Akademie věd ČR ve středu 24. dubna ocenila čestnými medailemi čtveřici předních českých i zahraničních vědců, kteří se významně zasloužili o svůj obor. Fyzikové Dušan Bruncko, Hubert Ebert a Jiří Zahradník převzali z rukou předsedkyně AV ČR Evy Zažímalové Čestnou oborovou medaili Ernsta Macha za zásluhy ve fyzikálních vědách, filozof Jiří Pechar pak Pamětní medaili Jana Patočky.
Návrhy na ocenění jsou podrobovány pečlivému selektivnímu procesu, kterým každoročně projde jen několik vyvolených. „Skutečně se snažíme vybírat vědce, kteří zásadně přispěli k rozvoji svých oborů,“ prohlásila při slavnostním ceremoniálu předsedkyně Akademie věd Eva Zažímalová.
Mezinárodní spolupráce
Mezi vyznamenanými osobnostmi tentokrát figurovali dva vědci ze zahraničí – slovenský částicový fyzik Dušan Bruncko a německý chemický fyzik Hubert Ebert. Oba jmenovaní obohatili českou vědu nejen vynikajícím působením ve svých oborech, to znamená experimentální fyzice elementárních částic, respektive elektronové struktuře pevných látek, ale též přímou spoluprací s českými kolegy. „Brunckova celá profesní kariéra je výrazem české a slovenské sounáležitosti a přátelství,“ konstatoval v Brunckově laudatiu Jiří Chýla z Fyzikálního ústavu AV ČR.
„Ebert napsal sedm desítek prací se sedmi různými spoluautory z České republiky,“ poznamenal Ondřej Šipr taktéž z Fyzikálního ústavu v laudatiu pro Huberta Eberta s tím, že počet Ebertových citací se zatím zastavil těsně pod sedmi tisíci. „Doufejme, že to bude stimulem pro další vynikající vědeckou práci, dost možná ve spolupráci s českými vědci,“ dodal Šipr.
Neméně podnětnou osobností je též seizmolog Jiří Zahradník. „Na rozdíl od objektů svého zkoumání neničí, nýbrž buduje. Česká zemětřesení mu byla malá, proto se obrátil i k těm zahraničním, bořícím domy, zejména v Řecku,“ poznamenal s laskavým humorem Jan Šílený z Geofyzikálního ústavu AV ČR.
Rozsáhlá stopa
Poslední vyznamenaný, filozof a literární vědec Jiří Pechar, za několik dní oslaví devadesátiny, stále však vyzařuje obdivuhodnou vitalitu. „Bez něj by česká kultura již dobrých šedesát let nebyla tím, čím je. Zanechal za sebou rozsáhlou stopu, mimo jiné svou překladatelskou činností rozpínající se napříč jazyky a překračující hranice žánrů, včetně stěžejních děl světové literatury – Zoly, Prousta či Freuda. Neopomenutelná je i jeho tvorba autorská, svědčící o jeho zájmu o psychoanalýzu… Lze těžko změřit, o co by bez něj byla českojazyčná literatura ochuzena,“ zdůraznil v Pecharově laudatiu Josef Fulka z Filosofického ústavu AV ČR.
„Tohoto ocenění si vážím o to víc, že je spojeno se jménem Jana Patočky. Byl to právě Patočka, kdo mě k filozofii přivedl. Z jeho přednášek jsem na fakultě zažil bohužel jeden jediný semestr, ale po zbytek života byl pro mě přesto vzorem,“ prohlásil Pechar.
Dušan Bruncko (nar. 1955), je nejvýraznější osobností současné slovenské experimentální fyziky elementárních částic. Po absolvování Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v roce 1979 nastoupil do Oddělení subjaderné fyziky Ústavu experimentální fyziky Slovenské akademie věd (ÚEF SAV) v Košicích, kde se zapojil do výzkumu antideuteron-deuteronových srážek zaregistrovaných pomocí bublinové komory Ludmila.
Klíčovou roli pro rozvoj české i slovenské fyziky elementárních částic sehrála účast pražských a košických fyziků ve velkém mezinárodním experimentu H1 v DESY v Hamburku. V tomto experimentu, který zásadním způsobem přispěl ke zkoumání struktury protonu, byl Dušan Bruncko v letech 1990–1996 vedoucím slovenského týmu. Významně se podílel na vybudování kalorimetru pro detektor H1 a na fyzikální analýze experimentálních dat obhájil v roce 2002 habilitační práci. V letech 1992–2006 byl vedoucím Oddělení subjaderné fyziky ÚEF SAV a v této funkci inicioval zapojení slovenských fyziků do přípravy experimentu ATLAS na urychlovači LHC v CERN, jednoho ze dvou hlavních experimentů, které zkoumají základní strukturu a zákonitosti mikrosvěta a které v roce 2012 objevily Higgsův boson. V současné době je zástupcem Slovenska v řídících orgánech tohoto experimentu, na němž se podílí rovněž čeští fyzici z Akademie věd a vysokých škol.
Bruncko je autorem či spoluautorem více než devíti set vědeckých publikací v mezinárodních časopisech s více než třiceti tisíci citacemi. Téměř na všech spolupracoval s českými fyziky z Akademie věd a vysokých škol.
