtěla být spisovatelkou, a to stále platí. „Literární akademie jsou soukromé školy a v České republice je jen pár autorů, které psaní doopravdy uživí. Dobrý román se dá napsat i v zaměstnání a mě k tomu baví taky chemie.“
A to, že Zuzana chytlavě psát opravdu umí, se jen potvrzuje tím, že se účastnila řady literárních soutěží a několik povídek jí vyšlo ve sbornících nebo on-line časopisech. V roce 2022 vyhrála soutěž o nejlepší psaný příspěvek v soutěži Science Communication Prize pořádanou The Biochemical society. Její dílo Meanwhile in an anorexic mind získalo první místo. „Když mi v mailu přistála zpráva, že existuje de facto literární soutěž na vědecké téma, nerozmýšlela jsem se ani minutu,“ popisuje Zuzana svoje pocity. Polovinu svoji výhry věnovala Centru Anabell, které se věnuje podpoře lidí s poruchami příjmu potravy.
„Když jsem dala svůj text přečíst mému školiteli, a ještě jednomu kolegovi, pochopila jsem z jejich reakcí, že jsem napsala něco dobrého. Tajně jsem si myslela na třetí místo a milých sto liber. Když jsem zjistila, že jsem první, přišlo mi přirozené, abych podpořila nemocné anorexií. Navíc, když věnujete část výhry na charitu, článek získá mnohem větší pozornost a zvyšuje se tak šance, že se dostane k těm, pro které je určen,“ vysvětluje Zuzana a doplňuje, že se okolí občas zeptá, jestli se do jejího článku o anorexii nepromítla osobní zkušenost. „Samozřejmě, že v každém autorově díle je i nějaký jeho odraz, jinak by to nebylo jeho dílo. Rozhodně to ale neznamená, že když vyhrajete soutěž s příspěvkem o anorexii, že jí automaticky musíte trpět.“
Chci, aby si čtenář myslel, že to má stejně
A jaký je tajný tip, jak zaujmout čtenáře? Podle Zuzany je nejlepší cestou vtáhnout čtenáře do děje. Vysvětlit na začátku, proč je pro něj zrovna tohle atraktivní nebo mu zahrát na strunu sounáležitosti. Zuzanin výherní článek o anorexii proto začíná popisem pocitů, které čtenář okamžitě přejímá. „Například můj další článek o nových testech na covid-19 pro CzechSight.cz jsem zase uvedla popisem vlastních pocitů při odběru vzorku. To je ten bod, kdy na sebe čtenáře naladíte, protože si hned řeknou, že to tak také měli.“
Dobře napsaný článek o vědě pro širokou veřejnost je podle Zuzany prostředkem, abychom něco pochopili a nepodléhali nepravdivým informacím. „Je to umění, jak něco složitého zjednodušit. Myslím, že je to velice důležité téma, obzvlášť v době plné dezinformací. Nikdo z nás není odborníkem na všechno, když si ale dokážeme složité věci navzájem vysvětlit tak, abychom je pochopili, zvýší se tak naše imunita vůči dezinformacím a hoaxům, které často z vědeckého hlediska obsahují úplné nesmysly.“
Latinka Zuzanu nerozhází, studuje i hebrejštinu
Kromě psaní se Zuzana věnuje studiu moderní hebrejštiny. V budoucnu by se jí totiž tento jazyk mohl hodit, přála by si vycestovat na Weizmannův institut v Izraeli. „V oblasti NMR spektroskopie je ÚOCHB vrcholná instituce v České republice. Pokud bych se chtěla posunout dál, bude to muset být až za hranice. Nemyslím si, že je nutností vyjet do zahraničí v době studia doktorátu, na škodu to ale nebude. Výhodou změny prostředí je, že člověk pozná něco nového nebo naopak docení to staré. Funkční laboratoř by měla vsakovat to nejlepší jako houba, a naopak špatné návyky potlačovat. Když by ale laboratoř nikdo neopustil, aby se do ní pak vracel, bude to jako stojatá voda. Na druhou stranu, naučit studenta něco nového, může i stáž na jiném ústavu i v tuzemsku.“
Ráda bych předala na oplátku své zkušenosti dál
Pokračovat doktorátem bylo pro Zuzanu samozřejmostí. Rády by jednou měla vlastní studenty, kterým by mohla zase předat své zkušenosti a něco se na oplátku naučit i od nich. Na otázku, jestli někdy přemýšlela o práci v komerční sféře, Zuzana odpovídá, že snad každý na jejím místě nad tím přemýšlel. „Já chci dělat vědu, je to cenná zkušenost. Ale proč bych se alespoň na chvilku mimo akademickou sféru nepodívala?“ usmívá se Zuzana a doplňuje, že věda není obyčejné zaměstnání, kde to stačí jen osm hodin denně vydržet a „hurá domů“. Pro vědu je potřeba mít zápal. Je to dřina a je potřeba se na to připravit.
Zuzana zdůrazňuje, že jedinou udržitelnou motivací ve vědě je touha po poznání, nebo když chcete jednoduše něčemu „přijít na kloub“. Publikace je pro Zuzanu jen jakousi milou tečkou: „Je to euforie, že už víte, co a jak funguje.“
Školitel by měl seznámit s vědeckým světem
Pochopit akademický svět pomohli Zuzaně hned dva vědci. „Za svoje působení na poli chemie jsem potkala dva vzory. Prvním byl můj cvičící na organickou chemii. Byl vždycky skvěle připravený na hodiny, odváděl skvělou a precizní práci v laboratoři a vyzařovala z něj neskutečná nezdolnost. Dalším vzorem je můj školitel, kterého si nesmírně vážím nejen jako vědce, ale i jako člověka. Oba moje vzory mi předaly jedno důležité poselství, tedy dřít se, ale nebát se úspěchu,“ říká Zuzana a zároveň zdůrazňuje, že role školitele je ohromně důležitá. Právě vedoucí má doktoranda seznámit s vědeckým světem.
Školitel je podle Zuzany vlastně taková vaše reference, abyste lépe pochopili, co děláte dobře a v čem zase zaostáváte. „Já jsem měla na školitele ohromné štěstí. Už od magisterského studia mi nechává dost prostoru, abych mohla spoustu věcí dělat zcela nezávisle na něm. Nicméně kdykoli narazím na nějaký problém, vždy se ho se mnou snaží vyřešit. To hodně oceňuji,“ uzavírá svůj pohled na vedoucího.
Věda, možná vydaný román. Kdo ví?
A kde se vidí Zuzana za pět let? „Asi se tomu budu za pár let smát, ale ráda bych už měla hotový doktorát. Možná by mi už končil i postdok a vybírala bych domovskou vědeckou instituci. Ale možná budu mít vydaný román a úplně jiné plány.“
Autorka: Vědavýzkum.cz (ED)
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