Hubert Ebert (nar. 1955) již čtvrt století působí jako vedoucí teoretické skupiny na katedře fyzikální chemie Mnichovské univerzity. Je světově uznávaným průkopníkem aplikace relativistického formalismu na výpočty elektronové struktury pevných látek, na výpočty rentgenových, fotoemisních a Comptonových spekter a dále na popis transportních vlastností pevných látek – zejména ve spojitosti s vlivem spin-orbitální interakce. Významný je i jeho přínos v oblasti ab-initio výpočtů magnetických vlastností a zahrnutí různých forem neuspořádanosti a elektronových korelací.
Ebert je členem redakční rady časopisu Journal of Electron Spectroscopy and Related Phenomena a hlavním autorem programového balíku SPRKKR pro relativistické výpočty elektronové struktury pevných látek metodou Greenových funkcí. Kromě toho se jako spoluautor podílel na pěti přehledových článcích a více než čtyřech stech původních publikací s více než čtyřmi tisíci citacemi.
Hubert Ebert je široce zapojen do mezinárodní spolupráce. Je předsedou končící akce COST EUSpec: Modern Tools for Spectroscopy on Advanced Materials: a European Modelling Platform, aktivně se podílí na evropském networku Psi-k. S českými vědci udržuje dlouhodobé kontakty s ohledem na překrývající se oblasti vědeckého zájmu. Třicet společných prací – týkajících se zejména magnetických a spektroskopických vlastností volných a adsorbovaných clusterů atomů, vlivu neuspořádanosti na magnetické vlastnosti materiálů či teoretického popisu magnetokrystalické anisotropie – publikoval s Ondřejem Šiprem z Fyzikálního ústavu AV ČR. Se svým bývalým studentem Jánem Minárem, který je nyní docentem na Západočeské univerzitě v Plzni, pak Ebert spolupracuje na teoretickém popisu fotoemise.
Jiří Zahradník, (nar. 1947) se věnuje především numerickému modelování seizmického zdroje a silných pohybů půdy. Poslední publikace tohoto zaměření – o severokorejském nukleárním testu 2017 a hlubokých zemětřeseních pod Jižní Amerikou – jsou svojí kvalitou zcela mimořádné. V roce 1997 založil dodnes fungující síť seizmických stanic v Řecku v oblasti Korintského zálivu, který je ohrožen častými zemětřeseními. O seizmicitě této oblasti publikoval řadu článků.
Profesor Zahradník je absolventem geofyziky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, tamtéž v letech 1993–2006 sloužil jako vedoucí katedry geofyziky. Od roku 2004 do roku 2006 byl viceprezidentem Evropské seizmologické komise. Přednáší seizmologii, donedávna také přehled geofyziky, stavbu Země, fyziku seizmického zdroje, numerickou předpověď zemětřesných pohybů půdy a numerické metody v geofyzice. Je autorem více než 150 vědeckých publikací a série skript. Katedru geofyziky zapojil do několika mezinárodních projektů Evropské unie.
Pro seizmology Geofyzikálního ústavu AV ČR je Zahradník patrně nejinspirativnějším geofyzikem Univerzity Karlovy. Jako člen Vědecké rady/Rady GFÚ konstruktivní kritikou napomáhal ke zlepšení kvality a zvýšení odborné úrovně GFÚ. Svým pracovním nasazením, entuziasmem a bezprostředností významně ovlivnil své vrstevníky a stejně tak fascinuje i generaci dnešních studentů, doktorandů a postdoktorandů
Jiří Pechar (nar. 1929) po studiu na Filozofické fakultě UK v Praze nastoupil do Nakladatelství ČSAV, odkud musel v roce 1958 na základě politické prověrky odejít. Poté působil jako překladatel z povolání, a to až do roku 1990, kdy se stal vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu AV ČR a později vedoucím Oddělení současné kontinentální filosofie. V roce 1996 se habilitoval jako docent pro obor francouzská a srovnávací literatura.
První vědecké práce Jiřího Pechara spadají do oblasti literární vědy. Již na sklonku 60. let publikoval zásadní monografii věnovanou problematice francouzského nového románu. Z jeho novějších literárněvědních prací je možno jmenovat knihy Dvacáté století v zrcadle literatury (1999), Interpretace a analýza literárního díla (2002) a Literatura v průsečíku otázek (2012). Jako filozof se Jiří Pechar zabýval zejména problematikou osobní identity (Být sám sebou: pojem identity a jeho meze, 1995) a vztahem filozofie a psychoanalýzy, jemuž věnoval knihu Prostor imaginace (1992). V posledních letech se jeho filozofické bádání zaměřovalo především na dějiny fenomenologie (Problémy fenomenologie: Od Husserla k Derridovi, 2007),filozofii Friedricha Nietzscheho (Otázky Nietzschova myšlení, 2012) a teorii psychoanalýzy (Lacan a Freud, 2013).
Samostatnou zmínku si zaslouží Pecharovo rozsáhlé překladatelské dílo. Za svůj život přeložil více než padesát knih z francouzštiny, němčiny a španělštiny. V roce 1991 jej francouzský ministr kultury jmenoval důstojníkem Řádu umění a literatury (Officier dans l’Ordre des Arts et des Lettres). Nadace Charty 77 mu udělila cena Toma Stopparda za rok 1997 a v témže roce byl jmenován důstojníkem Řádu akademických palem (Officier dans l’Ordre des Palmes académiques). Jiří Pechar je rovněž nositelem Čestné oborové medaile Františka Palackého AV ČR (2000) a Medaile Josefa Hlávky (2008).
Zdroj: Akademie věd ČR
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
